Červená pustina

Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu. (14.09.2009)

Antonioniho chladné, rozťahané intelektuálne samoobžerstvá, vyžívajúce sa v popisovaní depresií, osamelostí a tvorivých kríz hrdinov ma nikdy veľmi neoslovovali. Navodenie stiesňujúcej nálady je aj tu vytvárané neuveriteľne zdĺhavým ničnehovoriacim zobrazením, kedy sa divák sám dostane do podobného stavu ako hrdina týchto prázdnych obrazov, plných vznešenej nudy. Ako správne poznamenal Johny_MH: pri sledovaní jeho filmov, podobne ako ich hrdinovia "jsme fakticky nuceni tytéž pocity prožít i my". Navodenie pocitu odcudzenia človeka v spriemyselnenej krajine sa nedá vierohodne ukázať tým, že tápajúce postavy blúdia v smogovej hmle produkovanej fabrickými komplexami v sprievode podivných zvukov odnikadiaľ nikam. Názov filmu vystihuje obsah - kde nič, tu nič, len vyprahnuté, chladné kolorované, veľké Uff !!! Takto nejako vyzerá kritika spoločnosti spoza kaviarenského stolíka, bez akéhokoľvek spoluprežívania, či aspoň minimálnej citovej zaangažovanosti. Už dávno som sa tak netešil, že film skončil. (22.06.2005)

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. (13.04.2006)

Pohltila ma vizuálna stránka filmu. Tentokrát ale svojou depresívnosťou, zvolenými farbami a kamerou. Antonioni vlastne stále rieši to isté, takže hodnotenie môže závisieť od poradia, v ktorom jeho filmy pozeráte. Všetci sú prázdni, osamelí, hľadajú ani nevedia čo a tak podobne...v lepšom prípade majú aj peniaze. Moje vysoké hodnotenie teda vyplýva z vizuálnej štylizácie, pretože niečo podobné ste ťažko ešte niekde mohli vidieť. (26.05.2012)

Historie prochází vším a všude - i vnímáním a sebereflexí filmového umění. Není divu - Evropa, pomineme-li místní občasné konflikty a vnitřní občanské války, prochází sedmým desetiletím blahobytu a jistoty, o níž dřívější generace mohly nanejvýš jen snít. "Houpačková" éra 1914-1951, ta řetězová dráha napříč hospodářskými a válečnými strázněmi, provázená tragédiemi a nedobrovolnými smrtmi milionů, je právem zapomenuta. A s ní i to, co budilo kdysi do života školy, jejichž vliv v hraném filmu přetrvává dodnes. Film všedního života, neorealismus reflektující hořkou zkušenost třicátých a čtyřicátých - v nejednom ohledu i padesátých - let minulého století, je opravdu něčím nekonečně vzdáleným. Odtažitá krása Monicy Vittiové symbolizuje v Antognioniho odosobněné kameře odcizení z přepychu horních deseti tisíc, v němž jsou sice stále cítit reminiscence, o nichž jsem psal, ale který se současně pokouší být odpovědí na přetrvávající hořké vzpomínky (ve filmu jsou konec konců výslovně zmíněny jako individuální prožitek povýšený na generační stigma). Úvod, v němž nahlížíme do průměrné italské domácnosti tehdejšího rozvinutého Severu (ne Jihu, pochopitelně), v tomto ohledu mnohé naznačuje. Od těchto reflexí rychle narůstajícího odcizení, zmarnění, prázdnoty vede přímá linie k deziluzívnímu filmu osmdesátých let, po němž nastupuje již soudobá postdemokratická postmoderna naší současnosti. Nedávno zesnulý Antognoni je zosobněním těchto přístupů, mistrem zmaru, anatomem rozkladu, umělcem, který bez viditelnějších nesnází ve svém uměleckém usilování drží prst na tepu odvrácené tváře doby, kterou dnes vnímáme jako staré zlaté časy. (21.02.2011)