Madisonské mosty

Na začiatku si všímam súrodencov Michaela a Carolyn, ktorí sú sprvoti zhrození zo správania sa ich nebohej matky, ktorá si priala byť spopolnená, a nie klasický pochovaná kresťanským spôsobom, do zeme. De - facto, zhrozený je vlastne iba Michael, ktorý spoločne so sestrou sa začíta do matkiných denníkov, v ktorých sa dozvedajú, že pred niekoľkými desiatkami rokov, keď ešte, ako neplnoletí teenegeri, odišli s otcom na 4. dňový výlet, vtedy ich matka Francesca s talianskymi koreňmi, ostala sama a bez dozoru, prežila štyri najvzrušujúcejšie dni - plné lásky a nehy s fotografom, s National Geographic, Robertom Kincaidom. Ako vravím, Michael je rozhorčený, že mu to pripadá, akoby jeho matka bola akási flandra, kde Carolyn sa postupne začítava do 3. denníkov, v ktorých odkresľuje spomínané dni, ktoré zároveň vidí i divák, ocitajúci sa v 60. rokoch na farme s Francescou, ktorá práve odprevádza svoju rodinu na výlet. Do úvahy prichádzajú p-r-e-s-t-r-i-h-y medzi súrodencami, kde onedlho Michael pochopí, prečo to jeho matka robila tak, ako to robila, a jednotlivými r-e-t-r-o pasážami s Francescou a Robertom. Samozrejme, nezaujímajú ma nezaujímaví súrodenci, ale zaujímavé postavy s tvárami Meryl Streep a Clint Eastwood, ktorý je jednak pred kamerou, ako fotograf Kincaid, a i zároveň za ňou, ako všestranný režisér, ktorý dokáže tak dať diváka do V-A-R-U, že to snáď, ani nie je možné ! I legendárna CASABLANCA, sa mi zdá byť voči tejto nádhernej romanci, prikrátka ! Nevravím, že Eastwood, je charizmatickejší, ako Bogart, prinajmenšom Meryl, je rovnako fantastická, ako Bergman, ak nie o čosi lepšia ! Jednoducho, obaja sú maximálne dokonalí, ako som to, ani zo začiatku netušil, čo ma čaká. STREEP je tak zvodná, s takým erotickým prízvukom, že to nemá asi ani obdoby ! Nie je to moja zvlášť obľúbená herečka, ale tu ma dostala do kolien ! Sú tu záverečné scény, ktoré mi dali dosť emotívne zabrať, čo sa mi pri filmoch stáva, len zriedka, o to som radšej, keď je to práve pri takomto skvostnom filmovom diele ! Vlastne, viem, že Clint je talentovaný tvorca, no nevedel som, že práve tu, u Madisonských mostoch, keď jedného ranného dňa sa prišiel Robert Kincaid na farmu opýtať na cestu k prekrásnym mostom, ktoré chce fotografovať, kde sa nachádzajú, Francesca mu to nevedela vysvetliť, tak mu ukázala cestu, a tak sa začalo niečo naprosto vzrušujúce, čo ma chytilo za S-R-D-C-E !!! Výnimočný film !!! (23.07.2016)

"Ještě vejce? Nebo si na linu naposled zapícháme?" Ve věcech víry v lásku na první pohled jsem přirozený ateista, ale fandím jí. Nicméně sledovat, kterak se jedna taková láska naplnila, přestože se zase tak úplně nenaplnila, pro mne nebylo úplně snadné. Jsem totiž malý člověk, který se ve světě velkých emocí ztrácí, cítí se nesvůj a ví, že tam vlastně nepatří. (28.12.2016)

Přesvědčení, že každý z nás má svůj protějšek v tom druhém pohlaví, je vírou, která není bez opodstatnění. Těch, kteří je naplní, není mnoho. A ne vždy potkáváme tento životní vrchol v situaci, která by umožňovala jeho plné a bezvýhradné přijetí. Velké téma je současně neméně velkým svodem k plačtivému sentimentálnímu pohledu, který odpuzuje svou kašírovaností a schematickou nepřirozeností. Příběh MADISONSKÝCH MOSTŮ je příběhem ne nezvládnutí, ale opanování a oslavy tohoto citového vyvření, bez nějž každý lidský život zůstává pustý a prázdný jako neobydlený neudržovaný dům. Zdánlivě bezvýznamné setkání ženy, jež je v letech, kdy by měla mít rozum, s mužem, který přesvědčuje sebe sama v názoru, že únik do tvůrčího života je rovnocennou náhradou lidské plnosti, vrcholí v citové i fyzické smršti čtyř - zdaleka ne celých - dnů. V smršti, která sama o sobě je svou intenzitou životem samým. Okolí erupce je při tom všem vším možným, jen ne pouští a úhorem. Postrádá mnohé, lidská malost a vyprahlost však do tohoto výčtu pomyslných errat v žádném případě nenáleží. Vážit a přemýšlet i domýšlet neznamená kapitulovat, byť by to mělo znamenat i vlastní doživotní srdcebol. Sloučit odpovědnost a cit se svědomím a myslet přitom nejen na sebe je zrcadlem, které film nastavuje naší sebestředné současnosti. To, že se režiséru Eastwoodovi podařilo tuto štafetu hlubokého humanismu, lásky a pokory přenést i do další generace, vyvolat v ní byť i jen na okamžik potřebu vlastní katarze a sebeprozření i vůle změnit svůj dosavadní život, to není pokleslá reality show, ale vrchol každého slušného lidského života. Je to ten život sám. MADISONSKÉ MOSTY tak činí překvapivě sporou, ve skutečnosti však nezapomenutelnou niternou a působivou filmovou řečí, jež hollwoodské továrně na sny propůjčuje rozměr nezávislého tvůrčího filmu. (01.03.2008)

Lze skutečně pohladit duši člověka? Je možné dotknout se jí tak, abychom to doopravdy cítili? Je, zeptejte se Clinta Eastwooda. Budu pokračovat ve své tradici a opět zapěji ódu na jeho schopnost přenést na plátno něco víc, než jen pouhé obrázky. Bavíme se o něčem neviditelném, co posouvá film do stavu beztíže. Nádherný i bolestný, především však skutečný příběh nám přednesli Meryl s Clintem. Oba zaslouží absolutorium, zejména Meryl mě pak svou hereckou dokonalostí dostávala do kolen, na nichž jsem zblízka viděl odlesk svých dojatých očí. Je na rozsáhlou debatu, co všechno pro nás může znamenat láska. Však také oba dva hojně diskutují. Mimochodem - dialogy jsou napsány přímo fantasticky. Život je zkrátka nádherný. I tím, že v daný okamžik je možné stát jednou nohou v nebi, a druhou zároveň v pekle. Kdo nemá ponětí, o čem tento film je, ten neví ani to, o čem je láska. (26.07.2011)

Tento film zasáhl moji duši a to proklatě hluboko. Měli na sebe jen čtyři dny a i když věděli, že se už nikdy víc neuvídí, tak se do sebe vášnivě zamilovali. Jenom ten náměť ve mě vyvolá notnou dávku nostalgie. Retrospektivní styl vyprávění je zvolen velice vkusně a rozhodně je to oživení v jinak neakčním ději. Eastwoodovi ke stvoření tohoto masterpiecu stačilo opravdu málo - jeden dům, postarší ženu a ještě staršího světáka a samozřejmě osudovou lásku. Většina by z těchto ingrediencí udělala nevýraznou a sladkobolnou limonádu. Ale Eastwood není ledajaký režisér. Dokázal vykouzlit velmi emočně silný film. Netvrdím, že každý tenhle film vydýchá, a tak kdo je spíše na filmy, kde se stane za ty dvě hodiny, přeci jen víc, tak ať se tomuto filmu zdaleka vyhne. Scénář je naprosto vyšperkován vynikajícími živými dialogy, kde překvapivě nechybí ani nutný konflikt. Vykreslení postav je dokonalé. Někdo by řekl, že je to příliš nudný i na komorní konverzační snímek, ale v každém jejich slovu lze najít tolik emocí, které zůstanou povrchnímu divákovi skryty. Bravurní herecké výkony jenom podtrhují velikost tohoto díla. Na tento film jen tak nezapomenu a scénu v dešti si budu pamatovat až do konce života. (11.04.2006)