Stud

Velmi netradiční a intenzivní filmový zážitek. Existenciální bodnutí do zad s katarzním účinkem. Originální, odvážné, troufalé. Brilantně napsané, natočené i zahrané. Od režiséra, který se nebojí jít pod povrch, k jádru. Sociálně kritické, kdy jsou pod mikroskopem aktuální hodnoty moderní civilizace / styl života / základní lidské potřeby, s důrazem na tělesné uspokojení / vlastní TĚLO. A až hrůzostrašně komplexní / minuciózní. ~ /pozor spoilery!!, doporučuji číst až po zhlédnutí filmu/ Stěžejní pro pochopení sémantiky snímku je nejenom postava Brandona Sullivana, úspěšného, pohledného a movitého třicátníka aktuálně žijícího v NY (skvělý Michael Fassbender), ale i jeho sestry Sissy, která se před kamerou objeví o něco později (neméně dobrá Carey Mulligan). Brandon trpí posedlostí sexem, nedokáže odolat neovladatelné touze po orgasmu, nedokáže ani navázat dlouhodobý vztah. Ač navenek úspěšný a zabezpečený muž, přesto v jisté izolaci od lidí. Shame v prvé řadě reaguje na fenomén novodobé západní společnosti, v níž člověk hledá co nejrychlejší a nejpohodlnější formu uspokojení (flirt / sex na jednu noc / sex za peníze / erotické chaty / porno na internetu…), která je přitom tolik neosobní a povrchní. Sex není chápán jako něco osobního, intimního či vzácného, ale je naopak vnímán coby KONZUM, jelikož tato povrchní touha po uspokojení se se cyklicky opakuje. Je to nekončící koloběh, stejně jako ostatní lidské činnosti, které praktikujeme. Automatismus. (Šéf k Brandonovi: Tvůj disk je plný oplzlostí. Přišel tvůj počítač a je to prasárna. Mám na mysli šlapky, kurvy, anál, dvojitý anál, penetraci, mezirasový výstřiky na obličej, cream pie. To ani neznám.). Sex (nebo i jídlo, notebook…) je prostředkem k zmírnění / otupění frustrace člověka z vlastní existence. Přítomnost se pak stává tolik pustou, odcizenou a stereotypní, je z ní těžko úniku. Ani Brandon z ní neuteče (viz vynikající noční scénu, kdy běží ulicemi NY). Jak zde již někdo z uživatelů zmínil, je vězněm ve svém vlastním těle. ~ V rámci tohoto (leit)motivu, tedy motivu svobody, resp. vězení těla a ducha, se snímek zevrubně zajímá i o další aspekty života člověka ve společnosti. Tyto vyvěrají na povrch především díky druhé již zmíněné postavě, Brandonově sestře Sissy. Její postava kumuluje trvalé hodnoty lidského rodu (rodina, láska...), zároveň je stejně tak osamělou a tápající jako její bratr. Křehká bytost toužící po prostém doteku, jemnosti a opravdovosti. Nejen to slyšíme z jejího zpěvu (který mimochodem jako jediný prostředek dokáže hnout s city jinak emočně chladného Brandona). Ač půvabná zpěvačka, potencionální idol spousty lidí a středobod jejich zájmu, přesto na světě SAMA. Aby se o ni začal zajímat někdo z okolí, natož její bratr, musí si vymyslet rakovinu nebo si podřezat žíly…? Nejen její osud aktualizuje zpřeházené hodnoty části dnešní společnosti (kde jsou na vrcholu úspěch, peníze, sebeprosazení, sebeuspokojení…), z nichž přirozeně vyplývají nezájem o druhé, ignorace + arogance, egoismus… Člověk je zachycen coby samostatná jednotka. Stává se cynikem a toto své sebeponižování omlouvá a prohlubuje, dál žije svůj vyprázdněný život. Možná ani není schopen jakékoliv sebereflexe, zde až Brandonova sestra částečně rozbije již zmíněný koloběh a zapříčiní, aby se Brandon zamyslel nad svým chováním. Snad jen dodám, že není dobré problematiku zjednodušovat na otázku, zda lze celý život být s jedním člověkem (a být přitom šťastný), a zároveň ostře odsuzovat promiskuitu. Jde spíše o hloubku vztahu. ~ Zajímavé je také sledovat prostředí, v nichž se protagonisté nacházejí. Jedná se o prostory určené k práci (kancelář) a zábavě (bary, ložnice, hotelový pokoj, bordel, taxík…), přičemž dominují uzavřené (často modernistické) prostory. Shame disponuje množstvím nezapomenutelných scén; zmiňme alespoň již výše uvedený Brandonův běh, kdy jej za tónů Bachova klavírního preludia kamera snímá z bočního pohledu, zdánlivě nekonečný detailní záběr do tváře Sissy při její (maximálně zpomalené) interpretaci Sinatrova šlágru New York, New York (schválně si jeho slova přeložte do češtiny!), úvodní scénu a tu závěrečnou, které jsou téměř totožné a přesto ne, či Brandonovu snahu o navázání hlubšího vztahu s jistou kakaovou kráskou a její výsledek. První minuty snímku nabízejí opakující se ranní rituály, při nichž je několikrát v záběru Brandonův penis. Zatímco v závěru se kamera soustředí pouze na jeho mimiku v obličeji, jakoby chtěla proniknout až do jeho mozku. Pravda, Shame sice obsahuje nemálo explicitních sexuálních scén, nejsou však v žádném případě prvoplánové, naopak jsou významným sémantickým i emočním prostředkem. Typické jsou dlouhé statické záběry, které jsou v konečném vyznění pro diváka obrovsky zničující a znechucující (znechucující však nikoliv tím, co divák vidí v nějakém fikčním světě jednoho filmu, ale naopak tou tolik obnaženou realitou dneška, v níž se třeba poznává). Často je kamera jen trpělivým pozorovatelem z povzdálí. Práce s celky a detaily. Studené barvy v převaze. Co se týče hudby, vynikající je ústřední motiv – orchestrální hudba Harryho Escotta, dále několik Bachových kousků. Ke konci filmu zaujme zneklidňující prolínání onoho ústředního motivu s tepající diskohudbou. ~ Shrnuto podtrženo: Shame = Hanba = Stud je filmem o studu projevit v sobě člověka, lásku, čistotu, opravdovost. O studu ze svého stylu života. O STUDU ZE SEBE. O studu, který člověku brání se otevřít druhému. Doporučuji všemi deseti, ale varuju, dlouho po skončení snímku (ale i v průběhu) je člověku hodně hnusně. Nicotně. Studno. ~ ~ Nejsme špatní lidé. Jenom pocházíme ze špatnýho místa. (08.05.2012) (méně) (více)

Stud sice vypráví o dvou sourozencích, introvertovi, který imploduje, a extrovertce, která exploduje, ale mnohem důležitější je pro jeho pochopení vztah Fassbendera a jeho šéfa Davida. Málomluvný Fassbender definuje svou postavu zhruba uprostřed filmu, kde prohlásí, že záleží na činech, ne na slovech. Tím se zřetelně liší od svého šéfa, kterému jede pusa neustále, ale nikam to nevede. Všechny holky končí u Fassbendera. Jeho šéf oproti tomu mluví takřka bez přestání, snaží se pořád něco pochopit nebo rozebrat, a možná proto je tak neúspěšný. Není to tedy tak, jak se občas říká, že Fassbender žije nějaký banální nebo povrchní život – on si jen uvědomil, že ten povrch je vše a je zbytečné se snažit jít za něj. Stud je tím pádem velmi filozofické dílo, protože ukazuje, že věci jsou skutečně takové, jak se nám jeví, i když nám takové nepřipadají (většina filmů je naopak stížená permanentní paranoiou a neustále nás nabádá k tomu, abychom nevěřili vlastním očím a spolu s hlavní postavou dospěli ke zvratu a odhalili nějaký komplot). V tom spočívá rozhodující změna pohledu, kterou musí divák Studu udělat: povrch tu nepředstavuje překážky, které nám brání v přímém přístupu k zobrazované realitě, ale je naopak samotnou realitou – nebo, abychom to vyjádřili staromódními filozofickými pojmy, jeho status není epistemologický, nýbrž ontologický. Proto bychom měli přikročit opačným směrem – ne se odtáhnout od povrchu a vizuální bohatosti filmu a obrátit se k něčemu smysluplnějšímu, co se skrývá za tím, nýbrž plně postoupit k povrchu, z něhož se realita skládá. Kdykoliv se tím Fassbender neřídí, třeba na rande s černoškou, jíž se otevře ve snaze navázat s ní hlubší vztah, dopadne to katastrofálně. ____ Zásadní problém Studu je nicméně v tom, že se stává tím, proti čemu bojuje. Vypráví příběh vyprázdněného, povrchního muže, a dělá to jak jinak než vyprázdněně a povrchně. Vykreslení hypermoderního, vertikálního New Yorku a jeho smutných, anonymních obyvatel tak přechází i na film, který je rovněž smutný a poněkud malátný - jeho flow je místy líná jako veš. Řešení této možná nejklasičtější pasti, do níž může filmař upadnout, je přitom velmi jednoduché: vybrat si atraktivní téma. To sice rovněž infikuje film, ale ten bude logicky atraktivní a přinejmenším působivý a zajímavý. Asi nejlepší dva příklady této situace dávají Takový normální zabijáci od Stonea a Felliniho Sladký život. Stone svůj film charakterizoval jako satiru obžalovávající násilí, jenže ho natočil příliš násilně, než aby násilí pouze odsuzoval. Inspirovali se jím i někteří zločinci. Totéž platí pro Sladký život, v němž Fellini snímá masku nejrůznějším podobám bohateckých hrátek, ale sám neskrývá, že do tohoto světa v podstatě sám také náleží podobně jako jeho hrdina Marcello, takže se pak římskokatolická církev nemohla shodnout, jestli film odsuzovat, nebo opěvovat - někteří duchovní svým ovečkám radili, aby se ho vyvarovali, zatímco jiní vyzdvihovali jeho kritiku vyšší společnosti, jejíž povrchní zbožnost není založená na skutečné víře. Jak Stone, tak Fellini tak sice svými filmy infikovaly to, co kritizují, ale protože si vybrali atraktivní téma, dodali svým filmům na jednoznačné působivosti. Oproti tomu Steve McQueen ve výběru tématu malinko selhal, poněvadž být zločincem na útěku nebo italským seladonem je přece jen zajímavější než se stát introvertním chlapíkem z N. Y. Možná to tedy není tak, že příběhy se beztak pořád opakují a podstatné je tedy samotné jejich provedení, ale naopak už samotný výběr tématu v předprodukční fázi je tím nejklíčovějším rozhodnutím, které není radno podcenit. Platí to i v jiných o oborech, třeba ve stavebnictví máme největší možnost ovlivnit výši nákladů, včetně dalších vlastností stavebního projektu a jeho rizika, v prvních etapách už někde v předinvestiční fázi. Pak už je často pozdě. (18.05.2012) (méně) (více)