Odnikud někam

Ve své kategorii naprostá špička, fakt! Blbé je, že tou kategorií je "Filmy naprosto o hovně". Absolutně nechápu, kde se tu u hodnotících berou ty hvězdičky. Chlap, herec, unavený vším co dělá, má u sebe svoji dceru. Tak, jak se on fláká a vegetuje bez ní, úplně stejně se flákají a vegetují spolu. Hodinu a půl dlouhý sestřih kamery. upřeně hledící na ledničku, kdy jí občas někdo otevře, byl měl naprosto stejnou hodnotu. Zřejmě mi něco hodně podstatného uteklo. Možná to bylo tím, že jsem se tak nudil, že jsem musel u filmu něco dělat, když už nedržet jen FFWD. (17.11.2011)

Film o ničem. Nemohu přesně určit, zda to je tím, že v celém scénáři není žádná myšlenka či pointa, na plátně se něco děje, ale nevede to naprosto k ničemu. Snímek začne a skončí, mezi tím je několik nezajímavých a nudných dialogů. Český název film charakterizuje téměř perfektně, jen by to chtělo drobnou korekci: Odnikud nikam. A nebo je to také tím, že mi dané téma a umělecké podání jednodušše nesedlo. (17.01.2011)

Děvky, sex, chlast a ferrari - aneb náročný život bohatého herce. Herec v hotelu, a přece úplně jinak než v Lost in Translation. Zatímco Lost in Translation sází na střet kultur, melancholii a charismatického, vtipného herce, Somewhere nabízí floutka, který nevydrží 24 hodin nesouložit a vede život podobně prázdný, jako film o něm. Film si sice drží pohodovou atmosféru, ale unavuje zdlouhavými scénami a postrádá stotožení a sympatie s postavou. (28.03.2011)

Sofia Coppola ráda točí filmy o tom, jak se úspěšní lidé nuděj a protloukaj se životem, kterej je nenaplňuje. Tady to na mě fungovalo, Stephen Dorff je sympaťák a ten vztah s dcerou (skvělá Elle Fanning) mě bavil, i když vlastně nic moc zajímavýho nedělali. V tom filmu se opravdu nic moc neděje, ale je natočenej s citem, pěkně zahranej (překvapil mě třeba i Chris Pontius v celkem civilní poloze oproti Jackass), s dobře zvolenou muzikou (Foo Fighters, Sebastien Tellier, The Strokes, Phoenix, Gwen Stefani) a třeba i ty vyloženě zdlouhavý části vystihující znuděnost postavy mě docela bavily (třeba když Dorff s kamennym ksichtem pozoruje v ložnici dvě lehce nemotorný striptérky u tyče a ukončí to tim že usne). Neni to film, kterej asi sedne každýmu, ale mně se líbil a myslim že mi nějakou dobu zůstane v hlavě. 80% (07.12.2016)

Znáte ten nepříjemný pocit, když vás sousedi pozvou na video z dovolené a vy musíte přežít ty nekonečné home video záběry prakticky o ničem a bez pointy? Které na vás nepůsobí už proto, že jste tam nebyli a prostředí je vám zcela cizí? Tak působí nový film Sophie Coppoly. Když ve filmu zazní „Chcete slyšet písničku?“, došlo mi, že podobným stylem je natočen celý film. Díváme se na osamělost slavné hollywoodské hvězdy. Ranní prázdnota na duši. Striptérky. Milostné románky. Fotografování. Tiskovka. Jízdy ve Ferrari. Předávání cen v Itálii, kam letí s dcerou. S dcerou u bazénu. S dcerou u snídaně. Jízdy ve Ferrari. S dcerou ve Vegas. Odvoz dcery na tábor. Ranní prázdnota v duši. Odjezd ve Ferrari, pěší túra. Konec. Zkrátka záběry nahodilé, bez vnitřního směřování, bez pointy, bez sdělení. Nejde ani o pocitovku, protože hlavní hrdina nemá psychologii. Nemá rodiče, nemá přátele, se kterými by šel na pivo, nemá koníčky, nekouká na telku, nechodí na fotbal nebo hokej, nečte knihy, maximálně jezdí ve Ferrari. Čím nás taková postava asi tak může zaujmout? Pozorovat bezdomovce při vybírání popelnice je psychologičtější podívaná. Navíc záběry jsou vždy ze statické kamery a třeba čtyři minuty bez střihu. Auto 4x objede okruh kolem staticky postavené kamery, než zastaví. Holčička cvičí krasobruslařské kousky, natočené opět jako home video, a opět jde o dlouhé záběry prakticky bez střihu, jako když vy sami točíte potomka třeba v bazénu, jak se učí plavat. Ach ano, i scéna plavání v bazénu zde je, tříminutová, statická. Celé je to přesvícené, vysoký jas má navodit ten chlad vnitřního světa hrdiny. Asi to celé mělo být jarmuschovské, ale jeho postavy jsou životné, i když se životem potácejí, mají nějaké cíle, nějakou povahu. A pokud jde o vztah otce a dcery, to mi přijde upřímnější seriál Castle, a ne tohle rádoby umění, které se tak snaží o artovost, až o to víc vyniká povrchnost celé té parády, která si dvě scény navíc ukradla z dřívějšího režisérčina filmu Ztraceno v překladu. (03.12.2011)