Taming of the Shrew, The (TV film)

bogu

Hlavním lákadlem téhle adaptace je bezesporu John Cleese v roli krotitele Petruchia – úkaz o to nevšednější, že pro Cleese byla tohle jeho první Shakespearovská role. Za sebe mohu říci, že nezklamal: jeho Petruchio je civilní, spíše tichý (a někdy bohužel špatně srozumitelný), ale vždy sebejistý a přesvědčivý. Cleese nevypadá ani na okamžik nesvůj v moři alžbětinského verše a jeho komediální talent nachází ventily na těch správných místech, i když občas nemůže nepřipomenout Basila Fawltyho. Podobně jako celá řada dalších adaptací Shakespeara od BBC, i tahle je výrazově utlumená, spoléhající se na kvalitní, realistické herectví spíš než na bohatou výpravu (té si divák kvůli mizernému rozpočtu užije s BBC jen zřídka kde) nebo na opulentní hudební doprovod. Ve své jednoduchosti, uměřenosti a věrnosti předloze je tak tahle adaptace přímým protikladem o dost slavnější Zeffirelliho verze s Richardem Burtonem a Elizabeth Taylor: tam, kde se Zeffirelliho film zvrhává v hlučnou frašku, případně placatou, sentimentální pohádku, Jonathan Miller objevuje hloubku (třebaže tohle je jedna z Shakespearových mělčích komedií) a nejednoznačnost; tam, kde Zeffirelli téměř ignoruje vedlejší dějovou linii Biancy a jejích nápadníků, Miller dává prostor pro paralely, zrcadlení, protiklady. Zeffirelli je živější, přístupnější, vizuálně pestřejší, ale také lacinější a povrchnější. Miller respektuje předlohu (byť i on vypustil rámující zápletku s Christopherem Slyem) a, nemaje na kopy statistů a kamiony nábytu a nádobí k demolici, spoléhá se na Shakespearův verbální humor, spíš než na humor situační. Hodnotil bych Millera stejně, ne-li lépe než Zeffirelliho, nebýt naprosto umrtvující statické kamery a mimořádně pomalého střihu (mám pocit, že počet střihů v téhle verzi bych spočítal na prstech) – v těchhle podmínkách čtyři sta let stará hra spolehlivě tuhne a i dobří herci mají co dělat, aby udrželi divákovu pozornost. Mám pocit, že právě tahle hra by si trochu dynamiky zasloužila, byť by to měla být dynamika uměle dodaná – Miller dynamiku spolehlivě odsává ve svých nekonečných záběrech na studiovou ulici z béžového kartonu, případně o něco malebnější interiér Baptistova domu, modelovaný podle pláten Johanese Vermeera. Herci přitom vůbec nejsou špatní, kromě Cleese se tahle adaptace může pochlubit opravdu skvělou Kate (Sarah Badel, jejíž hysterie a přeměna je daleko přesvědčivější než karikatura Elizabeth Taylor), perfektně zvládnutým Traniem (Anthony Pedley) nebo nečekaně vzdorovitou, sebevědomou Biancou (Susan Penhaligon). Na druhou stranu Jonathan Cecil to jako Hortensio přehání s patetickou gestikulací a John Franklyn-Robbins zase s Baptistovými podivnými výbuchy smíchu, což trochu kazí celkový dojem. Závěrečná scéna, v níž Katherine všechny uzemní svým fantastickým, byť feministky-v-hluboké-rozpaky-uvádějícím monologem o ženském údělu, je téměř dokonalá: není totiž vítězstvím Petruchia nad Kate, ale Kate nad Kate – obdivuhodné zpracování jedné z nejproblematičtějších scén v celém Shakespearovi. Mít tahle adaptace režiséra, který by se nebál tuhle komedii trochu rozhýbat (aspoň trochu!), s vyšším hodnocením bych neváhal. // LEPŠÍ VERZE: Zkuste Zeffirelliho – Shakespeara je tam méně, veselí více, a tahle hra má být konec konců komedie.(10.4.2010)