poster

Camille Claudel 1915

  • Francie

    Camille Claudel, 1915

  • slovenský

    Camille Claudel 1915

Drama / Životopisný

Francie, 2013, 97 min

Režie:

Bruno Dumont

Scénář:

Bruno Dumont
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radko
    *****

    Ak je presvedčenie väčšiny nejakej skupiny (napríklad rodiny, príbuzenstva, komunity) také, že jeden z jej členov je blázon, nič nezmôžu iné inštitúcie, ani lekári s iným názorom. Viera je totiž silnejšia ako čokoľvek iné. Zďaleka nemusí ísť o vieru katolícku, či iného náboženstva. Úplne postačuje viera najmocnejšia - totiž viera vo vlastnú neomylnosť, tak častú dnes, ba možno častejšiu než pred sto rokmi. Nepohne s ňou žiadny iný názor. V tomto bol film veľmi silný a univerzálny, bez ohľadu na to, či a ako vierohodne narábal so skutočnou predlohou. Pretože tá bola len ilustráciou temnoty, pretrvávajúcej v mysliach i srdciach neomylne veriacich, nenechajúcich sa presvedčiť ničím, čo by spochybňovalo ich genialitu, neomylnosť, dokonalé vzdelanie a tie jedine správne (lebo ich vlastné) názory. Druhým dôvodom, prečo volím plné hodnotenie je skvelá ukážka toho, ako by vyzerali psychiatrickí pacienti dnes, keby neexistovali lieky a injekcie a ako to veľmi pravdepodobne vyzeralo len pred sto rokmi. Pretože bez nich mala prevažná väčšina z nich symptómy, aké sú vidieť vo filme. Alebo ako by vyzerala psychiatria len s pomocou arteterapie a psychoterapie, čo dnes presadzujú niektoré náboženstvá (scientológia) a postfreudovské školy. Vrátili by sa dávno nevídané príznaky chorôb (lebo farmakológiou utlmené, prípadne vymiznuté). V ústave, kde sa Camille liečila používali len tieto spôsoby terapie - ergoterapiu (pracovnú), dramaterapiu, vyspovedanie sa z problémov a liečba prechádzkami, maľovanie, modelovanie. Nuž a v neposlednom rade skvelo zvolený obraz, sprevádzajúci vnútorné pocity jednej nespravodlivo zavretej, mierne ustrašenej a trochu paranoidnej umelkyne, čo si chcela žiť svoj utiahnutý, osamelý život. Avšak jej príliš múdra a starostlivá rodina jej to neumožnila, lebo ich viera ich nútila urobiť z ich hľadiska pre ňu len to najlepšie. Totiž zavrieť ju do blázinca a držať ju tam, napriek inému názoru jej ošetrujúceho lekára, až do jej smrti.(17.3.2014)

  • Jansen
    *****

    Camille Claudel 1915 je film o ničem. A velmi v tom vyniká. Kontroverzi tentokrát vzbuzuje už jenom samotný námět, který se zrcadlí v názvu filmu. Rok 1915 v životě Camille Claudel; rok, ve kterém se nic zvláštního nestane; rok, který je naprosto stejný jako zbývajících 29 let jejího života. Film zachycuje Camille Claudel v psychiatrické léčebně poblíž Avignonu, do které byla na základě domněnek své matky umístěna roku 1913. Jediným rozptýlením po sledované období je pro ni návštěva bratra. Dějový minimalismus slouží Dumontovi jako výchozí bod k mistrně komponovaným záběrům impozantního kláštera léčebny, jejich pacientů a přírody kolem ní. Dokonale čisté záběry přesně respektují geometrický střed a spolu s měkkostí barev a striktním rámováním obrazu působí jednotlivé scény dojmem malířského plátna, kde se jenom tu a tam kamera pohne do strany. Semknutost jednotlivých prvků do přesných obrazových kompozic dokonale koresponduje s dějem a vyvolává pocit tísně až beznaděje. Camille je neoddělitelnou součástí těchto kompozic a její nálady se prolínají s okolním prostředím. Stejně tak jako je obraz omezený svým rámem, život Camille Claudel je omezený hranicemi kláštera. Marnost touhy uniknout je cítit z každého záběru. Výsledkem je rozbití konceptu času, který už jenom potvrdí závěrečný titulek: „Camille strávila v léčebně posledních 29 let života a zemřela 29. října 1943 ve věku 79 let, její bratr ji do té doby pravidelně navštěvoval.“(31.1.2014)

  • Houdini

    Zlatý Medvěd - výběr(22.2.2013)

  • Exkvizitor
    ***

    Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film.(5.7.2013)

  • JFL
    **

    Kde leží hranice mezi uměním a exploatací? Po Filipovi Renčovi vyvolává u diváků stejnou otázku Bruno Dumont ve své art-fart variaci na "Requiem pro panenku", který až nesnesitelně škemrá o festivaové vavříny či alespoň Evropské filmové ceny.(27.6.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace