42. ulice

Snímek, který definoval moderní filmový muzikál. Dnes už bohužel nekoukatelná nuda s otřesnými herci. Důvodem pro mé hodnocení jsou jen dvě věci. Především důležité místo mezi milníky světové kinematografie (pokud vám uniká formální stránka, zkuste si vzpomenout kolikrát byla později zopakovaná fabule 42. ulice o dívce, co hraje druhé housle, dokud jí nenadálá událost nehodí do klína hlavní roli). A v druhé řadě je to poslední čtvrthodinka, kdy se hraje samotný muzikál a Bacon předvádí své proslulé kamerové jízdy mezi nohama tanečnic a nadhledy na taneční obrazce tvořené na scéně. Přesto - Never more! PS: V jedné z prvních rolí zde vystupuje i proslulá muzikálová hvězda Hollywoodu Ginger Rogers. (13.01.2010)

8/10 Hned na zacatek rikam, ze muzikaly nesnasim...vetsinou se jedna o bezduche "videoklipy" s pitomym dejem natazene na neunosnou dobu trvani, kde vsechno slouzi jako vizualni zhmotneni slaboduchym pisnickam. Stejne jak jsem s obavami pristupoval k Singing in the rain, tak i tento kus jsem poustel s obavami. Ale chyba! Dej je sice klasicky pitomy ;]] a rozhodne se nejedna o milostny trojuhelnik tech postav, jak to popisuje obsah nahore, coz o autorovi prozrazuje, ze ten film vubec nevidel... Ale TY DIALOGY! Vyborne jako byva vetsinou prvni pulhodina Hitchovych konverzacek. Postupem casu se i britke poznamky otupi, ale Ruby dokaze se svym sympaticky naivnim zjevem a chlapsky choreografovanym stepem udrzet vysoky standard i po zbytek filmu. Prapredek odporne Kvasky, vyborneho Chorus Line a nedocenenych Showgirls, kde se nastesti moc nezpiva a rozhodne stoji za to videt nejen kvuli kamerove jizde mezi nohama tanecnic. (05.03.2009)

Na 42. ulici jsem zcela postrádal divadelní atmosféru a přitom se tam tak intenzivně nacvičovalo muzikálové představení. Lidé neznalí vlastních jmen se zde němě konfrontovali, reprodukovali slova písní i pohyby tanců, odžívali své nejasné existence a vyvolávali dojem velkého divadelního světa. Každý krok byl však jen úkrokem a od prvních scén se chaotickým děním šířil chlad. Postrádal jsem nadsázku, která by vše zvrhla v travestii, nebo která by, třebas vrcholící milostnou pointou, alespoň nechala explodovat ohňostroj happyendu, či smysluplně vystavěný scénář, který by vážnost, ba osudovost zápletek náležitě vyzdvihl a vpustil diváka do dramatu. Dílčí silné scény, třeba iniciační rozhovor dvou konkurenčních hereček před premiérou (se svou svatební pointou), byly silné, ale až ta závěrečná procházka premiérovou scénou vzkřísila smysly chtivé music-hallu. Rozpaků jsem se prostě nezbavil – a do tance se mi nechtělo. Škoda… (21.10.2017)

o mém oblíbeném žánru muzikálu - tedy alespoň co se klasického hollywoodu týče - jsem se vždy domníval, že platí totéž, co se obyčejně říká o baletu - je ohromná dřina vzbudit ten výsledný dojem lehkosti, nenucenosti a snáze a nedat všechnu tu těžkou práci ani náznakem najevo. v ten dojem doufám, kdykoliv sleduji filmový muzikál, kde jsem se vždy více těšil z tanečních čísel a důmyslné mizanscény, než z čísel pěveckých. a v tanci dávám opět přednost skupinovým choreografiím, než duetům a sólovým číslům. když odpustím absenci barvy, jsou filmy Bacona a Berkeleyho jako stvořené právě pro mě. a přitom tento slavný opus nepotěšil, jak by podle všeho měl. kinetické "rozkoše" byl v závěru dostatek, a přitom z něj cosi vysávalo všechen půvab. film samotný totiž tematizoval všechno to vypětí, úsilí a lopotu, kterou tvorba muzikálu obnáší. postavy režiséra na pokraji nervového zhroucení, do níž tvůrci jistě vložili mnohé z vlastních zkušeností, a tanečnic úpících pod excesivním tlakem... nic z toho by v dobrém muzikálu nemělo být znát, a přeci tento není celý o ničem jiném. namísto pocítění éterické lehkosti se cítím jako po přetrpění budovatelského filmu, ze kterého "bolí ruce", i když v tomto případě spíše nohy a hrdlo. a cítím se i nemálo zrazen. vždyť vystavovat takto vyumělkovanou trýzeň všech zúčastněných, od nebohých sponzorů strachujících se o svou nemalou investici, po nebohé elektrikáře, obávající se o zdroj obživy, to vše doslova citově vydírá diváka, který bude sám sebe nutit mít toto představení rád, už jen aby tím vyjádřil respekt vší té imaginární námaze. ale i když jsem už vyjádřil podezření z autobiografických aspektů scénáře, kladu si i přeci otázku: kolik je na tom všem vlastně pravdy? (23.04.2015)

Nemám rád backstage muzikály. Ať už je natočí Attenborough (Chorus Line), Fosse (All that Jazz) nebo Lamač s Fričem (Růžovým psaníčkem poznamenaný On a jeho sestra), tenhle typ filmů u mně nemá šanci, ať už je sebevymakanější. 42. ulice má na dobu vzniku velmi vychytanou kameru, k čemu to ale je, když mě příběh nudí. Když už muzikál, tak ať už je barevný a spektakulární (můžete namítnout, že Moulin Rouge i Zpívání v dešti jsou taky backstage muzikály, ale tam příběhová složka daleko přehlušuje fakt, že jde vlastně o přípravu divadelního představení). (30.04.2009)