Žaluji!

Možno chcel Polanski nakrútiť iba svoju obľúbenú látku, možno chcel upozorniť na to, že ani o vyše sto rokov neskôr sa toho veľa v spoločnosti nezmenilo a možno nám chcel oznámiť, že pokrytectvo je vpísané v našom DNA ako naše fyzické črty a že sa nezmení nikdy nič, pretože to nie je možné. Možno sa celý film rozbieha až príliš pomaly a možno mohol byť o 15 minút kratší, ale skvele graduje, i keď v podstate dvakrát a aj pokiaľ vás Žalujem! príliš neosloví, určite vo Vás niečo hodnotné zanechá. Aj keď to bude iba frustrácia z toho, že cesta k elementárnej spravodlivosti je tak tŕnistá, že sa počas nej nielen celý dopicháte, ale že sa to stane hneď viackrát. (16.03.2023)

Kdyby tenhle film vznikl před nějakými čtyřiceti padesáti lety, pravděpodobně by v něm hlavní roli hrál Alain Delon a dnes by z něj byla naprostá klasika. Při pohledu na Polanskiho precizně odvednou práci, která se od současné filmařiny tolik odlišuje (dějově pomalé první polovině udávají tempo hlavně propracované dialogy, druhá polovina graduje díky časovým skokům od důležitých momentů k ještě důležitějším a také díky Desplatově hudbě), není vůbec těžké si to představit. Žaluji! je výborné konverzační drama s vynikajícím Jeanem Dujardinem a jakkoliv se tváří nezúčastněně, nabízí spoustu zapamatovatelných momentů (úplně úžasné jsou třeba stupňující se konflikty Picquarta a a Henryho, které začínají u jednoho stolu a vrcholí soubojem) a hlavně dobré poselství o povinnosti cesty za pravdou, které si divák odnese. (14.04.2021)

Tento škandál rozdělil francouzskou veřejnost na konci devatenáctého století na dva tábory a to zejména díky mědiím, které v té době představovali zejména novináři a všeobecně tisk. V dnešní době už tisková média vystřídali ani néé tak televize ani internet, ale takzvaná chytrá elektronika a zejména chytré telefony a mnoho dalších chytrých věcí. On už ten název napovídá, že je to pro chytré lidi, ale opak je pravdou. Jelikož tyto produkty byli vymyšleny pro hloupé spoluobčany a zejména pro to, aby neměli svůj názor a aby je tyto produkty nabádaly jak mají přemýšlet a co mají v dané situaci dělat. Stačí se podívat, když jedete městskou hromadnou dopravou, kolik lidí čumí do té své zázračné plastové bedýnky a hltají tam většinou nepotřebné věci. S tímto snímkem to souvisí tak, že v každé době existovali média anebo instituce, kteří lidem říkali, co je správné a co je špatné. Nejdřív to byla církev, poté nastoupili tištěná média a dneska je v tom takovej galimatyáš, že už člověk ani nepozná, co je novinářská kachna a co není novinářská kachna. Jde taky o to, že nějací exoti si třeba bez navigace GPS nejsou schopni ani nakoupit. Při této aféře se Francie rozdělila na podporovatelé intelektuálů jako byl Émile Zola a další významní umělci té doby a odpůrce a antisemity, které podporovala tehdejší vláda. Prostý lid byl vyburcován za pomocí tištěných médií k antisemitským útokům na židovské obchody k takzvaným pogromům ze kterých si vzal inspiraci i pozdější velitel fricků Adolf Hitler. Samozřejmě existuje řada konspiračních teorií o této události, která připomíná případ žida Hilsnera na našem území, ale pravdu se asi nikdy nedozvíme a tak nám musí stačit tato oficiální pohádková verze o dobru a zlu, kde samozřejmě dobro zvítězí. Roman Polanski, kterého nemusím jako člověka, kterej se v sedmdesátých letech přiznal k prcačkářský aféře s nezletilou dívkou je sice prase, ale točit filmy to on umí. Dokázal přiblížit divákovi atmosféru Francie na konci devatenáctého století a taktéž výběr herců byl solidní. Samozřejmě zde nezapomněl obsadit do jedné z hlavních rolí svojí dvorní princeznu a manželku Emmanuelle Seigner na které se už také podepsal zub času a je tam taková strhaná a nezáživná. Také mi zde chybělo více toho antisemitismu, který při této aféře otřásal celou Paříží. Ale celkově to bylo dobře natočeno a pro ty, co tento případ neznali se určitě něco nového přiučili. Za mě dávám něco přes 70%. (27.07.2021)

Ve chvílích, kdy se podplukovník Picquart snaží přesvědčit své nadřízené o Dreyfusově nevině, může divák jen bezmocně skřípat zuby. Totéž platí i o sekvencích ze soudní síně a u ukázkách, kam až snaha o prosazení spravedlnosti hlavního hrdinu dovedla. Nicméně pokud jde o samotné vyšetřování či chvíle z Picquartova osobního života, tak film trochu ztrácí a taktéž bych ocenil více prostoru pro Dreyfuse a jeho rodinu. Na to, že právě Dreyfus je styčným bodem celého filmu, je ho tu na můj vkus strašně málo. Každopádně slušná práce a člověku ten tupý antisemitismus, se kterým se ostatně setkáváme i dnes, prostě nejde na rozum. 75% (17.05.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)