Wallander

Wallander je kriminalista z jižního Švédska. Nespí, trpí přepracováním, má vaky pod očima, že by se do nich vešel celý skautský oddíl, na tváři mu raší několikadenní strniště, osobní život stojí za hovno, zná jen svou práci a té se věnuje na 120 %. Oběti, které zachrání ho posílají permanentně do hajzlu, pozůstalí ho rovnou fackují a kopou. Jeho práce ho deptá, každý den vidí jen marast společnosti a zničené lidské životy. Na druhou stranu je si vědom, že nikdo jiný tu práci za něj neudělá. Takže ať už se potýká s pedofily, kyberteroristy nebo sériovými vrahy, máte pocit, že se co nevidět nervově zhroutí. Doplním, že Wallandera hraje Kenneth Branagh a hraje ho natolik famózně, že redefinuje pojem seriálové herectví. Spolu s bravurní severskou atmosférou tak dává zapomenout i na krapet překombinované zápletky. Wallander jakožto celek by se dal popsat jako sociologický detektivní thriller. Nezvyklé, ale velmi silné dílo, kór, když by se dal každý druhý kamerový celek screenovat a zarámovat jako umělecká fotografie. Nemluvě o atypické hudbě, který podmalovává většinu scén. (a ano, třikrát sláva dokonalé seriálové propagaci ČT, která to vysílala někdy ve všední den v noci) (02.01.2011)

Já ti nevím, Karle. Ze svaté trojice Sherlock, Wallander, Luther mi vylézá tahle severština jako slabší, odstrkovaný bratříček. Přestože Branagh se snaží hrát jako o život, jeho postava je nakonec na seriálu to nejméně zajímavé. Luther i Sherlock jsou brilantní mozky a je radost je sledovat při práci. Ve Fryově archetypální klasifikaci by představovali vyšší mimetický mód, tedy člověka se schopnostmi přesahující běžný průměr, ale podléhajícího vlivu společnosti a s tragickými vlastnostmi (u Sherlocka jeho neschopnost socializovat se, u Luthera nutnost dělat zlé činy pro větší dobro). Wallander však ztělesňuje nižší mimetický mód - obyčejného člověka, který dělá svoji práci. Branaghův hrdina nemá hi-tech hračky z CSI ani vybroušené uvažování doylovského typu, vlastně jeho nejvýznačnější vlastností je, že málo mluví a topí se v permanentní depresi. Nové informace o jeho případu se zpravidla objevují nikoli kauzuálními souvislostmi (hrdina na něco přijde, což ho přivede k další stopě...), ale zpravidla tím, že zločinec něco nového provede, zatímco Wallander neví, jak se hnout z místa a uchlastává se v depce. Má to samozřejmě i světlejší stránky (pochmurné ladění není úplně od věci, případy jsou docela zajímavé), ale jako úplná hitparáda se mi to nejeví. (29.11.2012)

Mám rada postavu Wallandera, jeho smutné oči a vervu, s akou ide do prípadov. Čo diel, to nový prípad a viac vrások. Ostatné postavy sú v celom seriálovom kontexte vlastne nepodstatné. Ide o jedného "hrdinu" a jeho vnútorný svet. Preto aj krimi prípadom odpúšťam občasnú nelogickosť či náhodilosť. Podstatný je príjemný efekt, aký na mňa z toho celého dolieha. Určite vďaka geniálnej kamere, nádherným obrázkom a priam umeleckým záberom. Kamera dáva celému seriálu extra efektnosť, hudba správnu dávku melanchólie a kvalita celého seriálu lavíruje na vyváženosti prvkov - psychológia postavy, zaujímavosť prípadu a zápletka. Niečo sa vydarí viac, niečo menej. Je veľká škoda, že celková kvalita ide každým dielom nižšie. (02.10.2012)

Vítejte ve švédském Ystadu, v němž kriminalistické oddělení zahrnuje čtyři policisty. A většina jen sedí v kanceláři. Tam, kde by běžně figurovala zásahovka, stačí tři lidé, protože více policistů Švédsko asi nemá. A nezapomeňme na to, že se zde mluví anglicky, ale samozřejmě v převlečení za švédštinu. Aneb mé první dojmy z tak opětovaného Wallandera. Britských krimi seriálů a charismatických detektivů jsem viděla tolik, že tento podivný citlivý ňouma mě příliš nezaujal. Charisma ani sympatie mu sice upřít nelze, ale všechno ostatní je zkrátka špatně - nezajímavé zvraty, nevýrazné případy, debilní policejní postupy.. Myslím, že nadšení hodnotící by se měli podívat třeba na The Fall, Luthera nebo Good Cop, aby poznali skutečnou kvalitu. Nicméně sto lidí, sto chutí. Mě zatím Wallander neskutečně nudí a jestli dokoukám celou první řadu, tak to snad zapiju. (02.02.2015)

Mám za sebou první řadu a na rozdíl od některých tedy nemám dojem, že bych viděla revoluční kriminálku. Má to atmosféru švédského maloměsta, takže spíš než britskou ponurost si představte chladnou melancholii. Na nějakých výstředních postavách to taky nestaví. Postava Wallandera je asi můj největší problém. Branagh je velmi dobrý, ale Kurt je prostě nudný patron, který se neustále tváří, jako by mu někdo sebral oblíbenou hračku. Navíc si v jednom kuse otvírá hubu na Magnuse, který se mu jen snaží pomoct. Z případů mě dostal hlavně ten třetí, který skvěle pracuje s emocemi. (12.08.2012)