Pevné pouto

Tak, nejdříve si odbudu konstatování, že se mi film celkem líbil, a že scéna s loděmi v lahvích je nádherná. Saorise Ronan patří mezi nejsympatičtější herečky svého věku. A teď to ostatní. Proč se v závěru tak strašně tlačí na sladkobolnou pilu, že to ruší napětí v thrillerové a psychologické rovině (který by docela dobře obstály samy o sobě)? Zbytečně moc přepínání z jedný polohy do druhý v krátkym úseku dost zabíjí napětí i emoce. Návrat Suzie pro polibek ala Duch, odchod do západu slunce, bylo to moc cukrkandlu najednou (jak působivej byl oproti tomu konec ve Faunově labyrintu). Opravdu dost vycucaný z prstu mi přišlo, jak začali Suziin otec a sestra podezřívat souseda, geniální intuice fakt miluju. Konec pana Harveyho (Tucci je opravu dokonale slizký) pak měl být co? To má symbolizovat nějakou vyšší spravedlnost, lidské spravedlnosti je málo či jak? Příliš laciné. Po přehodnocení jednu hvězdu ubírám, na tři. (21.03.2010)

Pevné pouto je "slátanina", která sice nabízí několik silných momentů, ale jako celek vůbec nedrží pohromadě. Zatímco část odehrávající se v realitě má slušnou atmosféru, snové scény se utápějí v kýčovitých obrázcích a prazvláštní poetice. Film má sice v první třetině slibný rozjezd, ale nakonec se jeho sledování stává značně ubíjejícím zážitkem. (08.04.2010)

Stručně řečeno, zvláštní. Jackson umí, ale přiběh přebíhá od jedné roviny k druhé až příliš často a člověk si nedokáže k žádné z nich vytvořit dostatečně pevné pouto. Vizuálně lahůdkové a emocionálně hodně silné scény z "meziprostoru" občas divně kontrastují s "reálným světem" (ano, hlavně s dýmící Susan Sarandon), ale i přes to všechno se to Jacksonovi daří udržet pohromadě. Ono někdy nejde o to jaký příběh vyprávíte, ale jak ho vyprávíte. (16.04.2010)

Vzhladom na to, ze ide v podstate o "jednoduchy" pribeh horlivo kvitujem zvoleny reziserov trojpohlad skrz postavy/identity - vraha, rodiny a nakoniec samotnej obete. A zatial co nahlad skrz vraha takmer vyhradne reprezentuje racionalnu zlozku v rozpravani s presne vykreslenym motivom a srkz nu nie je problem akceptovat i pristupit na vymedzene hranice priestoru a zakonitosti predkladaneho deja, rodinna linka funckne prepina medzi raciom a emocnou vlnou (prepinanie je krasne lavirovane prave dvojvyznamom samotnej existencie "dokazov" tak na strane dolapenia vraha ako aj potvrdenia skutocnosti, ci k zlocinu doslo). Je mostom k najvyznamnejsej (tak z hladiska zastupenia v celom filme ako i jej dolezitosti vo vztahu k vypovednej hodnote filmu) postave a jej pohladu. Je to pohlad nastrocnej dievciny, ktora sa prave citovo naplno otvara, ked je nasledne vytrhnuta do uplne ineho sveta, v ktorom prisna rozumova logika nehra prve husle. V pritomnosti Susie zasluzene do popredia vystupuje sled scen pracujucich pod taktovkou citu a duse (a vobec tym nemyslim emocnu zaangazovanost na jej smutnom osude, ide striktne len o fokalizaciu na to, akym sposobom sceny pred divakom defiluju - ako snove, t.j. vystupujuce podla nalad toho, srkz ktoreho su predkladane). A ked s zaverecnym aktom prichadza prezrenie hlavnej hrdinky, film nakoniec kauzalne aj uzavrie vsetko co mal a mna osobne potesil, ze tam kde svojho casu Duch s P. Swayzeym ostal "iba pri popularnom" nahlade na karmicke mlynceky osudu, Lovely bones ponukaju ovela komplexnejsie naplnenie. PS: Jacksonove cameo a jeho praca s kamerou a filmovym priestorom - tak ako su tieto prvky lahko identifikovatelne, tak su pre mna stale putave. (03.01.2010)

Silný zážitek. Přestože jsem to nečekal, Peter Jackson ve mě vyvolal hodně emocí, především kladných a po celou dobu si se mnou pohrával přesně, jak by režisér s divákem měl. K ruce měl skvěle vybrané a kvalitní herecké obsazení (Tucci to tedy rozjel, ale všichni se mu snaží stačit), opravdu hodně peněz, dobrou předlohu, ale k úplnému uspokojení mi chybí ještě kousek. Možná to trochu laciné využití (pro mě slavné) Song to the Siren, možná opravdu hodně efektů, které v určitou chvíli jsou spíše ke škodě, ale v druhé chvíli mě totálně odrovnají (viz. přechod z obávaného domu do bažin apod.). Hudba mi chvílemi trochu připomínala soundtrack k Sunshine, takže tu bych pomlčel. Největší problém mám však asi s koncem, který prostě... pro film neustále se pohybující na pomezí temna a světla takový ... zvláštní (spoiler:happyend s vrahem byl laciný a pointa o smyslu pout také). Ty velké peníze jsou tu dost vidět, ale i bez nich by to byl opravdu silný film, skvěle natočený a podtrhující status Jacksona jako velkého režiséra, který nechce zůstat jen u slavné LOTR trilogie. Přes výše zmíněné je však Pevné pouto jedním z mála filmů o posmrtném životě, který opravdu stojí za vidění a jejich představa světa po smrti je... úchvatná. Opravdu silný zážitek hnedka z počátku roku 2010...PS: Jak přicházejí sny i přes nižší rozpočet, jinak laděné efekty a příběh, byl pro mě emočně i příběhově silnější... (08.01.2010)