Sladký život

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)

Sladký život není jednoduchým, přehledně čitelným filmem. Jeho struktura je jakoby těkavá a velmi otevřená, působící dojmem náhodnosti a libovolné zaměnitelnosti scén. Nelze příliš hovořit o nějaké výrazné gradaci nebo budování děje. Vlastně je s podivem, že se právě tento film stal filmem doslova ikonickým, neboť ani délkou, ani způsobem své výstavby, ani ne zcela jednoznačně vyznívajícím poselstvím, rozhodně nenadbíhá běžným diváckým očekáváním. Samozřejmě jej můžeme číst, a jistě nikoli chybně, jako svědectví o bezcílném, ztraceném, promrhaném životě příslušníků vyšší společnosti, ale to je jen nejmarkantnější a rozhodně ne jediné sdělení filmu, minimálně proto, že zde Fellini neukazuje žádnou rozumnou alternativu a pak také proto, že mnohé z postřehů lze chápat univerzálně, jako svědectví o lidském životě obecně... Fellini zde ovšem nepíše pouze nebo především "mravoučný traktát". Sladký život je film nabytý atmosférou, skvělým herectvím a také neuvěřitelnou intimitou. Nenabízí odpovědi, spíše řadu otázek... Je jako mihotavé světlo pronikající do hloubi zrcadlového bludiště, s milionem drobných lesklých fasetek ale bez cesty k východu, jímž není ani náboženství reprezentované na jedné straně kněžnou jdoucí na ranní mši a na druhé straně náboženským blouzněním mariánských zjevení, ani zdánlivě spořádaný život přítele Steinera... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Pan Filuta, sportovec, Marigold, Matty, určitě i spousta dalších... (07.01.2012)

Ve své vznešenosti osamělý rejnok, jenž je přes nespoutanost, svobodu a sílu nakonec stejně lapen do sítě trpké, avšak opravdové reality. Rejnok, který se na nás na všechny pozorně dívá - a přesto je již tři dny mrtvý. Co tři dny! Třicet let - ne-li celý život. Zvonice, v níž nebyl zcela nepochopitelně nainstalován výtah. Omítka, která již 300 let čeká jen na autogram plavovlasé živelné bohyně. Dvě krásné malé děti, pro něž náš svět není dělaný. Bohémská omrzelost a nutnost prázdnoty ve svých nejlepších letech. (31.10.2005)

Počas Felliniho výpravy do sladkého života vyššej spoločenskej triedy som sa skoro unudila k smrti...predriemala som asi štvrtinu filmu, čo značí skoro 45 minut! Úmyslom určite nebolo upútať dejom, to je jasné, ale tri hodiny točiť o falši a lesku rímskej smotánky, to už je ťažký kaliber na moju pozornosť a trpezlivosť. A nevydržala by som pri tom pozorne sedieť ani počas dlhého zimného najnudnejšieho večera v mojom živote:) Myslím si, že pán Fellini s kľudným svedomím mohol značnú časť hluchých nudných miest prestrihať a skompletizovať do poldruhahodinového filmu. Som si stopercentne istá, že by myšlienka zostala zachovaná a dosiahol by lepší efekt u divákov...Hlavne z tohto dôvodu dávam tak nízke hodnotenie...v roku 1960 možno práve týmto spracovaním očaril, no mňa určite nie. Jeho filmové verzie a väčšina tvorby mi akosi celkovo nesedia, možno výborné diela s nepochybnými kvalitami, no na mňa to bohužial pôsobí skôr utlmujúco ako vzrušivo... (06.05.2006)

"Víte, kde je Váš problém? Máte moc peněz!" Tak konečně mi někdo otevřel oči. Mám moc peněz. Ale já nemám moc peněz, takže nemám ani žádný problém? Sláva, jsem vyléčený. Takovou moc má tohle jedno z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce, které jsem moc nepobral, ale to se v případě mého čelního střetu s Felliniho mravním rozkladem vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie tak nějak dalo očekávat. Dovolím si tedy pouze konstatovat, že dámy vypadaly skvěle, Old Shatterhand uměl rozdávat facky již v černobílé podobě a paparazzi byli před půl stoletím snad ještě otravnější než dnes. Víc jsem si toho neodnesl. (18.04.2016)