Reklama

Reklama

David Norris je stoupající politická hvězda. Nejmladší senátor v historii má reálné šance dostat se do kongresu. Vše však zhatí aféra z jeho studentských let, která se záhadně provalí těsně před volbami. Jde na pánské toalety, kde si chce připravit proslov poraženého. Potká zde krásnou ženu Elise, do které se na první pohled zamiluje. Věří, že to je láska na celý život. Z tohoto omylu ho však vyvedou podivní pánové, kteří se mu představí jako správci jeho osudu a sdělí mu, že s ním mají úplně jiné plány a že jeho vztah s Elise mezi ně rozhodně nepatří. Tato organizace řídí život každého z nás a pro Davida naplánovala kariéru, která končí možná až v Oválné pracovně Bílého domu. Jenže to by musel nechat Elise na pokoji, což se Davidovi nechce. Pokud se David rozhodne odchýlit se od jejich plánů, budou se správci osudu velice zlobit a udělají všechno pro to, aby se David do jimi nalinkovaných kolejí okamžitě vrátil. (TV Nova)

(více)

Videa (3)

Trailer

Recenze (1 434)

Skejpr 

všechny recenze uživatele

V mnoha směrech vykradená a ve spoustě dalších zcela originální love story říznutá oldschoolovou thrillerovou školou a skvěle funkčním mysteriózním prvkem. Chemicky dokonale sladěné ústřední duo a ve své odtažitosti naprosto profesionální režie si říkají o pět hvězd, nedosáhnou na ně ale především kvůli uspěchanému konci a banální pointě. Ten film měl mít o dvacet minut víc, potom by i stávající konec fungoval na výbornou. Takhle je pocit Deus ex Machina až příliš neodbytný. Přesto jedno z překvapení roku a mimořádně intenzivní divácký zážitek... P.S.: Miluju Emily Blunt!! ()

Madison 

všechny recenze uživatele

Kto očakáva sci-fi, musí byť prinajmenšom rozhorčený, pretože ide skôr o strastiplnú romantiku než sci-fi. Keby som teda z prečítaných komentárov nevedela, že si idem užívať rozkošnú zamilovanú dvojicu, bola by som na tom asi podobne. Napriek tomu ide o výbornú dialógovú snímku, ktorá je chvíľami nádherne romantická, chvíľami napínavá a inteligentná. Matt Damon a Emily Blunt predvádzajú perfektné herecké výkony a divák je do ich príbehu - ako dokážu premôcť osud - úplne vtiahnutý napriek tomu, že happy-end bije do očí. ()

Reklama

D.Moore 

všechny recenze uživatele

Říkám to pořád: Chcete originální sci-fi nápad? Zavřete oči, zalovte rukou v hromadě zatím nezfilmovaných myšlenek Phillipa K. Dicka, nijak zvlášť to nepokažte a úspěch je zaručen. Jako třeba u Správců osudu. Z kratičké a nenápadné povídky Úpraváři (začínající dialogem dvou úředníků, z nichž jeden je člověk a druhý pes, přičemž ten pes je velký a černý a já vsadím boty, že ve filmové adaptaci se z něj stal onen správce-černoch, neboť oba udělají prakticky tutéž chybu - zaspí) se stala originální sci-fi "andělsko-božská" pohádka bez zbytečných akčních scén, bez násilí a bez veledrahých speciálních efektů, na kterou se velice příjemně dívá. Debutující režisér si s ní poradil dobře, Správci osudu působí od začátku do konce mile magicky, herci si taky odehráli co měli... Ano, jsem spokojený.__P.S. Kdo by toužil po přečtení předlohy, najde ji ve druhém svazku sbírky Planeta, která neexistovala.__P.P.S. Tak, Hollywoode, a teď mi už prosím konečně zfilmuj tu náramně černohumornou knihu Když mrtví mládnou. Díky. ()

Hellboy 

všechny recenze uživatele

Filmové adaptace jednoho z nejoriginálnějších sci-fi spisovatelů, Američana Philipa K. Dicka, se obvykle ocitají někde na půli cesty mezi povedeným a svébytně pojatým dílem, které se výchozím textem spíše jen inspiruje (Blade Runner 1982, Total Recall 1990, Minority Report 2002) a průměrným filmem, který se ale mnohdy úpěnlivěji snaží držet předlohy (Impostor 2001, Výplata 2003). Protože je ale PKD v Hollywoodu skutečně oblíbený, vznikly na motivy jeho díla i filmy, které se takto jednoduchému rozřazení vymykají. Jedno mají ale společné – málokdy stojí za řeč a jen výjimečně dělají autorovi předlohy čest. ____ Zápletka Dickovy povídky Adjustment Team – Úpraváři z roku 1954 je jako u všech jeho raných děl spíše jednoduchá, moralizující a varující před atomovým holocaustem plynoucím ze studené války: Všichni lidé jsou pro dobro celého lidstva zbaveni svobodné vůle a jejich osudy řídí tým Úpravářů, kteří drobnými a nenápadnými způsoby ovlivňují běh dějin. Povídka mistra paranoie je poznamenána dobou vzniku, honem na čarodějnice McCarthyova Úřadu pro vyšetřování neamerické činnosti, a je vystavěna coby značně originální, didaktické, a přesto humorné varování před zkázou jaderné války, kterou by lidstvo bezpochyby rozpoutalo, kdyby si lidé mohli dělat, co chtějí. I z filmu je toto téma cítit, ale jen v náznacích, kdesi v pozadí. George Nolfi ke svému režijnímu debutu napsal i scénář, ve kterém se rozhodl od předlohy značně odklonit: děj zasadil do současnosti, po vzoru Bourneova ultimáta přidal na realističnosti, čímž ale ztratil tolik potřebný nadhled P. K. Dicka, a hlavně - do centra příběhu vsadil druhořadou romantickou linii. ____ Tím, že se film odehrává v současnosti, ztratila myšlenka Úpravářů řídících lidstvo na síle, přece jen doba závodů ve zbrojení je již dávno pryč a komunistické tajné služby už také nejsou příliš velkou hrozbou. Svou realističností působí příběh a pravidla fikčního světa nechtěně směšně (muži v kloboucích se drží daleko od vody), a divák se tak možná často přistihne při tom, že jen nevěřícně kroutí hlavou a říká si: to je ale nesmysl. Přitom určitý nadhled a odpoutání od reality by filmu jen prospělo, ostatně jedním z Úpravářů v Dickově povídce je pes! ____ Do temných vod průměru film ale stahuje především nepřesvědčivá romantická linie o zapovězené lásce, která se v Dickově textu vůbec nevyskytuje (v jeho raných dílech obecně převažují manželské páry a Adjustment Team není výjimkou). Tím, že se Nolfi zaměřil právě na muže, který se snaží získat si ženu svého srdce, degradoval svůj film na nenápadného zástupce hollywoodského průměru, dílo, které prostě zapadne. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

V následujícím textu bych chtěl ukázat, proč většina z toho, co kdy bylo napsáno o filmech, je špatně. Konkrétně jde o pojem žánr. Tvrdím, že nic jako žánr či žánrový film neexistuje. Jinými slovy chci vyvolat revoluci. A vy můžete říct, že jste byli při tom. ____ Jde o to, že každá filmová kritika (a tím myslím skutečně každá, ať mainstreamová, nebo akademická, německá, francouzská, nebo americká), stojí na jednom jediném principu: žánr versus realismus. Na jedné straně máme žánr, tj. konvence, eskapismus, populární filmy splňující divácká očekávání, na straně druhé realismus, tj. filmy angažované, umělecké, politické, ukotvené v konkrétních reáliích. Skutečně si všimněte, že i ti nejlepší filmoví kritici své texty na ničem jiném nestaví. O ničem jiném filmová kritika není než o tom přiřadit film buď k jednomu, nebo k druhému. Je to pořád ta stejně otravná a ohraná písnička. Kdokoliv mi ukáže filmovou kritiku, která se tímhle rozdělením neřídí (z Lidovek, A2, Filmu a doby, MF Dnes, to je jedno, odkudkoliv), tomu věnuji finanční obnos ve výši 50 000 korun. Kdyby snad někoho zajímalo, proč tomu tak je a proč tady ono rozdělení žánr versus realismus existuje a kdy se utvořilo, tomu budiž řečeno, že všechno (a tím myslím skutečně všechno), co bylo napsáno za posledních 2500 let v západní kultuře ve filozofii, matematice, sociologii nebo estetice, stojí rovněž na jednom jediném triviálním rozporu: člověk versus příroda. Na jedné straně máme normy, společnost, etiku, jazyk, člověka, na straně druhé chaos, anarchii, mystérium, zkrátka přírodu. Toto rozdělení má všechny možné důsledky, od banálních (mohou za mojí tloušťku tlustí rodiče – geny/příroda, nebo bych se měl hýbat – je to ve mně/v člověku), po vážnější (je tak málo režisérek proto, protože ženy nejsou od přírody kreativní, nebo za to může společnost, která jim brání v rozletu, jak tvrdí genderová studia), po velevýznamné (objevujeme matematické poučky – tzn. je „pí“ skutečně na nebesích, nebo pouze vynalézáme – takže je matematika čistě lidským vynálezem), až po ty nejzávažnější (stvořil Bůh člověka, nebo člověk Boha). Pointa je každopádně v tom, že střet člověk versus příroda je principielně shodný se střetem žánr versus realismus. Když mluvíme o žánrových konvencích, míníme tím konvence vytvořené člověkem, zatímco když přijde na přetřes film experimentální, alternativní či politicky a kulturně ukotvený, vkrádá se nám sem příroda, tzn. něco nefikčního, něco skutečného hlásícího se nejčastěji k evropské tradici. ____ Existuje ale skutečně něco jako žánr, respektive žánrový film? Co když jsme žili v iluzi? Za žánrové filmy pokládáme nejčastěji filmy mimo Evropu, není to ale spíše tak, že u těchto filmů nejsme schopni rozlišit, jestli odpovídají místní kultuře, nebo ne, protože tamní kulturu neznáme, tudíž se nám jeví žánrově a neukotveně? Víte, znám jednoho Američana, jmenuje se Jonathan, a kdykoliv se s tímhle člověkem bavím o amerických filmech, zjišťuji neuvěřitelnou věc: on o těch filmech uvažuje úplně jinak než my Evropané. Kde Evropan vidí nějaký žánrový vzorce a konvence, tam on vidí skutečné reálie a známé lokace. Vidí Boston, Indianu, Texas. Vidí konkrétní kulturní a politický kontext, nikoliv thriller. Ten vidíme akorát my, protože nám se tyhle lokace slévají do jakéhosi idylického žánrového prostoru USA daleko za oceánem. Ozývají se nám tu rovněž staré známé pošklebky na účet Američanů za to, že nevědí, kde leží Vídeň a jaké je hlavní město Španělska, aniž si připouštíme, že my na oplátku nevíme, kterými městy protéká Mississippi a kde leží Denver. Chci prostě říct, že všechny ty fráze jako „hollywoodské žánrové vyprávění“ nebo „předvídatelný thriller“ jsou jeden velký omyl, který navíc přiživuje skutečnost, že s pojmem žánr operuje úplně každý. Existují pojmy, které využívají pouze akademici (fokalizace, diegeze), vedle nich jsou ale pojmy jako žánr, které využívají úplně všichni. Samozřejmě je třeba dodat, že tak jako se nám mylně jeví filmy mimo Evropu za žánrové, jeví se i cizím kulturám mimo Evropu žánrové zase naše filmy, byť my sami je tak rozhodně nevnímáme. Je pravda, že tady jen znovupromýšlím to, co už jsem napsal ve třetím odstavci k filmu Ledová bouře, jenže iluze žánru je natolik rozšířená – mezi diváky, kritiky i akademiky, že je tohoto opakování třeba. Stojí se ještě zamyslet nad tím, jakou roli v celém tomhle problému hraje jazyk: není to náhodou tak, že u českých filmů vnímáme více postavy a méně příběh, a máme pak dojem, že tvůrci umí napsat postavy a neumí moc příběh, zatímco třeba u amerických filmů je tomu obráceně, neboť s česky hovořícím člověkem se ztotožníme nepochybně snadněji? ____ Pokud ale nic jako žánr neexistuje, jak můžou Správci osudu propojovat žánry thrilleru, sci-fi, akčního filmu a romance? Jednoduše proto, protože jsou typickým příkladem klamavého filmu, který se jako žánrový film pouze tváří, ale ve skutečnosti má mnohem víc společného s realitou USA. Neukazuje snad rozkošná scéna, v níž je manažer kampaně Michael Kelly doslova přeprogramován podivnými pány v oblecích, propojení politiky (manažeři kampaně, poradci, politici) a byznysu (andělé-ilumináti) v Americe? Oproti jiným, rozmáchlým, až barokním adaptacím P. K. Dicka jako Minority Report, Blade Runner nebo Total Recall se zdají být Správci osudu až podezřele při zemi, ale to jen proto, že odpovídají realitě. Není tu místo pro velká gesta, konflikty se řeší po staru pěstí, bez krve a bez okázalosti. Kdyby měl s touto neokázalostí někdo problém, vyčítal by filmu to, co je jeho pointou – ukázat, že organizace správců osudu není spolkem abnormálně výjimečných iluminátů pořádajících okultní seance, ale zcela normálním uskupením na způsob lobbujícího think tanku. Správci osudu naznačují, že kdokoliv se protiví systému, není odstraněn a zameten pod koberec, ale spíše může očekávat telefonát z Washingtonu, jako se to přihodilo onomu potápěči, který se rozhodl vypravit do Arabského moře vylovit odsud tělo Usámy bin Ládina. Jedna z nejzásadnějších a nejzáhadnějších otázek kinematografie, jestli vnímají Američané své filmy jako žánrové, tak dostává tváří v tvář Správcům osudu jednoznačnou odpověď: nevnímají. Netýká se to ale jen mainsreamu. Například americká nezávislá tvorba bývá často spojována s charakteristikami jako melancholie, málomluvnost či drsný humor. Přitom jsou často přehlíženy antropologické, historické či kulturní determinanty významně určující povahu této kinematografie, především v hodnocení „zvenčí“. ____ Nabízí se tu přesto jedna vážná námitka: jsou-li Správci osudu skutečně tak napevno spojeni s americkou realitou, jak vysvětlit ty kouzelné dveře, jimiž postavy cestují napříč lokacemi? Když pomineme metaforické vysvětlení (dveře coby určitý symbol moci pánů v klobouku), nabízí se mnohem elegantnější vysvětlení zastávané psychoanalytiky, podle nichž v každém předmětu musí být začleněn jeho přesný opak, jinak řečeno i ten nejreálnější film v sobě musí mít nějaký prvek magična. Asi nejukázkovější dva příklady včlenění nedokonalosti do dokonalosti nacházíme u krásných žen a v japonské kultuře: stoprocentní dokonalost je nudná a nezajímavá, proto musí být na ženě vždy nějaká nedokonalost, například Nicole Kidman a Naomi Watts jsou všechno možné, jen ne prototypem syntetických blondýn, ale proto jsou tak populární a oblíbené; podobně je nesmírně silná ekonomika a technologická vyspělost Japonska vyvážená prvenstvím v počtu sebevražd a enormním množstvím tzv. hikikomori asociálů. Jedno bez druhého by ale nebylo. Známe i další příklady: Robert Rodriguez by nemohl natáčet vynikající grindhousey bez dětských filmů a Hitlera i Goetha nám dala tatáž německá kultura, neboť zlo je obsaženo v dobru a obráceně, o kterémžto zvláštním rozporu si zafilozofoval snad každý myslitel, malý i velký. Zakončeme dvěma příklady ze světa vědy a techniky: digitální kamery přinášejí divákovi až neživou čistotu obrazu, zbaveného jakéhokoliv „života“ krystalků filmové suroviny, z čehož jasně vidíme kontraproduktivitu naprosté dokonalosti, o čemž by nás mohli poučit i stavaři: plná cihla je neprůzvučná, ale blbě tepelně izoluje, zatímco u cihly s dutinami je tomu obráceně, jinými slovy dokonalost každé cihly je v její nedokonalosti; cihla nemůže být super neprůzvučná, nebo super izolační – pak by byla totiž nedokonalá. () (méně) (více)

Galerie (61)

Zajímavosti (28)

  • Matt Damon (David Norris) nosí baseballovou čepici s písmenem "F", které poukazuje na Fordham University, kde se část filmu natáčela. (Lenny.M)
  • Tržby ze severoamerických kin činily 62,5 milionu dolarů, součet těch celosvětových dosáhl 127,9 mil. (NIRO)
  • Jako většina filmů podle povídek a románů Philipa K. Dicka si snímek bere za inspiraci jen základní myšlenku, kterou je zde skupina osob, upravujících realitu. V předloze se například hlavní hrdina jmenuje Ed Fletcher, je úředníkem realitní kanceláře, je ženatý a jedním ze správců osudu je také jeho pes. (KillHurt)

Související novinky

Greengrass kašle na Bournea

Greengrass kašle na Bournea

03.12.2009

Nejdřív se říkalo, že Paul Greengass a Matt Damon jsou plní entusiasmu, pokud jde o čtvrtou akci „agenta bez minulosti“. Pak ale šly dobré vztahy Greengrasse a studia Universal do kompostu. Důvod?… (více)

Hvězdné nábory i útěky

Hvězdné nábory i útěky

19.07.2009

Máme pro vás spoustu castingových novinek, tak se nezdržujme úvodními řečmi a přejděme rovnou k věci. Robert De Niro si prý zahraje v Rodriguezově krváku Machete, jehož natáčení startuje už 29.… (více)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno