Králova řeč

Nesnesitelná lehkost královského bytí, aneb první film, který mi dovolil pochopit sílu a význam monarchie. Tomu Hooperovi možná některé citlivky budou vyčítat ‚akademický chlad‘, ale z mého pohledu režíruje úsporným stylem, který dává vyniknout hlavně hereckému charismatu, a řadí tak King’s Speech do ranku poutavě ukecaných filmů jako je Howardův Frost/Nixon, či Fincherův The Social Network. (23.01.2011)

Kultivované logopedické drama o moci hlasu a imaginárním statusu krále. Nádherně blazeovaná hra statických polodetailů, manýristických textur a noblesních interiérů, proti nimž se hrdě vypínají chaotické tapety doktora Logue, který chápe, že král je králem především tehdy, když mu to jeho poddaní uvěří. A ve 30. letech mohou věřit především jeho hlasu. Celé je to tak typická rockyovská šablona o outsiderovi, co vystoupal na vrchol, ačkoli mu nikdy nevěřil. I svou citlivě stylizující reprezentací historie ekvivalent vynikajícího dramatu Frost / Nixon. Herecký koncert, od vystresované kreace Colina Firthe až po lehkonohý balet Helen Bonham Carter. Možná přehnaně učesané, ale mně se tenhle účes líbí... víc než fešácká nagelovaná fincherovská čupřina. (20.01.2011)

Technicky a herecky brilantní (Firth jde po Oscarovi, Rush se porve s Balem), ale za srdce mě dvouhodinový inside look do života královského koktače ani na chvíli nechytil, přičemž po závěrečné řeči celé Británii jsem si řekl jen "hmmm, to bylo jako ono?" Další oscarový kandidát, na kterého si za pár týdnů vzpomene jen pár filmových historiků... (25.02.2011)

To nebyla jen filmová pochoutka, to byl přímo královský pokrm. Nemám v rukávu ani jedinou výtku k čemukoliv, spíš naopak mám pocit naprosté dokonalosti. Ačkoliv to byl téměř psychologický náčrt jedné velmi důležité osobnosti našich dějin, tak je tam mistrně vloženo i pár humorných momentů, které celou tu nepříjemnou anabázi mírně odlehčily. Pro nás, kteří touto vadou netrpíme se může zdát tento handicap poměrně zanedbatelný problém, ale pro krále se stal natolik závažným a nabyl takových rozměrů, že před každým proslovem byl v jeho očích znatelný takový děs, jako když jde odsouzený pod gilotinu. Zcela zasloužený Oscar pro Colina Firtha, protože dokázal naprosto brilantně přenést na plátno celou škálu emocí, které takový člověk prožívá. Tleskám !! Kdo na mě ještě velmi silně zapůsobil, tak to byl Geofrey Rush se svým zajímavým vyučovacím programem, trochu rozpruplnou povahou a neposlední řadě i dokonalou hereckou ukázkou, kterou jsem zaregistrovala v jeho očích, když hovořil s králem. Ať byla jeho řeč ke králi jakkoliv odlehčená, tak z jeho očí jasně vyzařovala úcta, kterou ke králi cítil a to považuji za bravurní herecký výkon. Díky za tak nádherný filmový zážitek. (11.12.2013)

Ačkoliv spustilo letošní oscarové klání četné debaty o střetu rychlemluvícího Zuckerberga ze Social Network a koktajícího krále z King's Speech, film samotný proti sobě staví koktajícího krále a rozeného řečníka Hitlera. Zpráva, kterou k nám tímto údajně konzervativní snímek King's Speech vysílá, je tak ve skutečnosti ostře nekompromisní – Zuckerberg je novodobým Hitlerem pro jedenadvacáté století. Hitler coby odstrkovaný malíř pokojů, v němž vykvetl antisemitismus během mládí, kdy byl nucen po dobu pěti let sdílet společné prostory s největší vídeňskou chátrou, nemá daleko od losera Zuckerberga, který upekl Facebook coby odstrkovaný student na Harvardu. Sociální sítě jsou vlastně takovými novodobými koncentráky, kam jsme odklizení, byť, a to je podstatné, zcela dobrovolně. Dovedu si představit chybná vysvětlení budoucích historiků, kteří se budou snažit rozklíčovat, proč jsme tehdy na přelomu tisíciletí kolektivně propadli počítačům. Na tomto pozadí bychom měli chápat zoufalou potřebu historiků holocaustu vypíchnout určitou příčinu, resp. vepsat do holocaustu nějaký význam: pointa je, že neexistuje žádné tajemné mystérium holocaustu, které by se mělo vynést na světlo, žádné mystérium, jež by se mělo rozřešit. To, co je třeba zdůraznit, je pouze dobrovolnost samotného činu: svobodného rozhodnutí, ve vší jeho zrůdnosti. Z této perspektivy není skutečnou morální katastrofou bezprostřední výbuch brutálního násilí, nýbrž nenápadná ztráta morálních ukotvení v naší konzumeristické společnosti přebytku, kde vše probíhá zdánlivě hladce – hrůza zla je v tom, ze vůbec nevypadá děsivě, že nás dovede v našem nesmyslném životě rozkoší ukonejšit. Zkrátka Zuckerberg je v jistém ohledu horší než Hitler, protože Hitler představoval zlo zakoušené bezprostředně jako takové a vyvolávající morální pobouření, kdežto kvůli Zuckerbergově nekalosti upadáme do morální malátnosti, aniž si to uvědomujeme. V totalitě je třeba se slovem zacházet opatrně, protože vždycky někdo poslouchá, varovalo Kachyňovo Ucho, v naší demokracii na druhou stranu neposlouchá nikdo nikoho. Podobné úvahy vztahující filmy tak vehementně ke skutečným reáliím by nás neměly vyvádět z míry: v jedné z diplomatických depeší zveřejněných na stránkách WikiLeaks jsou Putin a Medveděv přirovnáváni k Batmanovi a Robinovi. Je to užitečná analogie: není internetový aktivista a spoluzakladatel WikiLeaks Julian Assange reálným protějškem Jokera z Nolanova filmu Temný rytíř? (02.06.2011)