Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru

L'Uccello dalle piume di cristallo (lekcia ľubozvučnej taliančiny v celej svojej kráse) drží u mňa hneď dvojnásobné prvenstvo - je to môj prvý Argento vôbec a zároveň maestrov debut, čo je na ňom asi tá najprekvapivejšia skutočnosť. Už od úvodnej scény ma totiž absolútne uhranul nemiestne pôsobivou vizuálnou kompozíciou scény útoku v galérii (ako príznačne zvolené prostredie vzhľadom na Argentovu budúcu reputáciu a jeho najsilnejšiu stránku), sprevádzanou temnými tónmi Ennia Morriconeho ("kúzelník za kamerou" a ďalší z nefalšovaných kráľov obrazovej sugescie Vittorio Storaro v tej dobe debutoval, takže jeho účasť je pochopiteľná, ale ako dostal už do svojho prvého filmu Morriconeho je pre mňa záhada). Veľké presklené vchodové dvere, moderný dizajn, skulptúra vtáčej nohy a kontrast belostného povrchu sály s karmínovočervenou krvou ženy, plaziacej sa po zemi a prosiacej o pomoc. K tomu perfektné využitie svetla a tieňa, a neodmysliteľná poetika kožených rukavíc a chladnej ocele, vnárajúcej sa do tela. Tak sa robí to, čo poznáme pod pojmom atmosféra. Opojný audiovizuál (každá vražda má svoj štýl a predchádzajú jej zaujímavé obrazy, plus nápad vizuálne pripodobniť neúplnú spomienku spisovateľa k fotografiám vraha je výborný) a dynamické tempo deja dajú zabudnúť aj na mierne nedostatky príbehu a lapsusy v logike chovania postáv (záver pôsobí trochu ako na drogách, ale zážitok našťastie pokaziť už nedokáže). Predsa len je nutné si uvedomiť, že Argento len dômyselne využíva základné princípy filmu, teda práve to, čo vidia naše oči a počujú naše uši. Keď chcem film dokonale rafinovaným spletitým dejom, siahnem po Nolanovom Memente či Hitchovom Vertigu, alebo len kvalitnom románe. U Argenta, zdá sa, nič také nepotrebujem, čo na druhú stranu neznamená, že by dej plný zvratov s relatívne prekvapivým finále nemal divákovi čo ponúknuť. Akurát skôr divákovi v 70.-tych rokoch, ako tomu súčasnému. I napriek tomu som veľmi spokojný a konečne plne chápem označovanie mojej obľúbenej režijnej dvojice Cattet-Forzani za pokračovateľov Argentovho odkazu. 80% (04.08.2014)

Zakladni kamen zacinajicich zlatych hororovych casu v evropskem (italskem) filmu, ktery vytycil nejen pro giallo rekvizity a postupy na mnoho let dopredu - kozeny prsiplast, cerne rukavice, tezky dech v telefonu.... Sice to jeste neni uplne 100% - vrchol tvorby nas jeste ceka, ale kez by natacel podobne kvalitni veci i v 21.stoleti. Atmosfera, ze by se dala krajet sekackem na maso, krasne baby, psychoAdorf, pro vetsinu sokujici konec... Co vic si prat? (19.02.2006)

Oslnivý Argentův debut, to bez debat, film který definoval subžánr giallo, mistrovská režie, vynikající propracovaná detektivní zápletka (vliv Hitche je docela patrný), tajemný zabiják, parádní napjatá atmosféra až do samého konce, skvělé kamerové triky, perfektní herecké výkony zejména od hlavního tria (Musante, Salerno a Kendall), vůbec hloubka všech hlavních postav byla úžasná, předvedli se i herci v menších rolích, taková Adorfova bláznivá kreace neměla chybu, skoro jsem ho nemohl poznat a skvělý byl i žlutý vrah Nalder, ach.. ten děsivej obličej) a samozřejmě nesmím opomenout ani dokonale padnoucí maestrovu hudbu. To vše dělá z tohoto filmu nadprůměrnou záležitost a film u kterého jsem se nenudil, marně bych hledal nějakou nudnější pasáž, to postupné odkrývání tajemství tohoto nevšedního příběhu, společně se stále gradujícím napětím a finální skutečně odhalení vrahovi totožnosti to se vážně povedlo a ani ve snu by mě to nenapadlo, takto do puntíku vypointovaná vyvrcholení umělo jen několik málo vyvolených, mezi které patřili Argento nebo Fulci a Martino a několik málo ostatních. Nahota a prvky nějakého explicitního násilí sice ještě nebyly ale to vůbec nevadilo, tady se cenilo úplně něco jiného a pak psal se v uvozovkách stále ještě rok '70, to podstatné z tohoto žánru teprve mělo přijít.. (25.08.2010)

Tenhle Argentův první kousek je z jedné strany dobrý i ne moc dobrý. Ne moc dobrý je v případě, jestli jste viděli jeho další kousky, které jen lépe rozvádí klasickou linii těchto argentovských giallo filmů, protože v těchto pozdějších filmech to co předvádí tady dokázal vypilovat k lepšímu. Na druhou stranu je dobrý v tom, že již tato jeho prvotina obsahuje základní poznávací prvky Argentovek, jako např. netypické záběry, úhly a pohledy kamer, specifické záběry na ruce apod., což je v každém případě potěšující. Giallo zrovna nepatří k mým oblíbeným sub/žánrům i když je na druhou stranu fakt, že jsem se k němu dostal a "vzal ho na milost" hlavně díky právě Argentovi a tak i proto, že se zde mistr teprve projevoval a ohmatával si terén, tento film není zase nějak extra moc výjimečný. Ale vyloženě špatný taky ne. Milci gialla se na to asi budou dívat trošku jinak. (05.11.2011)

Začínající Argento, klasické giallo. Film je perfektně technicky proveden, zejména kamera a některé záběry jsou pro Argenta typické - a úžasné. Celkový scénář, děj filmu, herecké výkony, zápletka jsou však na nevýrazné úrovni. Gore se nekonají, což by ani nevadilo. Ale ty ploché herecké výkony jaksi způsobují, že se divák nemá ani o koho bát nebo něčeho obávat. Napětí nula. Spíš taková nevýrazná kriminálka, ale technicky perfektně provedená. (12.07.2008)