Modrý anděl

"Modrý anděl" začíná jako lechtivá, chvílemi až neúnosně natahovaná komedie, která po hodině udělá nečekaný kotoul a rázem se z ní vyklube drama jedince poznamenaného zničující láskou k osudové ženě. Zmíněný žánrový veletoč stojí za tím, proč si pátou hvězdu schovám na jindy. Těšil jsem se na výkon Marlene Dietrich a musím říct, že to, co neuhraje svým talentem, bohatě vynahrazuje svými dlouhatánskými nohami. Ještě lepší byl pro mě profesor Emila Janningse, jehož proměna ze starousedlého starého mládence v trosku bez budoucnosti byla tak náhlá, až mi vyrazila dech. K dobru musím přičíst i gradaci děje a snahu zabydlet mizanscénu expresionistickými prvky. V kontextu doby se jedná o velmi působivý vstup německé kinematografie do zvukového filmu. 8/10 (06.01.2010)

Jannings opět předvádí dechberoucí výkon, který vynikne zvláště ve vypjatém a přitom dojemném závěru, který se v hlavě natrvalo usadí. Dietrichová je správně dekadentní a ne moc sympatická, ale její čísla dýchají dobou. A pro- fesorova služka je typově naprsto přesná a její reakce na mrtvého kanárka neopakovatelná. (06.01.2009)

Heinrich Mann je především autorem dvou, řekl bych přímo epochálních románů: Professor Unrat oder Das Ende eines Tyrannen (zvaný tež Modrý anděl), z roku 1905, a Der Untertan (Poddaný), z roku 1918. A i když je to ten druhý, který ve mně rezonuje dodnes, je mi i ten první neobyčejně blízký - tako jako škola je mi neobyčejně vzdálená, i když nepřestala být generátorem mých špatných snů.... Nedávno jsem jel na kole přes Proseč, a na obědě "U Toulovce" jsem si s pocitem bezpečí a jisté radosti vzpomněl na Rudolfa Fleischmanna, který jako nejmladší radní prosadil, že "1935 odhlasovala obecní rada v Proseči nadpoloviční většinou příslib domovského práva německému emigrantu, Heinrichu Mannovi... Dne 24. dubna 1936 složil Heinrich Mann v Marseille přísahu jako nový československý občan". (Most k novému životu: # ČSR v letech 1933-1939 - strana 173) (14.07.2017)

Nie som filmový kritik a preto nedokážem náležite oceniť obdivovanú hru svetiel a tieňov charakteristickú pre obdobie nemeckého filmového expresionizmu, nie som ani alfa samec, aby som kvalitu filmu posudzoval podľa dlhých a krásnych nôh Marleny Dietrich. A nedokážem sa na film pozerať očami divákov v tridsiatych rokoch minulého storočia. Mám oči a vkus vygenerované 60 rokmi sledovania filmov a tie mi hovoria, že tri hviezdičky lepšie charakterizujú môj celkový dojem z filmu, než predošlé, podľa dávnych spomienok udelené štyri. Pričom chápem nadšenie filmovej kritiky i väčšiny mojich obľúbených užívateľov, ale ani to ma neprinúti hodnotiť film inak, ako podľa svojho súčasného dojmu. V prvej, školskej časti, filmu som si všimol inšpirujúci vplyv filmu na Fričovu tvorbu. Dokonca ani Mazánek nechýbal. (03.03.2018)

Že je poslední zhruba čtvrthodinka hodně silná, o tom se snad nedá pochybovat. Já bych se ale nebál zpochybnit kvalitu filmu jako takového. Je sice přelomové, že herci tu zde prakticky v začátcích kinematografie nedělají přehraná gesta a grimasy a uličky města a hra světel a stínů jsou udělané pěkně, ale neomlouvá to docela nudnou první hodinu, ve které se prakticky nic neděje. Takový ten velice laskavý a vkusný humor mě nebavil. Navíc, jak už tu psalo několik lidí, na herectví Marlene není nic zvláštního, zpívat také příliš neumí a i když je krásná, pořád to není třeba taková Audrey Hepburn. Resumé: Velice kvalitní a velice dobrý snímek, ale kdyby skončil o čtvrt hodiny dřív, nejspíš by po něm dnes nikdo neštěkl. Nebo aspoň já ne. (01.12.2009)