Okuribito
Departures
Obsahy(1)
Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, který byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Nejdříve ze všeho si snaží najít práci a náhodou narazí na nabídku pracovního místa v jisté společnosti NK Agent s textem "Práce, která pomáhá na cestách". Nejdříve si myslí, že jde o cestovní agenturu, ale po příchodu do společnosti zjistí, jak se mýlil. Ve skutečnosti jde o specializovanou firmu zabývající se obřadním ukládáním do rakví. Pochopitelně se to jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. (Kiyoshi)
(více)Recenze (218)
Umělecká makabrozitka. Plus něco traumíčka z dětství, několikero úchvatného japonského stolování, pár přehnaných hereckých výstřelků po vzoru Jackieho Chana a semotámo dojemná hudbička a kýčovitý záběreček. Ale jinak žužo za syrova. ()
Jeden z těch těžších snímků, ať už po obsahové či emoční stránce, s poměrně kontroverzním ústředním tématem. Smrt a s ní související odchod milované osoby nebývá pro pozůstalé ničím jednoduchým, a byť jednou odejdeme všichni, přesto to nejen v naší společnosti nemá daleko k tabu, což celou věc jenom komplikuje. Průvodce nám smrt předkládá jako denní chleba bývalého violoncellisty. Většina lidí se na něj dívá skrz prsty a jeho práci odsuzují jako něco podřadného, ovšem jen do doby, kdy sami pocítí, jaké to je někoho ztratit. Setkání tváří v tvář s něčím tak definitivním nejednoho člověka přiměje zamyslet se nad životem, dosavadními prioritami i budoucností, tou budoucností, na jejímž konci je smrt. Přesto nebo právě proto bychom měli být na tento moment připraveni a až jednou přijde, přijmout ho jako součást lidského života, který si zaslouží odpočinek, rozloučit se a jít dál... ()
Velmi povedený film na téma "smrt, a co dál?" ()
Smutnokrásny film z prostredia, o ktorom majú mnohí z nás predsudky, niektorí možno aj obavy či strach. Do toho prelínanie dvoch svetov (európsky a ázijský), Japoncom tak vlastné zameranie sa aj na tie najmenšie detaily, sympatické postavy (u mňa vedú šéf a majiteľka verejných kúpeľov) a osobná dejová línia (Daigov vzťah k jeho žene a otcovi). Aj napriek vážnej téme nechýbal humor a mnohokrát som sa od srdca zasmial. Navyše som si zasa precvičil japončinu. ()
hned na zaciatku som zistil ze nepojde o ziadnu "pecku" z vychodu skor skromne, nenapadne, a jemne dielo so zaujmavym nametom..cely pribeh sa naznakmi dotyka zmyslu zivota a rozobera ze aj tak clovek skor ci neskor, dostojne ci nedostojne skonci v truhle..to ze aj na smrti moze byt nieco pekne a na praci ukladaca mrtvol do truhly moze byt nieco dostojne a osudove vam priblizi Okuribito drzitel Oskara za najlepsi zahranicny film roku 2008. 8/10 Neskutocne to hral ten stary sef..nemam slov nanho.. ()
Těžko říct kde začít. Herecké výkony jsou věrohodně provedené a není k nim sebemenší výtka. Do role naprosto herci padnou a září z nich charakter jaký má být. Daigo je správný, lehký pesimista a snílek dohromady. Jeho náramně ladné a geniální hraní na violoncello dokonale symbolizuje celý snímek. Galantní, smutný ale nádherný. Žena Mika je také dokonale zahraná a naopak od Daiga z ní srší optimismus, který ho provádí dále životními útrapy.Krásná herečka Ryoko Hirosue se mi ihned zalíbila v prvních scénách. Neskutečně sympatická a usměvavá dívka s rozumem v srdci doprovází skoro stále Daiga na cestě životem. Originálně podané drama o neobvyklé práci je nádhernou myšlenkou. Jemná filozofie o smrti se táhne celkovým dějstvím a tak velmi příjemně "opepřuje" snímek.A teď další silná stránka snímku.OST mi tak nádherně zněl v uších, že sem se kolikrát naprosto zaposlouchal do zvučných tónů violoncella.Tam kde má zaznít tento typ písně tak se přesně v té scéně zjeví a dodá situaci vážnost a smutek. Za povšimnutí dozajista stojí i šéf společnosti NK agent, který symbolizuje klidnost a moudrost. Prostě jsem velmi příjemně nadšen a nečekal jsem, že mne tento snímek takto ohromí. Nádherné. ()
Už jsem s tím trapnej, ale ještě jednou to musím připomenout: když si v žebříčcích vyjedete nejlepší japonské filmy posledních deseti let, je v první desítce SEDM animovaných filmů, včetně prvních tří příček. Teprve čtvrtý je nejlepší hraný, a to 3-iron, který je ještě ke všemu víc korejský než japonský. Mě tohle české vnímání japonského filmu fascinuje, proto to užasle semtam opakuju, ale sem to patří jen okrajově. Okuribito (v žebříčku je 16.) považuju za nejlepší japonský film, který jsem viděl. Minimálně nabízí zamyšlení nad fascinující rozdílností kultur v přístupu k mrtvým, nebo nad mezilidskými vztahy, nebo nad lidskou důstojností - a dojde se tak třeba až ke smyslu života. Výtky jen drobné: obešel bych se bez scén s hraním na čelo před pozadím horských štítů, a taky bez nepřesvědčivého Masariho Motokiho v hlavní roli (takhle pohřbil Longest night in Shanghai, ten člověk je prostě beznadějný packal). Zato Ryoko Hirosue jako jeho žena a Tsutomu Yamazaki jako šéf jsou skvostní, čest a sláva jim i filmu. ()
Tématicky zajímavý film, ale víc než 3 hvězdy tomu nedám kvůli kýčovistosti či spíše patosu, pro Japonce tolik typickému, který zde zbytečně film shazuje. ()
Dlouho jsem shlédnutí tohoto filmu odkládal. Nejdříve mě odrazovala stopáž, protože i mnohé kratší japonské dokážou být neúnosně dlouhé. Poté jsem se zase vypořádával se smrtí několika blízkých, kteří krátce po sobě odešli, a já se bál, že Průvodce bude hrát na city. Naštěstí se tak nestalo a emoce ždímaly především tóny čela, na které hrál hlavní hrdina. Film byl prodchnutý typickým japonským klidem a smířením, přesto ale neuvěřitelně odsýpal a za ty dvě hodiny mě nestihl ani na okamžik nudit. Kromě tématu smrti se dotkl také diskriminace. U nás známe především tu rasovou, ale v Japonsku je stejným problémem i diskriminace třídní (zní to komunisticky, ale lepší slovo mě nenapadlo), kdy je na lidi, zastávající například povolání týkající se smrti, pohlíženo s despektem. V Průvodci je to zobrazeno s takovým citem, že člověk neznalý japonské kultury nejspíš ani nepochopí, že jde o společenskou diskriminaci a nikoliv jen o znechucení několika lidí, kteří se štítí smrti. Smrt je přirozená součást života, bez ní by život nebyl. Není však koncem, jak se obáváme, nýbrž pouze branou. A já v tomhle s filmem souhlasím a tajně doufám, že tomu tak "skutečně" je. A pokud ne, tak se nic nestane, jak zpívá ve své v radiích rotující písni Daniel Landa. A ještě poslední slova na závěr: Jsem rád, že jsem tenhle film stihl vidět a doufám, že stihnu i další jeho reprízy :) ()
Hodně dlouhá stopáž, ale hezký příběh. Výborní herci, ale občas nuda. Skvělé prostředí. Fajn hudba. Občas tedy srdceryvnost překročila hranici trapnosti, ale jinak fakt pěkné. Pobrečela jsem si a trochu jsem se i zasmála. ()
Priklad, ze si treba vazit kazdu pracu aj ked je takto citliva ako vo filme a pritom svojim sposobom umenie ako s maximalnym moznym respektom odprevadit pozostaleho na druhy svet. Vyborne herecke vykony a dokonca aj mnou obava herecka preafektovanost akou Japonci (asi) od prirody trpia nebola skoro vobec pritomna. Efektne vyrozpravana citliva tema hodna aj viacerych Oscarov. Odporucam aj originalny soundtrack... ()
Čtyři hvězdičky za to jak jsem se bavil a jednu za film dokonale vyvážené jednoty obsahu a formy aneb když se u filmu dobře pobavím a nemám jedinou věc, kterou bych mohl vytknout, nemůžu jinak. Pokud máte rádi japonskou kulturu, obrovské plus, ale i bez toho je to krásný, univerzální a na konci taky emocionální příběh. Opravdová čistá nádhera. Nic bombastického, ale spíš umírněného, klidného a přirozeného. Tenhle film mě dostal svou vyrovnaností - ani moc vážný, ani moc meditativní, ani moc emoční, ani moc veselý, ale krásně namíchaný koktejl v japonském hávu. ()
Optimistický film o smrti? I ti Japonci! Půl filmu jsem se smála, půl nedýchala. ()
Trochu nezazivny film, avsak s vysokou umeleckou hodnotou, perfektne zahraty a ak ho dopozerate, verte, ze Vam dlho nebude moct "vyfucyt" z hlavy. ()
Japonci jsou jiní, to víme. Točí filmy jinak, to víme také. Ale ono to funguje a mnohé západoevropské filmy mohou závidět nádhernému snímku o poslední cestě s taktem, místy humorem jeho plynulost, která nenudí a hloubku, která neděsí, naopak láká. Skoro mě nutí říci "Mí japonci mi rozumí". ()
Mám rád japonské filmy, jsou hluboké a hrozně odlišné od těch evropských nebo dokonce od těch hollywoodských. V tomto případě mě ale jaksi nezaujala linie nevyřešených problémů z dětství a tím pádem na mě konec neudělal velký dojem. Přesto velice originální tématika. 69 % ()
Vynikající zážitek, který se od začátku do konce stupňuje. Film s přibývajícími minutami zraje jako dobré víno a často si dlouhé okamžiky vystačí úplně beze slov. Vnímavý divák nakonec zjistí, že film je mnohem více než pouhým portrétem člověka, který pomáhá zesnulým při jejich poslední cestě na druhý břeh. Přesně tento typ snímku mi k Japonsku a jeho lidem dokonale sedí, jsem rád, že mě tvůrci nezklamali, právě naopak. ()
Film roka 2009 ()
je na tom vidět, že cílovka nebyl domácí divák.. jinak celkem slušné. ()
Jako ano, ale mohlo to být přece jen o něco kratší a hudba občas připomínající Nemocnici na kraji města II mne zrovna nedostávala. ()
Související novinky
EIGASAI 2015
Pražská část festivalu Japonského filmu a kultury EIGA-SAI 2015 začíná již ve čtvrtek 12.3. a poběží do 18.3. v kině Lucerna. Hlavním hostem bude oscarový režisér Takita Yōjirō. Zatímco plzeňský… (více)
OSCARY – výsledky
Snad jen jednoho většího překvapení jsme se dočkali při vyhlašování Oscarů za rok 2008 v hlavních kategoriích: nejlepším hercem v hlavní roli se nestal Mickey Rourke za Wrestlera, ale Sean Penn za… (více)