Nymfomanka, část I.

snad jsem měl více pozornosti věnovat proslulé propagační kampani a povolně se nechat vmanipulovat v očekávání oné tak zvané studie ženské sexuality (lol) prostředkem uměleckého (lol) filmu, nebo podlehnout vábení kultu, který i pro mě do nedávna představovala osobnost režiséra, ale obojímu tentokrát zabránil můj až příliš čistý úsudek. karatelský aspekt, lišácky přiznaný v úvodu filmu, neumě omlouvá perverzní snahy zanořovat se do temných hlubin nikoliv ani tak těch tělesných součástí člověka, jako spíše těch duševních, a vyvrhovat jejich obsahy na světlo k potěše, znechucení i zděšení malomyslných diváků. a to je nádherné. přesně takové má přeci divák tužby a přesně to od Triera čeká, být sveden příslibem, skrytě manipulován, citově trýzněn. je svolný být klamán a je svolný být trýzněn. dokonalá metafora vystihující s/m paralelu ve vztahu mezi dominantním režisérem a submisivním divákem zde ale není uplatnitelná. dokonalá průhlednost tvůrčích postupů, na které je navíc bez ustání okatě poukazováno, a přemíra příměrů, jež jsou doslovně komentovány, manipulaci předem zabraňuje. zmíněné postupy zdánlivě poskytují dokonalou orientaci v končinách temných jako psychoanalýza, nebo vysokých jako umění citovaných literátů, hudebníků a filmařů, ale opak je pravdou. poskytují nanejvýš téměř až vulgárně polopatický návod ke čtení už tak znepokojivě prostého filmu. snímek paradoxně šokuje ne sofistikovaností, ale banalitou, ne odvahou v zobrazování sexuality, ale antitetickou uměřeností, nikoliv význačností nejočekávanějšího opusu festivalové scény, ale svou bezobsažností a malostí. mám sto chutí se nejen decentně ohrazovat, ale přímo se vzpouzet z povýšených pozic a stavět se do role estéta či přímo snoba, jaký přeci nezabere na návnadu takto lacinou a odbytou. rozhodně by to vkusně padlo k Trierově samolibému opájení se jeho domnělým filmařským důvtipem. zabraňuje mi ani ne tak (předstíraná) slušnost, jako fakt, že jsem zhlédl pouze neúplné dílo v jeho cenzurované podobě. i přese všechnu rezervovanost se nemohu zbavit silného dojmu, že vedle všudypřítomné povrchnosti, která je nejspíše do extrému hnána přísně záměrně, film přeci své subtilnější umělecké kvality má a o to hůře postřehnutelné. naplňuje mě naděje, že snad v druhé části dojdou svého naplnění a projeví se na filmu i jeho případné excitační vlastnosti. já naivní pošetilec! ale nechám se překvapit. očekávání už by byla, je čas nechat tu iluzi padnout a náležitě si to vychutnat. (31.12.2013)

Lars von Trier je ďábel. Na jednu stranu napsal a zrežíroval erotické drama/porno, kterému Fifty Shades of Grey mohou otevřenou sexualitu jen závidět, na stranu druhou skvělý volnomyšlenkářský film, kterým reflektuje a nepřímo poukazuje o problémy moderní společnosti a skutečnosti, do kterých se ostatní filmaři bojí ve svých filmech byť jen dotknout. Lars je ale dostatečně zvrhlý natolik, aby se do toho vrhnul naplno. Producentskou první kino verzi, co šla do kin loni, jsem si nechal s chutí ujít, ovšem Director´s cut je úplně jiné kafe. Nemluvím jen o absolutní bezcenzurovosti, spíš o celkově syrově podaném zpracování těch nejkontroveznějších témat...80%...[23.9.2014_Cinestar_Černý most] (23.09.2014)

Zhlédnuta DC (145minutová) verze. Tenhle film není o sexu a kdo si to myslí, nepochopil jej. Tenhle film je o lidské duši, kterou ovládá a do jisté míry definuje sex. Lars to udělal chytře, opět vzal jednu věc, kterou brutálně zakomponuje do života jedné osoby a my, diváci, pak sledujeme její totální odhalení (nejen fyzické) a zároveň proces toho, jak ta věc (v tomto případě nymfomanie) ovlivňuje nejen tu osobu, která je tou věcí "postižena", ale zároveň její okolí. V tomto filmu to je ještě více zřetelné, když sledujeme Joe už od maličké holčičky až po její střední věk. Tenhle film je (a nebojím se to napsat) momentálně nepochopené mistrovské dílo, které jednoho dne bude mít své místo ve filmové historii. A nebude to kvůli sexu. Lars se mi jako tvůrce líbí čím dál tím víc, protože se nebojí posunovat hranice a zároveň tvoří něco, co sice může působit jako póza, ale není. Nymphomaniac je ten typ filmu, u kterého chápu, že se někomu nelíbí. 100 %. (21.02.2015)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)

(2x) Taková hezká ironická komedie ze života. Žádná kontroverze, žádná nevěrohodná fabulace, jen život takový, jaký je. S každou reprízou mám ten film radši a radši. Naprosto neodolatelný posluchač nemůže být nikdo jiný, než Stellan Skarsgård, mladičká Stacy Martin je sexy v každém záběru, smekám před Christianem Slaterem, ale naprosto nejepičtější výstup má Uma Thurman, která přinesla do tohoto prostředí totálně absurdní divadlo. Režisérská verze zůstává se stejným vyzněním dramatického oblouku v každé kapitole, jen ta erotika je logicky explicitnější a tudíž věrohodnější. A přesto všechno zůstává nejsilnějším prožitkem Delirium, jediná kapitola bez hlavního sexuálního motivu. (04.07.2014)