Suspiria

Argento v nejlepší formě! Problém italských horrorů je, že buď jim propadnete, nebo jimi opovrhujete. Navíc kvalita jednotlivých děl je značně kolísavá i v rámci tvorby jednoho režiséra. Mě Argentovy filmy baví jako výtvarníka. Jeho vytříbená paleta barev, záliba v rudé a modré, v kontrastu, hře světel a stínů. Pokřivená kompozice, kdy postavy, věci i budovy jdou často mimo obraz, vychylují se ze zlatého řezu, jako by ukazovala na deformované vnímání světa. Temný hudební doprovod plný skřeků a pazvuků navozuje patřičnou atmosféru. Argentův Goblin zde předvádí jednu ze svých vynikajících okultních kreací. Přízračná scéna na letišti i cesta lesem v dešti napoví, co lze očekávat. Výkřiky ,,Witch" jsou jen jakousi třešinkou na dortu. Šťavnaté vraždy, tlukoucí srdce v otevřené hrudi, pasti, léčky, červi a....čarodějnické spiknutí! Skvělý úvod do ponuré trilogie. (25.02.2011)

Z obsáhlé filmové tvorby respektovaného hororového tvůrce Daria Argenta jsem měl dosud možnost zhlédnout počátkem 90. let pouze Inferno, ze kterého jsem si pamatoval jen tolik, že mělo místy slušnou atmosféru a to je tak všechno. Takže jsem přistupoval k jednomu z nejoceňovanějších Argentových snímků s určitým očekáváním. Filmu se nedá nepřiznat snaha o vytváření výše zmíněné atmosféry, režisér pracuje se zvuky, kamerou i architektonickými prvky a místy dokáže vytvořit opravdu tísnivé pocity. Bohužel, na to, aby to fungovalo, by musel udržet až do konce pocit nevědomosti, záhady, neprozrazovat divákovi podstatu jevů, protože v ten moment, kdy pochopíte, o co jde, to jde do kytek. V případě Suspirie by si vystačil vlastně s absencí jakéhokoliv smysluplného děje a soustředil bych se jen na výše zmíněnou atmosféru. Jinak to totiž začíná nepříjemně připomínat takové ty sedmdesátkové pokusy o umělecká porna. V tom filmu je spoustu rušivých prvků od těžkopádných výkonů ve vedlejších rolích přes naivitu některých scén až po rušivou angličtinu, protože režisér z komerčních důvodů počítal od začátku s mezinárodním publikem. Jestli tohle má být výkladní skříň tvorby Daria Argenta, pak se s díky zbytku jeho tvorby obloukem vyhnu. V tomhle žánru se toho dá najít mnohem zajímavějšího jinde. Celkový dojem: 45 %. (11.02.2018)

Tak konečne sa aj ku mne dostala hororová klasika Daria Argenta. Suspiria, podobne ako desiatky ďalších hororových snímkov, by mi pred pätnástimi rokmi nahnala určite silnejšie strachy, ako je tomu dnes. Niečo podobné zažívam pri Raimiho trilógii Evil dead. Tým ale nechcem uraziť Argentovu robotu, pretože vizuálne a hlavne atmosfericky funguje Suspiria na výbornú. Hlavný nedostatok však vidím v nie príliš dotiahnutom scenári. Cítiť síce takmer nepretržité znepokojenie a desivosť, ale to najlepšie prichádza až veľmi neskoro, t.j. v poslednej štvrťhodinke. Škoda toho. (25.01.2008)

Na Argentoovi mám nejradši vizuální stránku jeho filmů - zejména překrásně syté barvy. Tma není černá, ale modrá nebo rudá, stejně tak jako pokoje, které nejsou nikdy vymalovány konvenčně bíle. Dívat se na bloudění postav těmito prostory (za doprovodu značně šílené hudby) je větší zážitek než sledování nepříliš zajímavého děje či amatérských hereckých výkonů. Každopádně Suspiria patří k tomu lepšímu, co jsem od Daria viděl. (23.06.2007)

Argento je jediný hororový režisér, ktorý nepustí film z ruky, ak nemá neprehliadnuteľne výraznú vizuálnu estetickú stránku, častokrát silne metaforickú (v Suspirii napr. zábradlie schodiska či dláždenie bazénu), to znamená, že dívať sa na jeho filmy prináša estetické uspokojenie. Skutočnosť, že je táto satisfakcia viazaná na horor vytvára neopakovateľne znepokojujúcu atmosféru, pre ktorú snáď Argenta nemožno nemilovať, i keď Oscara pravdepodobne nikdy nedostane ani za celoživotné dielo (hoci by mal). Koncentrácia na estetické zretele však na druhej strane bohužiaľ tlmí strašidelnosť, a to do takej miery, že sa mnohé scény stávajú podivne chladnými a odťažitými, akýmysi módnymi "follies", ako keby ktosi rozpohyboval tie báječné obrázky z talianskej edície Vogue alebo Architectural Digest. Ak desaťstupňová stupnica strašidelnosti má v úvodnej trinásťminútovke hororu "Night of the Living Dead" panickú hodnotu 10, u Argenta zriedkakedy prekročí číslo 6, čo však býva bohato vykompenzované úžasnými akustickými prelivmi, nájazdami kamery, magickými dvojfarebnými sólami v jedinom zábere, zjavnou radosťou z kvázisurrealistických nápadov, priam psychedelicky pôsobiacou výpravou a hypercharizmatickým obsadením (keď som pri castingu, môj súkromný bod k dobru je Miguel Bosé - áno, ten neodolateľný Pán Kto? z Almodóvarových "Tacones lejanos"). Mimoriadne chytrá a vynaliezavá anotácia k filmu "The Only Thing More Terrifying Than The Last 12 Minutes Of This Film Are The First 82" naozaj nevodí za nos. Za "Most Terrifying" totiž považujem scénu medzi 64 a 66 minútou. Čosi také ťažko rozdýchava i fanúšik žánru, takže ostatné obecenstvo by malo reálne rátať so zvracaním (alebo čím). Ďalšie supertvorivé orgie zažije divák v Mníchove (hoci dej sa odohráva vo Freiburgu, hm) medzi nádhernými budovami Propylaeum a Glyptotékou od Lea von Klenze - klasicistická vznešenosť spomínaných stavieb plus neuveriteľne zvrátený mord sa rovná prvotriedna hororová kvalita. A hoci je Suspiria o okultizme, Argentovu fascináciu zabijakom z mäsa a kostí zhŕňa veta, ktorú prednesie mladý Udo Kier: "Bad luck isn´t brought by broken mirrors, but by broken minds". (23.10.2005)