Bohemian Rhapsody

Chtěl bych toho napsat více, ale v hlavě mně stále zní podmanivé tóny Bohemian Rhapsody. Dovedla strhnout. Toť se ví, že mi to přibilo do sedačky. Byl jsem z toho doslova, jak vymačkaný citron. Jen trochu smutku přichází ze skutečnosti, že už tady není. Když jsem vycházel z kina, tichounce dozníval jeho hlas a po zádech běhal mráz. (01.03.2019)

QUEEN - asi nejzásadnější pop-rocková skupina své doby, která pozitivně ovlivnila můj život i hudební vkus. Pro mě osobně se jedná o největší kapelu všech dob, jejíž nadčasové dílo nebude nikdy překonáno (stejně jako její nezaškatulkovatelný a nenapodobitelný směr, který je směsicí rocku, popu, jazzu, disca i opery). Bohemian Rhapsody není nějakým hlubokým dramatem, který by divákům odkrýval nečekané či šokující informace anebo skandály z divokého Mercuryho života, ale není ani plochým kalkulem, jak někteří fanoušci naznačují. Je oslavou hudby geniálních muzikantů, kteří se ve své době dotýkali nebes a jejichž umění lidé opěvují dodnes. Oscar pro hlavního představitele, Ramiho Maleka, je rozhodně ve správných rukou (i když Mercurymu není vůbec podobný), stejně, jako soška za vynikající zvuk. Hlava má jasno, čtyři hvězdy. Srdce tíhne spíš k pěti hvězdám. Ale hlavě neporučíš. Čirá filmová i hudební energie a dokonalý film na domácí kino. Volume do prava! (05.02.2019)

Ale jo.. UŠLO. Bohemian Rhapsody je sice na první pohled prototyp filmu, který mě míjí obloukem na tisíc kilometrů ( Hudební, Životopisné Gay Drama) je trošku paradoxní od mého oblíbeného ( Horor, Akční, Thriller), ale kupodivu jsem film zhlédl živ a zdráv. Rami Malek na můj vkus až moc přehrává, ale vzhledově je s Freddiem velmi podobný a jako druhořadý herec neodvedl ostudnou práci. Příběhově sice nic moc zajímavého a jediný silný moment příjde až ve finálním vystoupení ve Wembley, který se definitivně vydařil. Vícekrát to určitě neuvidím, ale čekal jsem utrpení ve výsledku dostal vcelku koukatelný film. 60% (18.03.2019)

Hudební spolek Kvír, vedený nesmírně talentovanou sexuálně dezorientovanou princeznou s východoněmeckým pornoknírkem, byl bezesporu kreativním fenoménem homohudby osmdesátých let, který dodnes nepřestává inspirovat ani jindy striktně heterosexuální génie. Citlivý přičmoudlý pánský kolonoskoper s přezdívkou Rtuťovitý Alfréd a chrupem jako z karikatury od Vyčítala, obklopený od počátku aurou perverzní dekadence, neboť v jeho pichografii chyběla snad jen zvířátka (samozřejmě samečci), se jasně vždy jevil ideálním materiálem pro rozporuplný autobiografický film, navíc když tak dlouho s popěvkem „We’ll keep on fucking till the end“ na rtech kokotoval s operou, až si střihnul Aidu. Na ten tedy nakonec došlo a je docela škoda, že jej sebrali neseroucímu se židímu Sašovi, protože výsledkem je sterilní kýčovitá Máyová báchorka a megakorektně vyvoněná pohádka o čtyřech bezkonfliktních sluníčkářích, z nichž jeden si sem tam nechal strčit do prdele péro (samozřejmě jen v nevinných náznacích), protože byl bezskrupulózně manipulován zlým intrikánským teploušem. Prostě takový mumulendový perfektně vyhajpovaný videoklip pro hospodyňky za zenitem a obstarožní otyloně, co mají rádi píssničky, ale nechtějí o své oblíbené kapelce slyšet nic fujtajblového, z nějž dosud přežívající členové, majíc zjevně produkci pevně v rukou, vyšli jako usměvavé a pozitivní Bárbinky. Panenka s porcelánovou hlavou, něco, jako když tenkrát Hájlendr romanticky vyprcával v té lezavé kose skotské vrchoviny svou drahou, dokud mu nepošla věkem, v pauzách leštil meč, vítr mu při tom čechral enormně bujnou kštici a vzdouval kilt, chladné slunce něžně svítilo do vřesoviště a na pozadí vyl Bulsara „Who wants to live forever“. Na druhé půlce prdele je to však videoklip fantasticky udělaný, z každého detailu čiší Davčova hodinářská preciznost, výborně odsejpající, dojivý, s dokonale přetočeným koncertem s příznačným názvem Live Aids a famózně zahraný, včetně skvělého výběru všech zúčastněných držek kromě titulní postavy. Homoknír a předkus holt z přišlápnuté ropuchy s vyvalenými bulvami Merkuryho sice neudělají, ovšem pohyby, gesta, mimika i zpěv, to byl v podání toho chcípáckého Sinuheta vskutku dechberoucí herecký koncert hodný Osrala. Takže ač troubící jelen, je to jelen ztepilý, s bujným parožím a v tom kýčovitém lesním zátiší se na něj moc dobře dívá, obzvlášť na velkém plátně. Zdravím tímto svého doktora Albana, který mě na to pod pohrůžkou odpírání léčby hemoroidů přinutil jít do kina. V televizi bych to hodnocení rozhodně asi osekal. (09.11.2018)

Příběh jedné z nejlepších hudebních skupin všech dob Queen a jejího charismatického zpěváka Freddieho Mercuryho pojali tvůrci spíš jako velkolepou oslavu jejich hudby, energie a kamarádství než jako klasický životopis. Namísto informací ze soukromí, umírání na AIDS nebo vyhrocených konfliktů mezi hrdiny se tu koncertuje, zpívá a tvůrci se pokoušejí především bavit. Fandové to nejspíš ocení, pokud ale vyrazíte do kina s tím, že se dozvíte něco víc nebo nějak výrazněji nahlédnete do Mercury soukromí, asi odejdete zklamaní. (01.11.2018)