Pieseň o sivom holubovi

Ano, ano - som mylovnik ceskoslovenskej kynematografyje, ale urcite nemam rad rezisera Stanislava Barabasa a ani Rezuchu, no a pochopitelne Vojtecha Trapla. Takze tato znoska pribehov od vypuknutia SNP az po prve vojnove udalosti na mna nefunguje. Takze sa nestotoznujem s entuziazmom miestnych mentalov a napliaskam tomu len takych obycajnych 25 % (21.06.2014)

Velice zajímavý a působivý film, směs poetismu a drsnosti. Samozřejmě, že doba vzniku se na filmu podepsala svou ideologií (leč ne zase tak fatálně), partyzáni jsou zde tak dobráčtí a hodní a s hlavními dětskými hrdiny se tak volně baví a stýkají, jako by ani válka nebyla. A mince se sovětským znakem a nápisem CCCP, která má důležitou úlohu v úvodní povídce, je tak kamerou vytažená, že to dnes působí až násilně. Ale jsou to jen chybičky na vskutku zdařilém celku, který, dle mého amatérského názoru, trochu překonává film Práče (hlavně svou kamerou), leč přec jen trochu zaostává za filmem Ať žije republika, který je méně naivní. (29.08.2010)

Slovenský povídkový film, který si i dnes zaslouží pozornost. Svým způsobem připomíná Kachyňovo Práče. Pro mě další milé setkání se slovenským filmem. Všichni dětští herci si zaslouží můj obdiv, nejvíce však Pavol Mattoš v roli tak trochu rebelského Vinca, kostelníkova syna. Pavol Mattoš dokázal naprosto dokonale ztvárnit proměnu z dítěte v dospělého muže bez ohlupujícího patosu, který do té doby byl ve slovenském filmu běžný. (30.03.2009)

Očekával jsem od Barabáše něco tak skvělého jako Zvony pre bosých. Padající rubl do vody s CCCP vyleštěným jako psí kule jsem ještě vydržel ale vykreslení Chudíka jako buržoazního zbabělce, co má na starosti 2 kluky, to už jsem nezvládl. Klišovitý komunistický dětský film. Určitá poetika propracovanější v Zvonoch per bosých tu malinko vyčuhuje růžky. (30.04.2011)

Ak by ma niekto požiadal, aby som mu menoval nejakého dobrého slovenského režiséra, donedávna by som zrejme odpovedal iba ťahavým a retardovaným "Eeeeee..." a následne zabrblal niečo o Nvotovi a o Jakubiskovi, kým mu ešte nehrabalo. Po dnešku však môžem s čistým svedomím a zreteľným hlasom pridať meno ďalšieho človeka: Stana Barabáša. Jeho debutový film dokazuje, že neskoršia (a vynikajúca) Krotká nebola iba náhoda a že tento filmár už od začiatku vládol pozoruhodným zmyslom pre tempo, vedenie hercov a zaujímavú prácu kamery. Pieseň o sivom holubovi je obdivuhodne ľahko vysústruženou freskou II. svetovej vojny na Slovensku, kde sú kontinuita a vývoj postáv miestami silnejšie ako v mnohých súčasných nepoviedkových filmoch. Pri "starých klasikách" sa v drvivej väčšine zvyknem nudiť, toto je ale jedna zo svetlých výnimiek. Kus sebaistého a miestami svoju dobu predbiehajúceho remesla. (27.11.2013)