Chicagský tribunál

Nevím ani proč, ale místy mi to připomínalo tři roky staré drama Kathryn Bigelow Detroit. Stejně jako Chicagský tribunál tak nějak odráží současnou atmosféru ve Spojených státech. Zatímco ona se pohybovala v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž se umíralo, uznávaný vypravěč Aaron Sorkin v událostech roku 1968 v Chicagu, kdy se původně zamýšlený pokojný protest během demokratického sjezdu u příležitosti prezidentských voleb a díky několika událostem změnil v násilnou záležitost. O rok později soudní prokuratura rozjela proces s The Chicago Seven, tedy sedmičkou obžalovaných z podněcování ke vzpouře a dalších obvinění souvisejících s protivietnamskou válkou a protikulturními protesty. Proces trval řadu měsíců a jen podtrhnul období celospolečenských zaoceánských změn, kterým v šedesátých letech dominovalo zavraždění vůdce afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga (1968) či amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963). Flashbacky jsou tu za pouhé vysvětlivky, ze soudní síně tudíž moc nevycházíme, na což je občas náročné přistoupit. Každopádně obdivuju, že se projekt prokousal hollywoodským kolečkem a předložil události tak, jak zřejmě od začátku chtěl. A že to trvalo. Na látce se totiž v průběhu let vystřídalo několik různých režisérů. Nevím, zda je Sorkin ten nejlepší učitel dějepisu, ale dialogové scény mnohdy ztrácejí dynamiku, uvítal bych energičtější pojetí, emoční zásah u mě neproběhl a myslím, že režisérovi jiné látky sedly víc. A teď asi mnohé naštvu, ale myslím, že podruhé si to pustí málokdo. PS: Mark Rylance vynikající. (26.10.2020)

„Chicagský tribunál“ je film, který se u mě po zhlédnutí okamžitě katapultoval mezi nejlepší filmy roku 2020. Film mě zaujal proto, že ho napsal i režíroval velice uznávaný a šikovný scénárista Aaron Sorkin, kterému tahle látka naprosto sedí a proto, že jde opět o další silný osobní příběh vycházející ze skutečných událostí z roku 1968, kdy údajně plánovaný protest několika demokratů a velké skupiny lidí vyeskaloval později do soudního procesu, do usvědčení a opravdu do něčeho co si pravděpodobně ti všichni zúčastnění ani nepředstavovali. V samotném středu téhle demonstrace byla sedmička zúčastněných. Od toho je ten originální název „The Trial of the Chicago 7“. Chicagská sedmička – těch sedm usvědčených – je v dnešní Americe takový pojem, něco, na co se odkazuje ve velkém a něco, co se stalo jakousi živoucí legendou. Pokud by si někdo náhodou myslel, že tento film je jenom další nastínění nějakých historických událostí, něco, co pochopí jen ten, kdo se orientuje v historii, koho zajímá soudní proces či něco podobného, tak se extrémně plete. Já sám vím o politice naprostý kulový. O téhle konkrétní události jsem slyšel jen z doslechu, takže jsem neznal žádné podrobnosti. Vlastně jsem ani netušil co přesně tam zanítilo ten rozpor a už vůbec jsem neměl páru, jak tohle všechno dopadlo a přesto, že mě toto téma tak trochu míjí, že mě moc nezajímá, tak ten film si mě naprosto získal. Aaron Sorkin už v minulosti díky psaní scénářů dokázal, že i relativně komorní ne úplně záživná témata dokáže díky své dravé podobě a formátu předat divákovi tak, jak bych prostě vůbec nečekal. Téma filmu fakt není něco, co by vás mělo extra bavit, ale Sorkin umí to téma na ploše dvou hodin neuvěřitelně dravě svěže a zajímavým způsobem podat. Musím pochválit skvělý casting toho gigantického obsazení. Všichni podávají neuvěřitelné výkony a každá postava si to krade pro sebe. Díky tomu, že chicagská sedmička nemá na všechno úplně stejné názory, tak tu mezi nimi vzniká hodně zábavná dynamika. Film je navržen a vykonstruován tak, že nemá úplně přímočarou linku, vždycky je prokládán nějakými flashbacky a vedlejšími příběhy, přesto to všechno drží pospolu velice tuhým lepidlem a já jsem zíral na to, jak to dohromady dává dokonalý smysl. „Chicagský tribunál“ je zkrátka dobře na jedničku s hvězdičkou vystavěn. Nemohl jsem uvěřit, jak ve mě toto téma dokáže vyvolat tolik emocí, kdy se dokážu usmívat, kdy se dokážu doslova smát, nebo kroutit hlavou nad tím, co tam ty postavy dělají, obzvlášť když vím, že je to podle reality, ale pak okamžitě přepnu do strachu, nějaké lítosti či nepochopení. Je to kolotoč emocí a já musím tleskat, protože tohle se jen tak nevidí. Film doporučuji naprosto všem. /90% + FILM ROKU/ (21.01.2023)

Angažovaný film s obsazením snů. Skutečná událost, soudní drama a Sorkin - můj film snů! Opravdu marně pátrám, co bych vytknul, některé scény u soudu jsou víc statické, ale zkuste soudní drama natočit jako akční film. Moc mě překvapil Cohen, takové role jsou pro něho lepší, než všichni ti rádobyšokující Borati. Lahůdka, 90%. (15.02.2021)

Výborne natočená súdna dráma so skvelým hereckým obsadením a vysoko kvalitným scenárom, ktorá aj vďaka záživným prestrihom na protesty ani na chvíľu nenudila. Aaron Sorkin dokázal z relatívne náročnej politicko-súdnej témy nakrútiť film, ktorý si užije azda každý. Je plynulý, v žiadnej časti sa nezasekáva a napriek väčšiemu množstvu postáv si v ňom divák dokáže pomerne ľahko spraviť prehľad. (30.11.2020)

S mírnými sklony k patetismu a přehnaně vyeskalovanému patriotismu, který z takových druhů filmů stříká na všechny strany, jak už to u Amíků obecně chodí. Teatrálnost a přehnané scény. Typické znaky Hollywoodu. Ale vlastně to bylo docela fajn. Dokonce i uvěřitelné. Především Cohen, potažmo jeho postava, mne nevyváděl z údivu. Naopak, rudý hnisavý vřed Eda opět nezklamal, ačkoliv oproti jiným rolím, kdy je mi z něj vyloženě na blití, se neskutečně překonal a ani se nepitvořil jako retardovaná broskev. Celkově bych to tedy zhodnotil jako téměř dokonalý mastrpiss. Chybělo tomu jen málo. 85% (01.11.2020)