Gazdina roba (divadelní záznam)

Příběh lásky, která žene sama sebe do neštěstí, z Mahenovy činohry Národního divadla Brno.

Východisko pro svou koncepci nalezl režisér B. Rychlík paradoxně ve svém záporném vztahu ke Gazdině robě, která mu, jak sám tvrdí, vždy "připadala směšná a archaická". Snaha vypořádat se s tímto přístupem ke hře pak Rychlíkovi umožňuje zcela novou interpretaci oproštěnou od zavedených klišé. Eva tak již není ryze tragickou hrdinkou, která je k sebevraždě "donucena" okolím a slabošským milencem, ale naopak sama se stává téměř negativním činitelem celého příběhu ve smyslu svého osobního sobectví, které ji až bezohledně žene k vytyčenému cíli. Je to ona, kdo vlastně rozbíjí hned dvě rodiny (svoji i Mánkovu), ona, kdo bezmezně a zaslepeně věří svému milenci, s nímž žije i přes pohrdání okolí. A proto ne společnost, ale vlastní prozření ji vede až k sebevraždě. Rychlíkova neotřelá interpretace tak umožňuje chápat Gazdinu robu z nového úhlu, jako "příběh lásky, která žene sama sebe do neštěstí". Nový text i samotná interpretace jsou pak zcela jistě jednou z kladných stránek celé inscenace.

Jednoduchá a přesto dokonale funkční scéna podporuje Rychlíkovu myšlenku oproštění se od patetičnosti příběhu, "falešného romantismu a pseudofolkloru". Tuto funkci ostatně plní i kostýmy (Markéta Oslzlá - Sládečková), které rovněž kombinují černou a bílou barvu a rezignují tak na zdobnost a bohatost slováckých krojů. Kostýmy zdobí jednoduché ornamenty, jež z látky pokračují na samotné tělo aktérů. Rychlík tak chce poukázat na folklór v jeho nejautentičtější podobě. Hudební složku inscenace zajišťuje hudecká kapela P. Mičky - autentická horňácká hudba zahraná živě na jevišti je dalším kamínkem do Rychlíkova pojetí folkloru v divadelním tvaru. Ten naplňují zajímavé herecké výkony - zejména ústřední trojice krajčírky Evy (Eva Novotná) a Mánka (Václav Vašák) a Evina manžela Samka v podání P. Halberstadta vytváří půdorys, na němž se střetává rozum, cit, zásady i společenské předsudky. (oficiální text distributora)