Temoins, Les
Les Témoins
The Witnesses
Režie:
André TéchinéScénář:
André TéchinéKamera:
Julien HirschHudba:
Philippe SardeHrají:
Michel Blanc, Emmanuelle Béart, Sami Bouajila, Julie Depardieu, Johan Libéreau, Constance Dollé, Lorenzo Balducci, David Barbas, Jacques Nolot (více)Obsahy(1)
Mladík Manu opouští své rodiště a zamíří do Paříže. Vyhledá svoji sestru, operní pěvkyni, žijící v levném hotýlku v jedné z vykřičených částí Paříže. Manu, opojený sexuální touhou, se toulá po nocích v parcích a barech a vyhledává milostná dobrodružství. Seznamuje se s Adrienem, citově vyprahlým profesorem medicíny, který jej vezme na víkend k moři za svými přáteli, Sarah a Mehdy,spisovatelkou a policistou, kteří vedou velmi bouřlivou domácnost.
Ti všichni jsou, jak praví název, svědci, svědci událostí let osmdesátých ve Francii, která byla zachvácena do té doby neznámou, o to však zákeřnější nemocí - AIDS. (claudel)
(více)Recenze (10)
Poslední čtvrtina byla natahovaná, ale nesouhlasím s tím, že by scénář byl špatný. Pochopím, že pro někoho je Techiné fousatý, osmdesátkový. Mě na něm baví vícevrstevnatost - obvykle ho nezajímá jediná postava a stará se o to, co se děje "po" filmové zápletce. Svědci jsou rozložením příběhu dost podobní "Nelíbám". Ale jsou podobní i jiným Techiného filmům co jsem viděl a myslím, že lze říct, že je režisér ke svým postavám opravdu často nelítostný - jsou to často dutí lidé. A chápu, že pro většinu lidí budou Svědci prostě queer cinema. Chlapec byl pěkný a druhá půlka byla smutná, no.. Techiné se k stáru stává trochu sentimentální, sexuální scény estetizuje až po samu mez vkusu (takhle se to nedělá), umí ale ukázat rozpornost povah, smutnou náhodnost souvislostí, to, jaká existence bývá - vyprázdněná, řítící se a absurdní. Stojí za vidění. ()
Povrchný film o povrchných ľudoch tváriaci(ch) sa až príliš fatálne, čím pôsobiaci ne-uveriteľne. Scenáristicky a dramaturgicky na úrovni fiaska, spracovaním strašne staromódne, akoby sa v 80.rokoch nielen príbeh odohrával, ale zabudli sa v nich i tvorcovia (postupmi, čiernobielym vykreslením postáv). Mimochodom, Philippe Sarde nehanebne vykradol Glassove noty z The Hours. NEHANEBNE. ()
.Až na to, že jsem mohla pochopit už z úvodu, který začíná rokem 1984, o co asi půjde, tak jsem do toho šla a vůbec toho nelituji. Tentokrát na mě i přes neskonale nádhernou Emmanuelle, která mě iritovala svou odtažitostí od mateřských povinností dost drastickými způsoby, zapůsobil asi nejvíc Michel Blanc. Ten tam tak v poklidu proplouval mezi těmi složitými a volnomyšlenkářskými vztahy a zcela zaujal mou pozornost v roli osamělého a stárnoucího Adriana. Svým způsobem jsem se stala svědkem událostí, které se proměnily postupně, pomalu, ale jistě v pandemii AIDS. Změnilo se něco od té doby k lepšímu a nebo je tento způsob soužití spíše propagován, protože máme přece jen nějaké zázračné, účinnější léky a ochranu před tak zhoubnou nemocí? Zjišťuji, že já jsem v tomhle směru zřejmě úzkoprsá, jak tam několikrát zaznělo. Ale jinak zpracování a herecké výkony ostatních hereckých es byly také vynikající ()
Již třikrát mě pan režisér André Téchiné potěšil a díky němu jsem opět strávil necelé dvě hodiny příjemným způsobem. Silný příběh o bujarých, leč záhy smutných osmdesátých letech v Paříži. Trvám na tom, že Emanuelle Béart je nejlepší francouzská herečka. Avšak všichni ostatní podávají též nadstandardní výkony. A asi to byl také nejlepší film věnující se problematice AIDS, který jsem kdy viděl. ()
Výborně zahrané, dobře zrežírované, ale příběh mi nic moc neříkal. Ten vztahový mnohoúhelník mi přišel takový pofidérní, atmosféru Paříže let osmdesátých jsem také nijak zvlášť nevnímal a jako výpověď o úderu viru HIV mi to přišlo nedostačující. Jediné, co stojí opravdu za zapamatování, je Emmanuelle Béart, která byla úžasné ve všech ohledech. Jedině díky ní se v mých očích jedná o lehounký nadprůměr. 55% ()
Reklama