Silnice

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Křehký příběh o slabomyslné Gelsomině, která touží po citu i zájmu, a hrubiánském artistovi Zampanovi. Citlivou dívku on doslova zotročil, ona chtěla být hlavně milována, oba nakonec představují lidskou osamocenost. Dva lidské charaktery, dvě rozdílná vidění světa. Kočovný primitiv v nerovném vztahu s dívkou, která roky (ani ve vlastní rodině) nenachází pochopení. I barbar Zampano si mnohé s výčitkami svědomí a okamžiky soucitu uvědomí až příliš pozdě. Nezpochybňuji Felliniho mistrovství, u mě ovšem nějaký ten moment překvapení nebo dokonce dojetí chyběl. Navíc to zatraceně pomalu ubíhá. (16.08.2020)

Po Sladkem zivote muj druhy Fellini a podle csfd reziseruv jednoznacne nejlepsi film. La Strada je mnohem pristupnejsi, emocionalnejsi a celkove lidstejsi kousek (asi prave proto si to vykoledovalo Oscara). Stale je tam ale poradny kus spinave italske deprese a hlavne neco, co se zda byt Felliniho trademark - strasne nesympaticke charaktery. Nemam rad cirkusaky a nemam rad italy, kdyz se to spoji a jeden z nich je cirkusovy hrubian a druha je pomatena mimonka hrajici si na Charlieho Chaplina, pak to na hodnoceni moc neprida, ale na rozdil od La Dolce Vita ma Cesta sve kouzlo. 6/10 (16.09.2011)

ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Umenie' ◘◘◘◘ Oscar 1957 - Najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ Dva odlišné svety narazili na seba.... dva svety, ktoré na seba narážajú v mysliach snáď každého človeka..... túžba po jednoduchosti, láske, radosti, blízkosti druhého človeka, to všetko môže viesť až k "bláznivému" správaniu.... a presne takýto mániodepresívny, raz žalostný a vzápätí radostný výkryk sa zrkadlil v roztomilo posmutnelej tvári Gelsomini ..... a druhý svet, svet tvrdej reality, každodennej potreby jesť, spať, zarobiť peniaze, v podaní Quinna dovedené až do priam zvieracej pudovosti a nezmarnej vôle ruvať sa so životom aj bez ohľadu na okolie... samozrejme, takýto postoj má na človeka tak isto deštruktívny dopad, zatrpkne, zahorkne mu srdce, doslova skamenie, a k plaču väčšinou precitne až vtedy, keď už je neskoro :( .... krásna kamera, krásna výprava, a smutný príbeh o láske, ktorá nemohla (a nemôže) byť naplnená.... síce si nemyslím, že film patrí do "TOP 10 filmov všetkých čias", ako som to už v pár rebríčkoch videl, ale to neznamená že by odo mňa nedostal jasných 90% (10.03.2010)

Giulietta Masina mě naprosto odrovnala svojí okouzlující formou smutného klauna, což z hlavy nedostanu už asi nikdy. V kombinaci s démonickým Antohony Quinnem a tentokrát poměrně lehce stravitelným počinem z Felliniho kuchyně se pro mě jedná o nezapomenutelný filmový zážitek a už se těším na divadelní představení, ve kterém se v těchto rolích ráda podívám na Báru Hrzánovou a Radka Holuba. (06.10.2020)