Detektiv Shaft

My černí kluci jsme tak čestní, mazaní a vodíme si na provázkách bílé detektivy s takovou lehkostí, že si zasloužíme filmy, které nás řádně vychválí. V nich se pak chováme pitomě, vedeme dementní rozhovory a chlubíme se svým povrchním smyslem pro humor. Já jsem tedy z Shafta dvakrát odvázaný nebyl, ale jistou dávku zábavy mi poskytl a pořád si dovedu představit, že až místní zanedbávaná komunita začne točit své filmy za peníze z protirasistických fondů EU, tak to dopadne podstatně hůř. (08.03.2014)

Richard Roundtree v roli negra (schvalne volim tento vyraz, protoze film je rasistickymi narazkami natolik prospikovan, az to pusobi moc umele) Johna Shafta byl vyborny. Film si i na ukor temer nulove akce drzi po cely cas slusnou atmosferu. A jako vsichni, musim pochvalit hlavne hudbu, vcetne oscarove pisne "Theme from Shaft". (06.07.2014)

Časy, keď afroamíci nosili ešte veľké afro-účesy a snažili sa bielym dorovnať. Ten film vyzerá, že nielenže v ňom hrajú samí černosi, ale že ho majú aj na rováši. Má to proste ďaleko od solídnej a poctivej detektívky. Až na záverečnú akciu je to príliš vágne, nudné, všetky postavy tlačia na pílu so svojou drsnosťou a to má akože diváka odrovnať. Keby to malo aspoň silnú zápletku a dobre napísané dialógy, presný opak je však pravdou. Keď je takto spracovaný prvý film série, ani nechcem vedieť, ako vyzerajú tie ďalšie. (25.11.2017)

Svätyňa blaxploatačného filmu a obdoba poctivého rapového albumu. Veľmi atmosférické zachytenie odvrátenej strany veľkomesta, rozbroje, napätie, násilie, ústa pľujúce tvrdé hlášky na kilogramy a ľahké ženy s neprehliadnuteľným ťahúňom v centre diania. Hard Boiled charizma Richarda Roundtreea pokrýva straty tempa a snímka je naviac nositeľom výsostne hustého zeitgeistu. (13.03.2016)

Proti drsnému, neučesanému, avantgardnímu Sweet Sweetback's Baadasssss Songu je Shaft na první pohled jen takové lehce stravitelné spotřební zbožíčko, z dnešní perspektivy obyčejná, pomalá, ukecaná kriminálka s chytlavou muzikou a dějem jednoduchým tak, že překvapuje zvraty, které nepřijdou (nejvíc mě dostalo, že holka z baru byla prostě jen holka z baru a ne nastrčená vyzvědačka), ovšem ta pomalost (čti: ležérní lenivost) mě neznudila, nýbrž okouzlila, stejně jako pohodářské proto-buddymovie špičkování černého a bílého poldy a možná vůbec nejvíc to, jak si kamera vychutnává raně sedmdesátkové newyorské exteriéry i rozmanité interiéry, ty zaprášené a špinavé, ty almodóvarovsky barevné i ty s „nenápadně“ rozvěšenými obrovskými plátny a jinými kousky ušlechtilého výtvarna, půvabně kontrastujícími s těmi chlapíky v křiklavých hadrech, co se mezi nimi prohánějí. (02.10.2018)