Zkouška orchestru
-
Prova d'orchestra
-
Skúška orchestra
Drama
Itálie / Francie / Západní Německo, 1978, 70 min
Režie:
Federico FelliniHudba:
Nino RotaHrají:
Luigi UzzoObsah
-
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi. (oficiální text distributora)
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi. Komentáře uživatelů k filmu (29)
-
berg.12
Velmi profesně ovlivněné hodnocení, ale tímhle si u mě Fellini opravdu šplhnul. Navíc to zpracování je perfektní, i když i díky stopáži celkem věcné a skromné.(12.12.2005)
-
Dan9K
Ten film přehání, muzikanti přece vůbec nejsou takový paka :-)(15.5.2007)
-
Amarcord_1
95% - Nenechte se zmást názvem. Film není o orchestru, ba ani o hudbě. Zkouška orchestru je věru skvostná studie psycholigie davu s alegorickými prvky. Podle mě Fellini udělal vše správně. Orchestr jako vzorek různorodé společnosti, je skvělý nápad. Herci se ani příliš nesnaží vypadat jako profi hudebníci, orchestr nevypadá jako opravdový orchestr, dirigent diriguje od řečnického pultu... To mě na začátku sice trochu zklamalo (jsem totiž muzikant), ale pak jsem od toho odvrátil zrak na úplně jinou dimenzi celé té podívané, a tam mě Fellini chtěl mít. Bravo, maestro!(7.12.2005)
-
sportovec
Dokonalá alegorie, v níž orchestr a jehjo vnitřní vztahy dokonale zastupují jednotlivé momenty davové psychózy. Svlékání charakterů je současně i studií lidské skupinové duše. Preciznost a synergie záměru, syžetu, scénáře, režie i na ni navazujících hereckých kreací je téměř dokonalá. Hodnotový rozlom, který v tehdejší Evropě probíhal (s trochou nadsázky můžeme mluvit o její paralelní postmodernizaci a postupném vytlačování bipolárního světa - debipolarizaci), je v tomto podobenství vystižen excelentně. V tomto případě zhlédnout znamená obohatit se. Nadlouho.(26.8.2007)
-
gudaulin
Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %.(26.5.2009)
-
Radko
Zžieravá komediálna dráma využívajúca prvky dokumentu, zdanlivo nezúčastnene zaznamenávajúceho dianie na skúške orchestra, sa stáva zároveň metaforou fungovania spoločnosti. Od začiatku je prítomná pokrivená zložka (výzor hráčov, pripomínajúci všetko iné, než hráčov na hudobné nástroje, dôležitosť odborového predáka pri vzťahoch orchester-dirigent, potrhlé správanie postáv). Dianie z času na čas prerušia záhadné otrasy zvonku. Iracionálne chovanie opanuje situáciu nečakaným zvratom, ktorý nastane po vypnutí svetiel. Fellini nasúkal do sedemdesiatych minút mnoho zaujímavých myšlienok, polial svojráznym humorom aby v polovici zlomil dej do úplne inej polohy, a všetko ukončil drsne ironickou nadsádzkou. P. S. Z môjho pohľadu bola najpodnetnejšou úvaha o protiklade revolučných umeleckých hesiel a plánov s výsledným umením, ktoré je z týchto fráz bezprostredne vytvorené (a má často veľmi pochybnú, či vôbec žiadnu kvalitu, pretože po revolučnom vzopätí ostávajú namiesto trvalejších hodnôt len zúrivé anti heslá) a záverečná myšlienka, že spoločnosť často v dejinách v túžbe odstrániť všetky možné autority, odstráni svoje tradičné inštitúcie, aby druhým dychom s pokorou prijala despotické vedenie.(9.5.2007)
-
Ajantis
Socialistický převrat na půdě orchestru. Hudebníci se rozhodnou skoncovat s dirigentem, který jim rozkazuje a je řídí. Žel v revoluci vyjde najevo pouze jejich barbarství a schopnost ničit, bez adekvátní schopnosti začít něco smysluplného nového. A svět se hroutí. A jaké je z toho východisko? ;-) Velmi vtipný alegorický film. (První polovina představující jednotlivé hudebníky a názory na jejich (nástrojů) úlohu v orchestru není o nic horší.)(3.8.2008)
-
anderson
ČST 2 = 6.2.1983, réžia českého znenia = (ČST Praha) (17.2.2011)(17.2.2011)
-
Šandík
Fellini buduje tento film jako podobenství překračování a mizení tradičních hodnot. Paradoxně přitom použil formu televizní reportáže. Bohužel, obojí vyznívá v karikující nadsázce, která Zkoušce orchestru výrazně ubírá na přesvědčivosti. Na jedné straně je sice použít "reportážní" střih, výrazné a viditelné bodové nasvícení, hovor mimo kameru, zdánlivě bezprostřední výpovědi, ovšem na druhé straně Fellini, snad pro technické obtíže nebo pro přílišný perfekcionismus, nepoužil kontaktní zvuk, ale postsynchrony. Podobné je to i s výpověďmi hudebníků, které působí spíše dojmem reportáže z psychiatrické léčebny... Jako podobenství film funguje, jako příběh ovšem nikoli. Avizovaná "malá individuální dramata" se topí pod nánosem umělosti a nepřesvědčivosti. Při vší úctě k Fellinimu, tohle měl asi režírovat jiný režisér... Zajímavé komentáře: Radko, Amarcord_1, sportovec, Petkon(28.9.2008)
-
GodComplex
Pro me zatim nejlepsi Fellini. Prvni pulka chytlave a vtipne predstavuje jednotlive hudebniky orchestru a jejich nastroje a druha cast se zvrtne v metaforicke zobrazeni spolecnosti a nastoleneho politickeho rezimu. Rad bych napsal, ze vzhledem ke kratke stopazi konecne Fellini ani nestihl nudit, ale on to zvladl i behem te 1 hodiny. 7/10(18.9.2011)
-
gjjm
Asi nejkratší Felliniho film, má jen něco přes hodinu, přesto je velmi obsažný, velmi zajímavý a velmi vypovídající. Nedokážu posoudit, jestli je v něm rovněž uplatněna jeho poetika, ale zajímavý určitě je víc než dost. Osobně mi to stylem připomínalo spíš Formana a Hoří má panenko, zvlášť v první, exposiční části. Velmi zajímavá politická alegorie na velmi minimalistické ploše. Vzpoura hudebníků proti nesympatickému dirigentovi je podána ani ne tak realisticky, jako spíš formou čiré alegorie. Není to nějaké mistrovské dílo světové kinematografie, ale formálně vynikající způsob jak sdělit své zajímavé názory to je beze vší pochyby. Vynikající scéna "revoluce" (úžasná hlavně kamerou a volbou obrazů), úžasný Balduin Baas v roli dirigenta. Skvělý závěr.(23.11.2009)
-
anniehall
Zprvu vtipná, dál bolestná a v závěru mrazivá skica lidského pinožení v rámci společnosti. Uf. Nebylo mi po tom dobře...(29.7.2010)
-
ad
Velmi dobrá sociologické studie, z níž jde v podstatě děs, i když je místami trefně vtipná... 70 minut může být pro někoho příjemných, pro někoho málo... rád bych to viděl třeba na jevišti (a že by to šlo)...:)(14.5.2007)
-
mortak
Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda.(6.5.2009)
-
MarekT
Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty.(21.5.2010)
-
Gavin87
Pro mě spolu s filmem Amarcord absolutní TOP Felliniho tvorby. Sám jsem hudebník, takže si docela vychutnávám celý tenhle film a některé až bizarní postavy (např. flétnistka :-))) ). I když spíše než o orchestru a hudbě je to spíše film o lidských povahách a různorodosti lidí. Orchestr byl zvolen zřejmě proto, že je to společenství lidí , které bezesporu onu různorodost nabízí. Snad ale realita není až tak zlá :-)))(22.8.2008)
-
Aqualung
Pan Fellini nám předvedl, jak lze pomocí téměř komorního dramatu odehrávajícího se za světla respektive tmy v jediné místnosti pokrýt fakta nebo odpovědět na otázy, které se týkají celého světa.To, co původně vypadá tak trochu jako formanovský hasičský bál se poznenáhlu přesunuje do roviny, na které fouká sakramentsky studený vichr.Jendotlivé postavičky, které se sejdou, aby hrály společně začínají hrát dissonantně až konečně obrovská koule tento již značně nesourodý cirkus nástrojů srazí opět do podoby orchestru po taktovku tyrana.A závěrečné dirigentovo štěkání do tmy respektive klepání taktovky o pult je výmluvnější, než celý film, či spíše jej umocňuje do nejnaléhavějšího sdělení.Parádní film, silná základní myšlenka.(23.2.2009)
-
Block
Povedený umělecký dokument. Zjistíme v něm, proč je každý hudební nástroj v orchestru právě ten nejdůležitější, že housle jsou mužské narozdíl od ženské violy a že dříve dirigent plácal hudebníky taktovkou přes ruce a ti mu ještě děkovali. Prostě zábava s výbornou stopáží.(4.5.2006)
-
vojo
Vydarená alegória na tému vzbury vo fabrike na hudbu /čo (nie)je až tak podstatné/. Obmedzený priestor a hra s dokumentaristickou realitou dávajú ešte väčšiu silu úvahám o vlastnej dôležitosti, individualite či pasívnej rezignácii ústiacim v revoltu, ktorá vedie len k chaosu a deštrukcii...Diktátorov stádu treba.(30.5.2010)
-
tomtomtoma
Výborná netradiční komedie z jedné zkoušky symfonického orchestru. Každý hudebník považuje svůj nástroj za nejlepší a ten nástroj ovlivňuje i jejich životy a tvoří jejich povahy. Je to trochu rýpnutí do odborových svazů, které se spíše než o zaměstnance starají sami o sebe. Je to také trochu utahování z německé rozpínavosti a křiklounství. Ale je to hlavně poklona vážné hudbě. Závěrečný karneval je úchvatný. kdy sbor svrhne dirigenta, nejdříve si zvolí místo něj vůdcem metronom, ale svrhnou i ten. A rozháraného sboru se zase ujímá pevnou rukou dirigent (Baldui Baas). Překvapivě velmi zábavné. Plné metafor, které se dají aplikovat na fungování státu, v tomto konkrétním případě zřejmě Itálie. Funguje tak, že se nikdo není schopen domluvit s nikým jiným, protože vidí jen ten svůj ohraničený prostor a nic jiného ho nezajímá. Ale vždy nakonec musí někdo zařvat, někdo musí rozhodnout, aby alespoň nějakým způsobem fungoval, protože samovláda není nikdy možna. K tomu jsme se ještě ve svém vývoji nedostali a zřejmě ani nedostaneme.(11.10.2009)
