Taras Bulba

Patetická a vysokopatriotická historická dráma s početnou a naturálnou akciou. Aj keď námet vychádza z Gogoľovho pera, nedá sa nevidieť to quantum pátosu o matičke Rusi a akémusi ospravedlnovaniu krvilačnosti siláckych Kozákov. "Na koho pôjdeme? Na Turkov či Tatárov?" Im je to v podstate fuk a keď sa naskytne možnosť prelievať krv proti Poliakom, nezaháľajú ani sekundu. Kto normálny by takýmto krvilačným a barbarským agresorom držal pästíky? Na druhej strane remeselné spracovanie je na vysokej úrovni, vojnové a akčné scény v exteriéri sú nadštandartné. Taktiež musím pochváliť špeciálne efekty, ktoré síce nie sú extra pompézne, skôr menej nápadné - chválim, že tvorcovia odhadli svoje sily a zvolili to, čo zvolili. Historická vieryhodnosť pokrivkáva - na 16. storočie minimum strelných zbraní a absencia delostrelectva - chápem aj keď nesúhlasím, tvorocia sa radšej chceli vyžívať v šermiarkych súbojoch. Trochu som ľutoval dáberov - tie kecy o matičke Rusi boli asi na šabľu. (03.04.2016)

První verzi novely Taras Bulba z r. 1835 musel Gogol přepracovat, protože se úřadům zdála příliš "ukrajinská". Ta druhá z r. 1842 je i předlohou Bortkova filmu. Na ní už není ukrajinského nic. Jak známo, Gogol byl, podobně jako Dostojevskij, zastáncem samoděržaví a pravoslavného univerzalismu, a v rámci slavjanofilství se Ukrajincem patrně nijak zvlášť necítil. A antisemitská a protipolská je tedy už původní novela, nikoli až film (a dlužno dodat, že i naši obrozenci panslavistického ražení Polákům zazlívali jejich povstání z r. 1831); a stejně tak nesmyslné spojování záporožských kozáků (kteří opravdu nebyli Rusové) velkoruskou ideou jde na vrub Gogolovi. Bortko se očividně snažil natočit něco jako jsou Hoffmanovy adaptace Sienkiewicze, ale přitom vynechat jakoukoli neurčitost a víceznačnost postav a jejich motivací. Proto jsou všechny nudné, ploché a prázdné. Celý snímek nadto postrádá jakýkoli dramatický náboj a svévolné používání vypravěčského voiceoveru, který je jednak zbytečný a druhak film činí narativně idiotským, to jenom zhoršuje. Jako by všechno měl vynahradit velkoruský šovinismus, který z filmu cáká na všechny strany stejně, jako krev z rozpolcených husarských kyrysů (mimochodem, právě samoúčelnost akčních scén je pro celou bezradnost snímku velmi ilustrativní: detaily na probodávané části těla, v rychlém sledu za sebou, následované celkem s patetickou promluvou /stejnou u každého dalšího/ umírajícího kozáka, to všechno pětkrát do kola). Když Jerzy Hoffman v devětadevadesátém adaptoval Ohněm i mečem, Sienkiewiczův nacionalismus a jednoznačnost v něm mírnil a problematizoval (Wisniowecki je je ve filmu oproti knize daleko fanatičtější a nelítostnější), Bortko naproti tomu všechno ještě přitvrzuje a nafukuje. Jak by taky ne, když byl z velké části financován ruským ministerstvem kutury. Není těžké odhadnout, kdo by tak měl být ten velký car, jehož věští umírajícíc Taras. (31.03.2011)

Tak tomuhle hysterickému nacionalismu (a antisemitismu) může v kinech aplaudovat jen „Putinova mládež“. Mnohem lepší je hollywoodské (melodramatické) zpracování, ve kterém se kozáci prohánějí v širokoúhlých záběrech po argentinských pláních a rozhodně neumírají s dlouhými proslovy o matičce Rusi na rtech. (27.06.2010)

Přikládat téhle filmové adaptaci Gogolovy archaické kozácké novely nějakou historickou naučnou hodnotu je naivní; čerpat z ní nějaké (jakékoliv) historické informace má asi podobnou váhu, jako je čerpat třeba z komunistické filmové husitské trilogie, nebo z románů sračkopsavce Jiráska. Dialogy a celá stavba příběhu jsou beznadějně zastaralé, škoda že se tvůrci tak sveřepě drželi literární předlohy a nezpracovali ji trochu volněji, moderněji, tj. realističtěji, bez pitomého patosu a teatrální dikce postav. Kapitolou samou pro sebe jsou pak neustále omílané žvásty o "ruské" zemi a víře a síle z úst Záporožců. A mozkorvoucí je i pseudoromantická zápletka se zamilovaným Andrijem a polskou šlechtickou běhnou. Ale díky novějšímu datu vzniku se divák může aspoň kochat pestrou výpravou, užít si dosytosti řežebných šavlovaček a nakouknout i do makety Záporožské Siče na Dněpru. Ovšem pokud byste byli zvědaví na nějaké syrovější a opravdovější výjevy z dějin polsko-ukrajinské slovanské vzájemnosti, všemi deseti doporučuju masakrální polskou Volyň. (22.06.2020)

Třetí zpracování (italský, němý a televizní nepočítám) knihy o kozáckém atamanovi Tarasi Bulbovi. Coby národního klenotu, se jej ujali ruští filmaři, což může mít své přednosti i neduhy. Za klad lze považovat pietnější přístup k předloze, protože americká verze se od předlohy v mnohém liší. Druhou stranou mince však zůstává jistá kontroverze mimo území bývalé SSSR. Neboť film je možno označit za antisemitický a protipolský. To zaprvé není pravdou, jelikož negativní postoj hrdinů k tomuto národu je přítomen již v knize. Za to s druhou výtkou nelze než souhlasit. Poláci tento film musí milovat a jistě si jej budou pouštět na den státnosti, jako i např. 1612. Snímek je vyloženě antipolský, neboť ani jeden příslušník polského národa, zde není ukázán v kladném světle, buď je to tyran, sadista, požitkář či jako hlavní hrdinka, kurva. To samé se týká víry, pouze ta pravoslavná je ta pravá a jediná, ostatní jsou kacíři. Osobně bych spíš položil otázku. Je vůbec tato kniha vhodným materiálem k natočení oslavného mohutného historického snímku? Já tvrdím, že nikoliv. A to z jednoho prostého důvodu. Kozáci, jakožto hlavní hrdinové, nejsou zrovna ukázkovými příklady k následování. Byla to totiž dosti diskutabilní (eufemisticky řečeno) skupinka lidí, žijící velmi svobodným životem, jejichž hlavní obživa byla válka, drancování či sloužili jako žoldnéřské vojsko (často i proti křesťanům). Avšak co nepřekvapí, je myšlenkový posun díla, byť děj je zachován překvapivě věrně. Pořád se ve filmu mluví o Matičce Rusi, jenže je třeba poznamenat, že kozáci byli ukrajinci a rusy zrovna nemilovali. V předloze nic takového, to jen režisér a scenárista v jedné osobě, ventiloval své politické smýšlení. Co mne velmi mile překvapilo, byla „zastaralost“ bojových scén, tj. kamera se neklepala, nebyl ani frenetický střih a souboje měly dokonce choreografii. V dnešní době dosti nevídaná to věc. I když práce se statisty mohla být na větší úrovni, aby jejich počty působily větším dojmem. Ke kladům bych ještě přičetl nádherný hrad (Kamyanets-Podilsky), krásné exteriéry, Bohdana Stupku v hlavní roli, který je právem pokládán za nejlepšího ukrajinského herce a Magdalena Mielcarzová, která nám od dob Qvo Vadis dost zhudbla, což mělo negativní dobat na horní partie, ale pořád je to krasavice. Jen bych režisérovi dal jednu drobnou radu. Pokud bude příště točit velkofilm, ať vyčlení nějaké peníze i na orchestr, takže divák nebude nucen poslouchat, již beztak hrubě průměrnou muziku, hranou na obstarožní samohrajky, pořízené za pár rublíků v GUMu. (13.03.2011)