Klub poslední naděje

Ron Woodroof je dělník a fanda do rodea, ale především milovník života, který si ho umí užívat a ničeho si přitom neodříká. Drogy jsou snadno k mání, chlast teče proudem a holky, co se motají kolem jezdců rodea, jsou obvykle svolné někde v přívěsu věnovat příjemnou chvilku ctiteli a rozptýlit nudu. Jsou raná 80. léta, pryč je doba ropných šoků, hořkosti vietnamské porážky a občanského aktivismu. Přišla éra reaganomiky, yuppies a nového sebevědomí. Nic se nezná nemožné a heslem dne je zábava. Jako blesk z čistého nebe zapůsobí po ošetření úrazu zpráva lékařů o tom, že Ron má rozvinutý AIDS a podle jejich zkušeností mu zbývá 30 dní života. Dosavadní životní styl i všechny hodnoty, které Ron vyznával, jsou rázem pryč. Jenže místo aby pasivně vyčkával na smrt, rozhodl se s ní poprat. Nejen s ní, ale i se systémem, který nemá rád ty, co vyčnívají a hledají postranní cestičky mimo vytyčenou trasu. Ron se stane propagátorem neschválených léčebných metod a nepovolených léků. Z 30 dní se stávají stovky a poté celá léta. Mění se přístup k AIDS, mění se společnost a mění se i hrdina příběhu. Z jižanského neotesance a homofoba v člověka, který pochopil nutnost tolerance a umí se pohybovat mezi příslušníky sexuálních menšin. Klub poslední naděje je drama založené na silném příběhu a kontroverzním nepřehlédnutelném hrdinovi. Řekl bych, že volbou nepříjemného tématu o lidském strádání a umírání, nelíbivého způsobu vyprávění (dalo se mnohem výrazněji pracovat se sentimentem nebo naopak použít cynický černý humor) a především výkonem Matthewa McConaugheye a Jareda Leta v hlavní a vedlejší mužské roli se řadí Klub k nejzásadnějším filmům sezóny. Honza Tříska kdysi na adresu amerických herců prohlásil, že v zájmu role a pověsti jsou ochotni podstoupit prakticky cokoli, a McConaughey dokládá, že Tříska nenadsazoval. Z hezounka, který ještě nedávno okouzloval v romantických komediích, se transformoval do chodící reklamy na krematorium, které byste z fleku spočítali každé žebro na hrudníku a které z vyzáblé tváře poznamenané stresem dál planou oči odhodláním. Tohle je bez nadsázky špičkový herecký výkon hodný oskarového klání. Celkový dojem: 90 %. (19.02.2014)

Vlastně naprosto poctivá filmařina. Matthew zde předvádí takřka dokonalý výkon a bez problémů mu s tím sekunduje Jared Leto. Oba v roli nemocných HIV. Oni ale nejenom, že hrají, oni ty postavy skutečně prožívají. Matthew hubne před očima, Jared už dost tak hubený mění, až strašidelně, barvu kůže. Klobouk dolů za tohle. U Jareda mě to až fascinuje, kam byl schopný zajít. On, jako zpěvák, si podle mě jen tak nemůže dovolit radikálně měnit váhu svého těla. Zajímalo by mě, jestli ho to nějak ovlivnilo na hudební kariéře nebo ne. Každopádně když už nic jiného, tak tady dokázal, jaký herec on ve skutečnosti je. Já bejt v komisi Oskarů, věděl bych úplně přesně, kam ty šošky fouknout. Matthew v roce 2013 předvedl, jaký velký herec z něj ve skutečnosti je a Jared se předvedl tak, že vidět ho tak ještě jednou v jiném filmu, přemýšlel bych, jestli není blázen. Každopádně jak říkám...klobouk dolů. Jak se Vám ze začátku bude příběh hnusit, tak postupem času budete vnímat změny v jednání právě samotných herců. A tyhle jednotlivé momenty budou stoupat a stoupat, dokud neskončí závěr a Vy si neuvědomíte, že takovou radikální změnu emocí Vám kdejaký film jen tak nenabídne. (05.02.2014)

Zdá se, že konče Klubem poslední naděje jsem všechny letošní „ambiciózní“ na Oscara nominované kousky viděl. A můžu tak o krapet „objektivněji“ hodnotit a oceňovat. Nelze jinak, než smeknout před zásadně pohublou dvojicí Jared Leto a Matthew McConaughey. Druhému jmenovanému stačí nějaká ta šichta na zaplacení poplatků, rodeo, něco práškovitého do nosu a lehká holka k tomu. Několik následných omdlení má ovšem jasnou příčinu – AIDS, jehož léčba je toho času v plenkách. Měsíc života nebo boj pomocí alternativních (ač neschválených) léků o další měsíce, roky..? Postavy jsou výborně napsané. Pro okolí zbytečný a homofobní elektrikář McConaughey se tu vyzvrací z jižanské vidláckosti, takže nakonec nebudeme jeho primitivní obhroublostí opovrhovat. A to i přesto, že i na své snaze o lepší příští hodlá něco vyrejžovat. Výrazná fyzická proměna platí i pro exhibicionistického transsexuála Leta, který nabízí nepřehrávající postavu, které vtiskl silné tragické i komické rysy. A na mnohem menším prostoru. Navzdory tematice se navíc film objede bez kapesníkových scén, je to solidní charakterová studie o jedné osudové výzvě. Pokorně k látce přistupuje i střídmá režie, která nechce strhávat pozornost. Z filmů, které počtem nominací více či méně promlouvají do blížících se Oscarů, mám tři favority: Her, Blízko od sebe a Vlk z Wall Street. Každý mě oslovil jinak, každému bych úspěch přál. Klub poslední naděje se jim sympaticky přibližuje. (13.02.2014)

Boj so systémom je behom na dlhé trate, ale netreba ho vzdávať, pokiaľ je v stávke váš život. Ron Woodrof bol synonymom ultramaratónca, ktorý nehodil uterák do ringu, a aj keď skorumpovanému systému podľahol, zvíťazil (aspoň na chvíľku) nad smrťou a ukázal, čo to znamená chuť žiť. Film, v ktorom prekvapivo chýbajú typické črty amerického dojáku, ale ktorý je naopak senzitívny, dojemný a zároveň si neberie servítku pred ústa ani v tých najcitlivejších situáciách. Téma je jednoznačne útokom na nominácie filmových cien, jej prvoplánové zneužitie vylúčite počas prvých pár minút a budete si užívať výnimočný a komplexný príbeh, plný nevšedných charakterov a záživných dialógov. Valée sa vyhol akémukoľvek klišé, netlačí na pílu a hlavne nekalkuluje, ako to býva s témami podobného charakteru zvykom. No a divák sa mu odmení potleskom, priaznivou recenziou, akademik soškou. Soška sa ušla ale hereckej dvojici v hlavných úlohách, k čomu je nutné len poznamenať, že zaslúžene. McConaughey je už nejakú dobu mojim čiernym koňom a odkedy svoju kariéru nesústredí len na úlohy umelých šašov a nebehá po pľace iba hore bez, tak je naozaj na čo pozerať. 90%. (04.03.2014)

Dallas Buyers Club je v několika bodech zajímavě žánrově ozvláštňující, a to většinou zejména díky hlavní postavě. První takovou věcí je už fakt, že zdejší infikovaný je heterosexuální muž, který navíc nemá žádnou rodinu, ba ani zajímavý okruh přátel. To samo o sobě značně ztěžuje případné citové vydírání, a zároveň upírá více pohledů na postavu samotnou. Ta je, též neobvykle, nesympatická, značně xenofobní s odpudivým životním stylem. Což je samozřejmě, a bohužel, hlavní náplní snímku. Sledování krátké Ronovi životní cesty, během níž přehodnotí veškeré své životní priority a stane se bojovníkem za práva nemocných, by mohlo být zábavnější, kdyby bylo uvěřitelné a snad i lemované zajímavějšími charaktery. (21.01.2014)