Bylo to v máji

Od odpadu film zachránila tradiční Marvanova načuřenost, která tak trochu shazovala tu jeho úžasnou roli probuzeného úderníka. Bohužel mu ale nevydržela až do konce a on se polepšil, ach, odpusťte mi, že jsem to prozradil a pokazil tak mnohým hodnotný kulturní zážitek. Ale jedna věc mě na filmu zaujala. Evidentně nejen soudruzi v NDR, ale i jejich kolegové v ČSR dali své chytré hlavy dohromady a vymysleli !čtyřkilogramové!! kolo favorit. By mě fakt zajímalo, z čeho ho postavili, to muselo být snad z bambusu nebo z balsy, páč i současný karboňák váží 7 kg. Je pravda, že muselo mít samé výhody, i když mě tedy momentálně napadá jen jedna: báječně se hodilo na triatlon, protože ve vodě nešlo ke dnu. Zato nevýhod mělo spoustu: nebezpečí zadření třísky, nutnost ošetřovat ho speciálními protičervotočími nástřiky, člověk na něm nemohl při jízdě hulit kvůli nebezpečí požáru. Tak asi proto se vyrábělo tak krátce! (02.05.2015)

Veskrze průměrný Fričův pokus o ideologickou agitku. Marvan si opět vysekl svou emblematickou roli nafrkaného dědka, který skrze kolektiv dojde k obrácení na víru pravou a pochopí radostnou skutečnost socialismu. Strukturálně je film zjevně ovlivněn Vaškem Káňou a jeho výrobním dramatem Parta brusiče Karhana. Čili odvíjí poměrně harmonický průběh budování (plnění plánu), který narušují technické obtíže a někteří nepřizpůsobivý jedinci, doplněný několika rodinnými scénkami (natočenými v celkem svěžím tempu) a vygradovaný závěrečnou katarzí, při které je splněn plán a Šebesta se zapojuje do masy hrdinů pracující třídy – do masy úderníků. "Bylo to v máji" je prostě typickým představitelem pracovní agitky, která v některých momentech sklouzává k pro našince těžko pochopitelným hovorům o zlepšovácích. Pro zasvěceného diváka skýtá docela zajímavý vizuální materiál k prvomájovým rituálům, ale celkově se nejedná o film ani tak ideologicky vyhrocený, aby byl zábavný svým patosem, ani o veselohru tak kvalitní, aby se na ní mělo cenu dívat. Z hlediska odborného nabízí sorelácká kinematografie pár výživnějších a inspirativnějších kousků... (25.11.2006)

Přiboudlá budovatelská veselohra, plná (ne)falšovaného entuziasmu i jemných dobových postřehů, může dnes, v jedenadvacátém století, způsobit leckomu zažívací obtíže, ale přesto lze na ni pohlížet také jako na svého druhu cenný dokumentární záznam. Je jasné, že Martin Frič si musel posypat hlavu popelem, aby si udržel svůj dosavadní post, přesto i v tak mizerném filmu najdeme figuru, která nás baví i po letech. Jaroslav Marvan, jeden z nejlepších českých herců, dokázal Šebestovi i jemu podobným postavám vdechnout kus člověčiny, přirozený lidský naturel, kterým se staví do jisté opozice, zejména vůči novotám a novotářství. V případě tohoto optimistického filmu tedy nejde ani tak o zlepšovací návrhy, soutěžení, hesla a průvody, ale o obyčejného českého člověka, který na nás občas, pokud se mu něco nelíbí, zabručí, a který baví a rozesmává vděčné publikum napříč generacemi i časem. (27.02.2009)

Na tomto bolševickém dílku, představujícím fenomén údernictví, tj. nekonečného zvyšování a plnění plánu při budování komunistického Babylonu, oceňuji, jak nechává oslavovaný režim, aby se odkopal: případ zlepšovatele Šebesty jr., řezače skla, vypovídá o tom, že nikdo s nikým nic nesdílí, nikdo si o ničem nic nevypráví, zeť Šebesty sr. vzbuzuje svou neschopností lidsky oslovit rodiče své vyvolené spíše úzkost než radost a scéna s paní Šebestovou u rozhlasového přijímače vysílajícího přenos prvomájových oslav nemůže nepřipomenout podobně odevzdaný poslech ohlasů fašistického veselí u příležitosti Hitlerovy návštěvy v Itálii v květnu 1938 ze skvělého filmu Zvláštní den Ettore Scoly. Hned se mi vybavila Sophia Loren v roli Antonietty Taberiové. Pro mimoběžnou postavu, jakou byl ve zmíněném italském filmu Mastroianniho Gabriele, ve Fričově a Berdychově filmu nebyl prostor, ovšem jen zdánlivě. Vytrženy z tohoto zrůdného kontextu umožňují i jinak vyčnívající scény s Jaroslavem Marvanem díky jeho herecké věrohodnosti a přesvědčivé i oprávněné skepsi jeho postavy současně celek nově a jinak – subversivně – zvýznamnit. (21.08.2022)

Martin Frič vždycky našel způsob, jak zůstat relevantní. Za války si natočil dva Prag-Filmy, po válce pomáhal založit moderní slovenský film, na konci 40. let pomohl zúčtovat s kýčem. A má na triku taky několik agitek, "optimistický film z naší doby" Pětistovku, Bylo to v máji a Zocelení. Ale nebyl by to Frič, aby se nové době nevysmál alespoň mezi řádky. Obsadil své oblíbené herce z prvorepublikového filmu, tedy ty, kteří mu ještě v Československu zbyli, a nechal je rozehrát laciný scénář plný hesel. Ale díky tomu, že měl k ruce spokojeného Marvana v hlavní roli a kolem něj figurkáře na slovo vzaté, není to tak nešťastná bilance. Nollová a Smolíková byly vždycky připravené spustit svou vyřídilku, Jana Dítětová byla v rozpuku mládí, a za všechny ostatní tu své jisté zastoupili i staří známí Pištěk, Fiala nebo Mrázek. A taková parta, ta už pozvedne jakýkoli nesmyslný záměr. (14.08.2021)