Amélie z Montmartru

Divný film pro divné publikum, dalo by se říci. Jenže takovýto film se opravdu jen tak často nepoštěstí vidět. Zvláštní rozhodně je, stejně jako jeho hlavní postava: Amélie. Jenže jestli je něco zvláštní, tak pro toto je zvláštnost slabé slovo. Film, jako je tento, dle mého ani neexistuje a nikdy existovat nebude. Je to taková nezávazná existence sama pro sebe, která započne a skončí kvalitou hodně na hraně toho nejvyššího, co dokáže francouzská kinematografie nabídnout. Výborní herci už jen dovršují rychlou dekádu života holky, která je tak trochu praštěná, ale rozhodně ne hloupá. Jen tak trochu vychcaná, stejnak jako je tento film. Vytváří a ukončuje jednu malou epizodku ze světa neskutečna v centru samotné Paříže. (25.12.2007)

Nádherné, pohádkově zbarvené vyprávění z pera Jean-Pierre Jeuneta o věcech milovaných i nesnášených, o osudech normálních lidí, kterými může zahýbat i docela normální děvče. Audrey Tautou jako současně nejkrásnější herečka Francie hraje už jen svým pohledem a její tvář se k pohádkovému vizuálu neskutečně hodí. Hudba je další téměř dokonalou součástí filmu, součástí, na kterou hned tak nezapomenete. Pozitivní atmosféra je z filmu cítit každým políčkem a všechny vaše smysly budou rochnit blahem. Všichni herci hrají přesvědčivě, mně osobně byl nejsympatičtější Dominique Pinon, režisérův oblíbenec.. ten, který si mě získal i v Jeunetově kraťasu Foutaises. Amélie je nádherný film, který mi zvedl náladu a na chvíli mě donutil myslet jen na krásné věci a věci, které chci v životě ještě udělat.. Pět hvězd je určitě zasloužené hodnocení. (26.11.2006)

Poprvé to mezi mnou a Amélií skřípalo. Německý dabing mezi nás postavil Berlínskou zeď. Podruhé jsem to viděla v češtině. Porozuměla jsem, ale nechalo mě to chladnou a zapřísahla jsem se, že už nikdy více...Napotřetí jsem se s Amélií setkala ve francouzštině s anglickými titulky. Intenzivních 122 minut. Dívka, která si hraje s životem jako Medvídek Pú, který nemá sourozence ani kamarády v kouzelné catch me, if you can lovestory. Audrey Tatou, která z Paříže svou originální filozofií vytváří pohádkovou říši plnou nerudovských figurek, Paříž, která ukazuje,co se skrývá za úsměvem Mony Lisy. Scéna s polibky je jeden z nejvíce zneklidňujících milostných filmových momentů. Už když mu položí prst na rty... (26.04.2007)

bývaly doby, kdy jsem měl Amélii nesmírně rád a nevěřil jsem, že by se mi kdy mohla okoukat. nestalo se. přihodilo se něco jiného. přestal jsem filmu věřit. zošklivily se mi Jeunetovy škaredé barevné filtry a zprotivili pitvořící se herci úplně stejně, jako jeho jedovatý optimismus. svého času svěží nálada dnes už malinko zavání umělinou. velice rád bych věřil v zázračnost každého okamžiku, v katarzní půvab každé tragédie a velice rád bych žasnul nad tajuplnými souvislostmi lidských životů a na svět se díval skrze růžové brýle, ale Amélie mi to neumožňuje. nedovedu se ani při usilovné snaze smířit s dětinsky naivním nazíráním na témata hluboká a závažná, nevěřím v bezstarostnou lásku bez bolesti, bez obětí a starostí a už vůbec v osud, který k ní vyvolenému člověku umete cestičku. snad je to stářím, ale už se nedovedu oddávat citovému sebeukájení s takovou vstřícností. je snadné mi udělat radost, nebo mě dojmout, ale nesmím přitom zavětřit ani náznak kýče nebo falše. o to víc oceňuji Jeunetovy následující Příliš dlouhé zásnuby, které staví vyumělkovaný patos Amélie tváří v tvář nepokrytému patosu zákopového šílenství. (27.11.2012)

Po vší té chvále , kterou jsem na Amélii slyšela , jsem nečekala nic převratného , ale tenhle film mě dostal. Je vidět , že Francouzi pořád ještě umějí točit filmy. Audrey Tatou je prostě úchvatná a z celého příběhu dýchá úžasná pohoda. Opravdu krásné. Nemám co dodat , nenašla jsem jediné slabé místo. (18.04.2005)