Náš vůdce

Zajímavý film, to zcela jistě. Zblbnout masy není až tak složité a zblbnout třídu teenagerů asi také ne, to těžší je už je spíše zaujmout a to se jejich profesorovi gymplu Rainerovi Wengerovi dokonale povedlo....Film se volně inspiroval záležitostí, která se stala na jedné ze škol v Kalifornii v sedmdesátých létech. Také tam probíhal stejný experiment, (žáci nechápali kolik lidí se nechalo zblbnout nacismem) také tam nakonec učitel odhodil klobouk a kouzelnou hůlku a vysvětlil žákům, že byli obyčejně zmanipulováni. I tam to někteří nesli těžce, ne tak jak v tomto filmu (nebudu spoilerovat). Postava Rainera Wengera by si jistě zasloužila mnohem větší prostor. Vůbec nechápu, proč zrovna on na konci...... Vždyť kantor obstál na jedničku jak výkladem, tak se závěrečným projevem a vysvětlením... ,,děsím se myslet čeho bychom byli schopni''... On přece nemohl za to, že po škole běhal ozbrojený lehce nevyrovnaný jedinec. Co bylo ve filmu neskutečně hluché byli samotní členové Vlny. Nikde nebyl totiž definován její účel, její náplň, její myšlenka, program... Vizuálně se sice členové lišili od ostatních, nějak se zdravili, nějak se nazývali, ale to bylo vše. Jaké poselství vlna nesla. Co na konci žáci oplakávali? Jen tu sounáležitost? Jistě, ta pro některé byla důležitá, zvláště pro ty, kteří se na prahu dospělosti cítili osamělí, odstrčení, diskriminovaní... Ale také to nemohlo být jen pro ty grafity a vylepování samolepek... Prostě tady jsem cítil díry v uvěřitelnosti příběhu. Základní schéma bylo však na jedničku. Experiment, zápal, první pochyby některých jedinců, fanatičnost i pád toho celého. Závěrečný úlek Wengera - a co dál, byl také skvělý. Za mne je to jen za 3 a půl bílé košile, jen kvůli tématu zvedám hodnocení nahoru... * * * * (22.12.2014)

Skvělej film, ale jestli je to opravdu podle skutečné události, tak se to podle mě nemohlo všechno stát za týden. Týden mi přijde jako hrozně krátká doba, aby se lidi takhle vyhrotili. I když je mi naprosto jasné, že by se je takhle zmanipulovat dalo. Řemeslně je to profesionální práce po všech stránkách. Navíc mám rád filmy s totalitní společností, kde hrdinovi něco přeroste přes hlavu (pamatujete na tu beznaděj v Klubu Rváčů?) Nenudil jsem se ani chviličku. (21.08.2009)

Nenápadný německý film, přehlížet ho by byl ale sakra pořádný hřích. Zvláštní pedagogický experiment bývalého bouřliváka a nyní učitele občanské nauky a tělocviku se zvrtne a smete vše, co mu stojí v cestě – hlavně pak slabší jedince. Kdo by čekal, že pokus sázející na pospolitost znudění studenti odmítnou podstoupit, je hrubě vedle. Opojná chuť moci je nadmíru lákavá. Lehce předvídatelný příběh pomalu graduje do neodvratného, leč trochu přepáleného závěru. Do té doby nám ale mladý německý režisér Dennis Gansel předkládá velmi sebejistou, živoucí a promyšlenou metaforu o vzestupu, aneb jak se i v 21. století dá poměrně snadno (někdy vážně až moc snadno) vytvořit diktatura plná hesel a opojení z nadřazenosti. Daří se mu to i díky reportážní kameře, slušnému soundtracku i živému výkonu Jürgena Vogela a neokoukaných teenagerů, s Frederickem Lauem v čele. Od/z téhle hry o manipulaci a poslušnosti se holt těžko odchází, stejně jako od Ganselova filmu.. (10.03.2012)

Byl tam kantorský führer bez koncepce, pomatený Hess se zbraní, ministři propagandy se spreji i odboj Sophie Schollové. Jen škoda, že režisérem byl Von Stauffenberg provádějící atentát na vlastní film.. Z rukou vymknutý školní projekt trpí nejen na televizní režii a ochotnické výkony gymnazistů, ale i na celkovou nevěrohodnost. Že je týden příliš krátká doba na vznik podobného hnutí, že drtivá většina jeho členů nežila v podmínkách vysvětlujících tak snadný proces zmanipulování a že studenti zastupovali snad úplně kompletní sociální spektrum (chyběla jen emo dívka a uhrovitý nerd s popelníkama na očích) bych ještě v rámci dramatizace přešel, ale jejich fanatická soudržnost, aniž by měli nějaký společný cíl či motiv (nenávist, nespokojenost, pocit křivdy či v tomto případě to mohlo být uklizení školního dvora od odpadků) už zaváněla konstruktem, kostrbatě navlečeným na kostru principů fašistických ideologií. Pokud to ovšem nebylo gymnázium, ale zvláštní škola, tak prosím.. Němci se ve své sebereflexi musí snažit upřímněji.. (07.10.2014)

Je (nejen v Německu) v dnešní době ještě možná diktatura? Je. Copak si někdo myslel opak? Copak někdo zapomněl na to, jak jsou lidé manipulativní? Copak někdo pochyboval o tom, že lidem chutná moc? Že rádi poslouchají o své výjimenosti, jedinečnosti, síle? Možná ano. A tak je dobře, že vznikl tento snímek Dennise Gansela. Zpočátku plyne vlna pomaleji, ale zajímavě se odráží od názorů studentů, aby ve finále vygradovala ve zhoubný (nicméně očekávaný) příboj. I když snímku chybí toužebná gradace, místy uvěřitelnost a celkově je docela plochý co se týče emocí zúčastněných a naratologie, první část filmu je opravdu utahaná a té závěrečné zase není věnováno dost prostoru, tak i přesto výpovědní hodnota Die Welle by neměla zůstat opomenuta. 3 a půl*. (09.05.2009)