Hon na lišku

Steve Carell oprávnená nominácia na oscara, často človek až neveril, že je to on. Nomináciu síce dostal aj Ruffalo, dobrý bol možno ale len tým, že bol netradične bradatý. Naopak, Tatum prekvapil, kto vie, či to môžeme nazvať hereckým výkonom, ale nasteroidovaný s chôdzou ľudoopa na mňa pôsobil dôveryhodne. Dojem zo skutočnej udalosti zlepšuje vcítenie sa do deja. V resumé ale tento režisér opäť neprekvapil a pritom točí len životopisáky. Emociálne to pojal dosť chladne a vyprahnuto, tak ako asi aj šport box sám o sebe je. Ale ak teda riešime vzťah bratov, mohlo to byť viac vyhrotené. Najväčším sklamaním bolo zákulisie vraždy, kde vlastne táto šokuje, no divák vlastne nemá úplne jasno, prečo sa tak stalo. A to je chybou. (26.12.2015)

Zuřící vůl. Ztlumené podzimní barvy. Dlouhé pauzy mezi větami. Převážně pomalé pohyby celkově dost odměřené kamery. Absolutně žádný humor. Miller se tolik snaží dát nám najevo, jak vážné sociálně-psychologické drama (sport je záminkou, nikoli podmínkou vyprávění) natočil, až to vede nejen k dusivé atmosféře, ale taky k vypravěčské těžkopádnosti (Capote měl alespoň titulní postavu s jejím smyslem pro humor). Pouze tušená tragédie odrazuje od smíchu nad prostetickým nosem (z profilu často zabíraného) Du Ponta, který svůj čas dělí mezi nakupování tanků, pozorování ptáků a podplacené zápasy s ramenatými padesátníky. Jako dramaturgický prostředek ke zlidštění monstrózního miliardáře slouží Mark, který se svým novým patronem sdílí nenaplněnou touhu po uznání (ať už matkou, bratrem či národem), a umožňuje nám pohlížet na Du Pontovo výstřední chování s větší shovívavostí. Napjatý vztah dvou mužů Millerovi slouží k nahlédnutí do temných uliček reaganovské (vítězoslavné) Ameriky i k univerzálnímu zamyšlení nad líbivým obrazem, který si o sobě Spojené státy vytvářejí (mediální manipulace představuje ve finále jednu z klíčových tematických linií). Du Pont zosobňuje zdegenerovanou verzi amerického uctívání vítězů. Jeho vítězství jsou vratké konstrukty, jimž sám moc nevěří, a slouží pouze k uspokojení jeho frustrovaného ega. Z cesty bezcitně odstraňuje vše, co jeho obraz o vlastní dokonalosti narušuje a ke stejnému jednání vede Marka, jehož ústup ze světa drobných radostí a vřelých mezilidských vztahů, ze světa reprezentovaného jeho bratrem, zpravidla obklopeným družnou společností, připomíná proměnu Damonovy postavy v Behind the Candelabra. Podobně jako Scott Thorston pro Liberaceho, je také Mark pro Du Ponta jen další trofejí, dalším hercem v představení, jenž protřelejší z obou mužů inscenuje ke zlepšení vlastního renomé. Hon na lišku, není z filmů, které bych si „užíval“ nebo „vychutnával“, ale nadhozenými myšlenkami mi přišel podnětný nejen jako anti-rockyovská revize osmdesátkového hurá patriotismu, ale i jako komentář k třídní nerovnosti. 75% Zajímavé komentáře: Triple H, MessiáŠ, Madsbender, JitkaCardova, frolish (28.03.2015)

Ani si nepamätám, kedy som naposledy videl kvalitatívne podobnú velesračku. Tu ani nemá význam rozoberať pointu a obsahovú stránku filmu, jednoducho ide o hlúpy film, pre magorov s magormi v hlavnej úlohe a totálne zle a nudne natočený, kde sa už ani nedá hovoriť o sterilite, tu už ide o brutálnu kastráciu až po prostatu. Kto film videl určite mu je jasné o čom hovorím. Už samotné jadro charakteru hlavných postáv (až na jednu) je otrasné a totálne nesympatické, hraničiace s tuposťou, namyslenosťou a ďalšou charakterovou hnusobou, ktorá vám len napadne. Nosatý šašek je prototyp vymletého amerického tupoidného namysleného, smiešno-absurdne patriotického trotla, čo si myslí, že môže všetko a čuduj sa svete aj môže, dokonca aj kaučovať i keď o tom prd vie. Olympionik je zase polodementná opica, čo si za celý čas zahuhňá popod nos tak možno 10 ťažko artikulovaných kakofonických slov, pripomínajúcich orangutana pred výstrekom. Čo sa týka Tatumovho hereckého kumštu, tak žiadna sláva, otrčiť spodnú gambu a chodiť akoby mal človek medzi nohami 20 kg kozích bobkov naozaj zvládne hocikto. Má vlastne význam baviť sa o dráme, keď ústredné postavy evidentne nie sú duševne v poriadku, tým pádom je všetko jasné, nie? Ale budiž...Vzťahové ťahanice a problémy medzi bratmi zvlášť ako aj s patriotickým šašom a jeho matkou vyznievajú do stratena a úplnej banality, nič zaujímavé a nič čo by sa nedalo čakať. Rivalita medzi bratmi, ako aj problematický vzťah medzi synom a matkou je normálna a všedná vec, hlavne u takých sebestredných, bohatých a poškodených trotlov. Takže čo sa týka drámy - nula bodov, pocitovo na bode mrazu. Áno, kamera je fajn, ale čo z toho, keď všetko ostatné diváka odpudzuje? Ono by sa to možno aj dalo ohodnotiť do podpriemeru, ale to by musel byť film myslený len ako akási filmová paródia, alebo ako nejaká experimentálna, odpudivá satira a nie ako vážne filmové dielo. A hlavne muselo by to byť natočené úplne inak a nie so zámerom diváka k smrti unudiť, bez tempa, bez energie, bez života a s kadenciou 5 slov za pol dňa. O tej kakačke, čo vychádza Carellovi z úst radšej ani nehovorím, ešte teraz mi je z toho trápne. Dokonca to má aj nominácie, pánečku... svet sa zbláznil...odveďte niekto tých starých páprdov na záchytku a dajte riadny klystír, tento hnus predsa nemôže nikto pri zmysloch na nič nominovať, ani na Zlatú malinu nie. Možno tak za masky, ale aj to je diskutabilné. Nepoznám iného režiséra ako B. Miller, ktorý by mal medzi filmami tak brutálny kvalitatívny skok, Moneyball je v porovnaní s týmto hnusom super snímok z inej galaxie. Ak toto myslel vážne tak to je fakt na tabletky. Takže, film odporúčam hlavne ľudom s IQ pod 80 a takým, čo sa vyžívajú v pachoch spoteného podpazušia a vôni upotených zadkov. Ostatní choďte radšej do cukrárne na zákusok alebo si pozrite Sandokana. Nerád dávam odpad, takže 10 percent z milosti, za kameru a v porovnaním s ostatným nenormálnym za normálne masky. 10/100 (04.02.2015)

Typická oskarová velesračka. A myslím, že má nevraživost rozhodně není způsobená tím, že xmrti zbožňuju machistické sporty, při nichž si dva shrbení vysteroidovaní tuponi navlečení v teplobarevných Frištenského pitkáčích s gustem projíždějí zpocená podpaždí, ochmatávají si koule a vzájemně se lepí šulínlínkama na prdele. Ne, té homoerotiky tam příliš není a mé rozhořčení pramení zejména z toho, že jsem musel strávit dvě hodiny čuměním do kamenného vepřového xichtu Čuníka Tatůma, jenž celé tři čtvrtiny té doby někde seděl, mlčel, tvářil se jako debil a občas řekl „Márkšulc“. Ano, role mu sice sedla jako downovi bryndák a neviděl jsem s ním film, kde by vypadal přirozeněji, a ani nejsem absolutně na pochybách, že skutečný Márkšulc byl podobně prkenný vypatlanec, avšak od filmu většinou očekávám i děj a ne jen sáhodlouze ubíjející pičovinu o tom, jak si „jaderný fyzik“ našel mecenáše v podobě psychotického mamánka, sedí spolu v křesle a mlčí. Přišlo mi to asi tak stejně poutavé, jakoby někdo natočil autentický příběh Heleny Fibingerové, v němž by si tři hodiny jen leštila koule, sem tam na sebe po šimpanzím ukázala, oduševněle pronesla „HE-LE-NA“ a v poslední minutě by ve svých typických, růžových vlněných ponožkách s puntíky, které bývaly kromě ukrutně chlupatých končetin šarmantní součástí jejího vycházkového outfitu, v tramvaji zasedla nějakého chudáka, jehož přes to vole přehlédla, a zlomila mu spodinu lebeční. … Moment… „Haló? Kdože to volá? Michálek? Ne, Vláďo, opravdu ti nechci prodat práva ani scénář, ještě bys to fuckt spáchal, Šádvel by se z toho zase vystříkal do květináče, v něm pak vyrostl další Madsbender a svinili by to tady svými obsáhlými psychoticko – interleguáními bláboly už tři. Ale mám v šuplíku skvělý příběh venkovského faráře, je v tom spousta zprzněných dětí, ovečky a ….. cvak….. Nezdvořáku zkurvený!“. Tak, už jsem zpátky. Takže, zkrátka jediným pozitivem na této otravné umorousané zhovadilosti je Štefan Karel, který s nalepeným obřím rypákem zvládl toho zbohatlického pošahaného mazánka natolik slizce, až člověk úplně ztratí chuť na vlastní sestru i s vědomím toho, že by to jednou mohlo rozdělit rodinný majetek. (09.01.2015)