Balada o Vojtovej Marine

Zajisté jeden z vrcholů televizní tvorby a doslova průkopnické dílo co se týče možností televizního filmu, jenž tkví více na střihu, evokaci a intimním detailu než na rozvíjení příběhu směrem do šířky. Zde je skutečně dějová linka velmi jednoduchá až extrahovaná - klasický příběh nešťastné lásky. Ale jak je tato láska vyjádřena, to těžko hledá obdobu. Její podstata je totiž vyjádřena výhradně tancem, hudbou, písněmi a zástupnými symboly. Už jen ústřední motiv houslí, pozice houslisty ve vesnickém společenství, jenž hraje a napomáhá tanečnímu reji, jenž není ničím jiným než milostným naháněním, vábením, demonstrací dominance mužského rodu a tím i vlastně jakousi erotickou předehrou. Celý milostný zmatek, obrana a podléhání ohromujícím způsobem vyjadřuje propracovaná a dechberoucí choreografie střetávající se s pohledy a hrou ústřední postavy. Jaškův osud je vlastně v tomto velmi tragický, může pouze bezbraně pozorovat, nahánět svým uměním svou milou do náruče jiného - jeho citlivá duše a izolace od zbytku mužského osazenstva (tvořeného vesměs neotesanými vojáky) mu sice zajistila ve vsi věhlas, ale náhle mu je překážkou. Když vynikne opět v plné síle, je již příliš pozdě a zbývají jen slzy na mnoha stranách. Právě mistrné propojení hudby, taneční složky a dynamické kamery neobávající se velkých detailů tváří vytváří velmi emotivní celek, který působí velmi přirozeně a nevtíravě. Vlastně film díky své jednoduchosti a bezprostřednímu působení skrze zcela autentický folklor je skutečně čistým a zcela vyváženým dílem, jež skutečně není mnoho (vzpomenul bych například ve výsledném pocitu podobnou Romanci pro křídlovku, jež však pracuje s jinými a ještě nenápadnějšími prostředky). Balada o Vojtovej Maríně je zkrátka klenot a neuvěřitelný debut předního slovenského tvůrce, jenž jako jeden z mála dokázal přenést slovenské lidové tradice na plátno aniž by zaváněli umělostí a skanzenovým efektem. (05.12.2012)

Tance pamparádne. Krpce v jednom ohni, kroje dokonalé. Ľudová muzikálová etnobalada sťaby bič. Veľa muziky, málo deja. Jeden epizódny dialóg posúva film vyššie. Vystihuje z jednej kontroverznej strany príčinu domáceho násilia, ktorému čelia ženy v rodinách dodnes. Hoci nastúpil vek Vodnára, v ktorom násilie na ženách malo byť minulosťou. Ide o to, že Marína sa tesne pred svadbou zveruje husliarovi Jaškovi, že jej nastávajúci ju bude mlátiť. Jaško sa jej pýta, prečo si ho teda berie, veď nemusí. No a ona v odpovedi použije dva argumenty, ktoré u nej zohrávajú prvoradú úlohu. Prekonávajú vopred vedomý údel ženy, mlátenej pravidelne, podobne ani mlynárovo žito: a) je to chlap, naozaj chlap a nie mäkota Jašek, čo by jej bol len oddaným milujúcim mužom, b) je ním fascinovaná a očarená. Mimochodom husliar a paholok Jašek zohráva vo vzťahu k Maríne úlohu užitočného idiota. Taký je žene svojho srdca vždy poruke, pokiaľ ho ona potrebuje. Slečna sa mu ale telesne oddať nehodlá. Často sa veľa mladíkov dočká podobného modelu aj dnes. Sú pozorní poslucháči svojich vyvolených, spoločníci do kina i kaviarne, no skutek utek. Dámy ich srdca totiž čakajú na Chlapa. Chápajúcu a rozumnú, no zženštilú verziu muža potrebujú len dočasne, na vyplnenie vzťahového prázdna. Vo vzťahu k nim doslova a do písmena plnia funkciu suchých kuriev. (17.12.2020)

"Chceš radšej takého, čo ťa bude biť?...Hej, ale je aspoň chlap..." V tomto filme kraľuje slovenský folklór. Príbeh o nenaplnenej láske je veľmi jednoduchý a nebyť prevažne tanečných a speváckych scén, tak by sa dal vyrozprávať za 30 minút. Zaujme hlavne mladý Ivan Mistrík (škoda ho, do frasa) i Jozef Majerčík, ktorý toho odtancuje dosť a ide mu to skoro ako mne... A aj sekerou sa vie dobre oháňať...Majerčík je iste viac tanečníkom ako hercom a tu sa ukázal v plnej paráde. Celkovo typický slovenský zástupca- film plný tanca, spevu, slovensko-goralských krojov a záberov na krásne hory a lesy. Ak by príbeh dostal o niečo viac priestoru, dal by som plný počet, pretože atmosféra tam fakt je. 80%. (11.04.2012)

na konci září jsem shlédl film, který jsem chtěl už dávno vidět. Na STV1 na dovolené na Slovensku mi udělali radost. 41 let starý snímek mě naprosto uchvátil... Tak lyrická a citlivá kamera se hned tak nevidí a herecký projev s dokonalou mimikou... a Mistrík, jaké to bylo ucho, co skotačí jak Jánošík po lese... :-) Ne, vážně... s minimem technických prostředků a s útlým námětem... je to uznání hodné dílo. (14.10.2005)

Martin Ťapák predlohu prispôsobil svojmu autorskému štýlu, čo väčšinou znamenalo podriadenie príbehu folklóru. Čiže opäť sme svedkami dlhších scén ľudových tancov a doprovodnej hudby. Nechýba pochopiteľne ani príroda. Osobne mám dojem, že čiernobiela kamera dielku pomohla, nepôsobí totiž tak televízne. Zaujme aj zopár šikovných strihových montáží, avšak o experiment určite nejde. Jednoduchý milostný trojuholník je tak akurát na tú niečo vyše hodinku. Submisívnejší muži ale môžu byť po konci sklamaní, hlavne netreba vešať hlavu. Je iná doba a ide stále len o film, i keď... (02.04.2021)