Američan

Corbijnův Američan oplývá onou zvláštně zasmušilou kvalitou, kterou tak sugestivně popsal Jiří Cieslar v textu „Pomalost“ (in Kočky na Atalantě). Myšlení v zásvětních rytmech. Pohled z druhého břehu, aniž by vidoucí opustil břeh protilehlý. Delikátní vláčnost, jež plyne z osudově odevzdaného tempa vyprávění, ale i hrdinova nevyhnutelně rozvážného směřování do smrti. Zpřítomňuje se v něm tichost a pragmatičnost Melvillových mlčenlivých gangsterek, ale i napjatá nezvratnost poetického realismu. Hlavní hrdina, nájemný zabiják Jack (George Clooney) je přímým nástupcem Delonova Jeffa Costela i Gabinova Françoise. Mrtvý muž. Archetyp. Ten, který je od úvodní scény odsouzený k marnému zápasu o klid duše: pro nic menšího než vědomí vlastního pochybení. A jak víme od Alberta Camuse, tragédie začíná ve chvíli, kdy hrdina ví, kdy je vědomý. <> <> Chmura zabíjení v zasněžené, opuštěné krajině kdesi ve Švédsku, kde jej smrt dostihne poprvé, je nesmazatelně vepsána v Jackově tváři, gestech i zatvrzelém mlčení. Pohybuje se úsporně, s krajní opatrností, jako by šetřil energii na jiný, konečný zápas, k němuž trpělivě ukrajuje vzdálenost. Stáhne se do malebného italského městečka v horách, daleko od stop ve sněhu. Pokouší se ukrýt před obrazem viny, vlastní slabostí, najít zapomnění. Nejsou však největší hříšníci právě ti, kdož hledají klid? Dobrý přítel mu připomene, že nemůže zpochybnit existenci Pekla, když v něm žije, neboť Peklo, jak známo, je místo bez lásky. Z okna svého pokoje často obhlíží horizont. Snad čeká, že se zpoza horského masívu vynoří všechny jeho minulé hříchy. Vysedává v prázdných kavárnách, prochází vylidněnými ulicemi, ale není schopen uvolnění: je stále napjatý, v očekávání okamžité zrady, jaksi připravený ke skoku. Za každým rohem tuší neviditelnou hrozbu, přízrak ledové minulosti, anonymní strach. Pronásleduje jej stupňující se temné hučení. Soustředit se dokáže pouze při práci: tehdy je opětovně nesmlouvavě zacíleným profesionálem, jehož ruce prozrazují zkušeného řemeslníka. <> <> Brzy mu však do života vstoupí dvě osudové ženy. Jedna znamená zakázku, druhá rozptýlení. Nájemná vražedkyně, kudlanka, chladná a nepřístupná žena-vamp Mathilde (Thekla Reuten). A Clara (Violante Placido): zprvu nocležnice, milující, oddaná, upřímná i vášnivá, především ale skutečná, s níž zahlédne možnost úniku před osobním selháním. Pravděpodobnost vlastní proměny, očištění, nového zrození. Obě jej svorně oslovují “pane Motýl”: třebaže s rozdílnou mírou sarkasmu či fascinace. Motýla má vytetovaného na zádech, o motýlech si čte před neklidným spaním, motýl přilétá na místo, které podle Clary tolik připomíná Ráj. Uprostřed utajené přírody. A zde se v závěru také povznese do korun stromů... V západní, řecké tradici je motýl metaforou duše: "kvalita duše je kvalitou motýlích křídel", jak krásně napsal Oldřich Král. Na Východě je však také změnou, důkazem o proměnlivosti věcí, nestálosti. Rodí se z housenky, která je ošklivá: z šeredného se tudíž stává krásné. <> <> Tichý Američan, melancholický hrdina, dnes vzácný druh pomalu spěchá ke světlu a vykoupení, ačkoli má křídla zmáčena krví. Tím světlem v temnotě je Clara. Žena a láska k ní. Pro něj je však pozdě, příliš pozdě: již na počátku bylo. A on to ví (nebo přinejmenším tuší). (09.09.2011) (méně) (více)