Okuribito
Departures
Obsahy(1)
Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, který byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Nejdříve ze všeho si snaží najít práci a náhodou narazí na nabídku pracovního místa v jisté společnosti NK Agent s textem "Práce, která pomáhá na cestách". Nejdříve si myslí, že jde o cestovní agenturu, ale po příchodu do společnosti zjistí, jak se mýlil. Ve skutečnosti jde o specializovanou firmu zabývající se obřadním ukládáním do rakví. Pochopitelně se to jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. (Kiyoshi)
(více)Recenze (218)
Vynikající drama podle mého gusta s řádnou porcí černého humoru. Celý film je navíc tak pozitivní, jak jen v daném prostředí může být. Pochvalu také zaslouží skvělá hudba a to nejen za Beethovena... :) ()
Silný lidský příběh, vynikající režie a překrásná hudba. Kromě nesporných tvůrčích kvalit je to ale taky extrémně pomalé a místy velice nudné. Pokud Vám nevadí extra pomale tempo, tak si klidně přidejte jednu hvězdičku. ()
Nádherný film o smrti. Bez jakéhokoliv patosu, který většinou filmy o smrti (hlavně ty americké) doprovází. Taky film o předsudcích a lásce k práci. Je totiž jedno, jestli kopeš výkopy nebo operuješ srdce - pokud to děláš s láskou a zanícením, je to vždycky poznat a tvoji blízcí na Tebe mohou být pyšní. Když jsem jednal s Japoncema, překvapovalo, mě, s jakou obřadností a zdvořilostí si třeba vyměňujou vizitky - to trvá snad 5 minut :-) Oni to zkrátka maj v sobě - a takhle přesně probíhá jejich příprava zesnulého na jeho poslední cestu (no trochu mi ta zdvořilost nehraje třeba s masakrem v Nankingu, ale to třeba byli jiný Japonci...:-)). Ve filmu se snad polovinu času připravujou mrtvoly na jejich poslední cestu - to kdyby mi někdo řekl dopředu, tak do toho nejdu. Ale to jsou paradoxně ty nejkrásnější a nejdojemnější scény, bez kterých by film nebyl tím, čím je. Snad jen ta poslední mohla být kratší, protože bylo dost jasné, o co jde. Všechnu tu krásu podtrhuje citlivě vybraná hudba převážně evropských autorů a casting všech 4 hlavních postav. ()
Úplne iná kultúra,ale základné city ostávajú rovnaké.Spočiatku úsmevné,ku koncu smutné,dá sa povedať úsmev cez slzy.Veľmi pôsobivá japonská dráma. ()
Dost velký cajdák, místy hluchý a předvídatelný, s nezvyklým a pro Západ silně rezonujícím námětem, trochou černěkomediálního nádechu a sympaticky outsiderským hlavním hrdinou. Neotřelé téma je zpracováno s citem a poetikou a stálé opakování pohřebního rituálu vzbuzuje fascinaci, film se ale následkem toho minimalisticky zvrhává v sérii katarzních scén u nalíčených mrtvol, přes což jsem se nějak nedokázala přenést. ()
Takový pěkný pohřební melancholický film, doprovázen hudbou violoncella. Mladý Daigo přijde o práci cellisty v orchestru a tak se s manželkou odstěhují z Tokia na venkov. Tady si hledá novou práci. Pohovor je velice krátký, je takřka ihned přijat a navíc dostane peníze za pohovor. Wow, já vždy musel čekat až do 15. dne následujícího měsíce a žádná sláva to nebyla. Ale nejde o jen tak ledajakou práci. Obřadní oblékání nebožtíka a jeho očista, namalování, nalíčení a naaranžování je panečku pěkná věda, ale milý Daigo se s tím díky své zručnosti dobře vypořádá. Ale jeho okolí se na něj dívá s opovržením, nakonec se to ale nějak uhladí. Daigo je naštvaný na otce, který jej jako šestiletého opustil a nemůže mu to zapomenout. Nakonec si k němu však cestu najde, i když až po jeho smrti. Film je spíše poetický, pomalý, vše se odehrává v klidném tempu a zazní občas i zajímavé postřehy. Daigův skvělý šéf říká, že musíme jíst mrtvoly, abychom žili - jako všežravec a milovník masa souhlasím. A až mě bude někdo srát, tak mu daruji jako vzkaz děravý, nepravidelný a obrovský balvan a nebo jej s ním rovnou trefím do palice. ()
70%. ()
Film o osudu a o tom, kterak lze nalézt životní poslání v oblasti, kam byste vůbec nečekali, že se dostanete. Hodně silné hlavně v momentech, kdy divák společně s postavami doceňuje zprvu morbidně vyhlížející povolání. Ze začátku sem tam černý humor, ke konci sem tam příliš sentimentu. Celkově zdařilý snímek zabývající se pro naši společnost nevšedním a tabuizovaným tématem. ()
Velice silný film, myšlenkou i odlišnou kulturou vůbec. To, co bych vychválil asi nejvíc, byla skvělá a vhodně vybraná hudba, která se přesně hodila k jednotlivým scénám. Oskar rozhodně zasloužený a asi se ještě někdy na nějaký japonský film podívám... ()
Přišel jsem k tomuto filmu jen náhodou (když se vysílal na ČT2). Nikdy mě „nepřitahovaly“ filmy japonské „výroby“. Tento film ve mně ale vyvolal emoce, které jsem snad i roky neměl (takové pocity jsem snad měl jenom u Pianisty). Strhující příběh o violoncellistovi, který se stal specialistou na obřadu pro zesnulé. Tento film mě přitáhl úplně k sobě a ještě pár hodin po něm jsem se nemohl vzpamatovat. Nejvíce mě dojala scéna se setkání s otcem… Asi bych se měl přestat dívat na dramata. ()
Jako by se teatrálnost mísila s japonskou pozvolností, film se zvláštně přeléval ze schematičnosti k humoru, dále k prostotě a zase zpět. Tlačilo na city o něco víc, než jsem u Japonců zvyklá, ale nakonec mi to dneska docela sedlo, takže jsem si to užila. ()
Ačkoliv jsem fanoušek asijských filmů, tak tenhle mě moc nepřesvědčil. Bohužel nuda a slabých 40 %. ()
Přes dvě hodiny záznamu z japonských tradičních pohřbů, při kterých se zbylí rodiní příslušníci většinou nakonec usmíří. ()
Pro fanoušky asijské poklidné kinematografie skvost, jen ten konec mi přišel hodně moc čitelnej a hlavně mi tam ten otec neseděl. Kdyby to bylo o půl hodinu kratší a ta poslední část se vypustila, kruh by se sice neuzavřel, ale film by byl intensivnější... ()
Jednu hvězdu odnímám za dost zřetelné směřování k pointě a dalších 10% za nevěrohodnost postav - pokud Mika brala brala, dle svých slov, všechny peripetie rodiny s falešným úsměvem, nemohu ji uvěřit ten v závěrečné scéně. ()
Začínám být divný stejně jako Japonci, protože navzdory pochmurnému tématu se mi tento film strašně moc líbil. Na ploše dvou hodin se zde úžasným způsobem spojuje mnoho dílčích tematik: láska k hudbě, ztráta zaměstnání, strach ze smrti, despekt okolí a jeho změna v respekt, smíření pozůstalých se ztrátou, manželská krize, nevyřešený vztah k otci, černý humor atd. Možná je to celé příliš vyumělkované, ale funguje to zatraceně dobře. Oscar je zasloužený. ()
Sentimentální, smutné japonské drama převážně o smrti a umírání, ale i tak plné života. 80% ()
Film, při kterém se mi tajil dech. Fascinovaně jsem pozorovala s jakou jemností , úctou k člověku a smrti, se dá dělat taková práce...Ti Japonci mě prostě vždycky něčím překvapí. Filmem prochází neuvěřitelné postavy (ohromně roztomilá Daigova žena Miko a výborný ředitel podniku). Masahiro Motoki zahrál svoji postavu skvěle,byl dokonale uvěřitelný. Trochu méňe sentimentu na konci a bylo to 100%. ()
O posledních věcech a o tom, že rodina je jen jedna. ()
Milý a uhlazený film s neotřelým tématem odcházení, které může být bolestivé a krásné zároveň. Bohužel, jak plyne film, je vyprávění méně a méně zajímavé, až sklouzne ke kýčovitému závěru. Byl jsem zároveň překvapen absencí humorných scén - jsou tu možná tak dvě nebo tři, ale to je pouze překlep na ČSFD, jak jsem právě zjistil. Průvodce je jedním z těch filmů, které ničím neexcelují, ale přesto si je pustíte za rok znovu. Kvůli tomu tématu. Kvůli tomu neznámu. Kvůli vnitřní kráse takového povolání, které je tu samozřejmě nesmírně zidealizováno. Palec nahoru. ()
Související novinky
EIGASAI 2015
Pražská část festivalu Japonského filmu a kultury EIGA-SAI 2015 začíná již ve čtvrtek 12.3. a poběží do 18.3. v kině Lucerna. Hlavním hostem bude oscarový režisér Takita Yōjirō. Zatímco plzeňský… (více)
OSCARY – výsledky
Snad jen jednoho většího překvapení jsme se dočkali při vyhlašování Oscarů za rok 2008 v hlavních kategoriích: nejlepším hercem v hlavní roli se nestal Mickey Rourke za Wrestlera, ale Sean Penn za… (více)