Tři barvy: Modrá

Už když jsem před časem viděl od tohoto polského režiséra "Krátký film o lásce", uvědomil jsem si, že k látce přistupuje jinak než ostatní filmaři, avšak jeho pomalý a dost zdlouhavý styl mi vůbec nesedl. Podobné je to i v tomto případě, kdy se víceméně standardní filmová stopáž stává nesnesitelně zdlouhavou a dost často i nudnou. Na druhou stranu má film něco do sebe a civilní výkon Juliette Binoche, donutí diváka setrvat až do konce. (22.02.2009)

Je to vlastně celé dost podobné ústřední postavě - překrásný, ale tak trochu akademicky zaprdlý. Ale přesto je to sympatický hravé a formalisté se u toho roztečou něhou. Způsoby jakými si Kieślowski blbne ze scénou, úhly pohledů a barvami z toho ve skutečnosti vytváří strašně zábavný zážitek. Ostatně stejně jako u Tarka či Tarra tady tvrdím, že nuda jsou ti druzí. (12.02.2023)

Zajímalo by mě, co se honilo Kieslowskému hlavou při psaní scénáře. Tenhle film totiž není o moudrech, ani o pokání, ba ani o lidském vzestupu a pádu, prostě a jednoduše ukazuje, jak moc je lidskej osud vrtošivej. Juliette Binoche hraje rozpolcenou ženu, která přišla téměř o všechno. Jenže ona se rozhodla, že chce přijít i o to slovo "téměř". Maže, zpřetrhává svazky, ničí, a já, ač jsem fanda filmových orgií ve stylu: svět se ke mě chová svinsky, ale přesto ho mám rád, mě nechala Modrá v klidu. Snad příště, snad u červený! Mimochodem, scéna, kdy Julie poslouchá noční výtržníky u sebe doma, je nezapomenutelná, geniálně zformulovaná. (20.12.2009)

Pro mě první setkání s tímto panem režisérem a hned mu musím vzdát hold. Je sice pravda, že Modrá mě zaujala ze všech 3 barev nejméně, ale i přesto je to pořád nadprůměrný zážitek. Vypráví prostě o ženě, která se po tragické smrti manžela odstěhuje zbytu, začne za sebou rušit veškerá pouta k minulosti a snaží se začít nový život. Minulost ji však dostihne a to ve 2 podobách; milenky zesnulého manžela a muže, k němuž si postupně najde cestu a otevře mu svoji poraněnou duši... (28.05.2008)

Kieślowski se rozhodl svoji barevnou trilogii začít nejdramatičtějším příběhem ze všech a myslím, že to byla dobrá volba. Juliette Binoche hraje vdovu po hudebním skladateli naprosto bezchybně a zcela mě vtáhla do svého posmutnělého světa, který je povětšinou tichý, ovšem tu a tam ho přece jenom něco naruší – melodie stejně opuštěného pouličního flétnisty, útržky manželovy nedokončené skladby, bývalý přítel, před nímž se Julia pokusila utéct stejně jako před zbytkem světa, nezvaná myší rodinka v bytě, návštěvy u matky… Stejně jako modrá barva je tenhle příběh sice především chladný, ale zrovna tak má i řadu odstínů, které je třeba prozkoumat, protože co když mezi nimi najdeme jeden, který bude tisíckrát lepší než všechny ostatní barvy světa? Kromě režie a herců je třeba pochválit i Preisnerovu vynikající hudbu stojící minimálně za polovinou působivosti. Jen kdyby to občas nebylo tak roztahané. (20.11.2011)