Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
Obeť
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrají:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (více)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(více)Recenze (111)
Ehm... S Tarkovským jsem asi neměl začínat prostřednictvím jeho posledního filmu. Během celého snímku se ve mně mísila fascinace s totálním znuděním. Znudil mě obsah, fascinovala forma. Takže s tímhle panem režisérem asi pokračovat přece jen budu... ()
Vizuálně podmanivé, stejně jako každý Tarkovského film. Šíleně nudné a myšlenkově roztahané, stejně jako většina Tarkovského filmů. ()
Skompletizoval som filmovú tvorbu režiséra a scenáristu - Tarkovskijho od A po Z, aby ste boli v obraze, tak na mysli mám jeho kinematografiu od absolventského - Valca a huslí, cez pozoruhodný debut - Ivanovo detstvo,... až po poslednú OBEŤ, významnú pre mňa i tým, že v tom roku som vôbec po prvýkrát uzrel svetlo sveta. _Akonáhle som v úvodných titulkoch spozoroval meno renomovaného švédskeho d.p. Svena Nykvista (dvorného spolupracovníka režisérskeho Velikána - Ingmara Bergmana), tak som automaticky zbystril pozornosť, že od tohto momentu sa bude na čo pozerať, v tom zmysle, ako štylizovane snímok sám o sebe väčšinou pripomína „Pána v zátvorke” , pretože postavy v ňom sú neutešené, životom vyčerpané, melancholické a depresívne. V centre diania je „oslávenec” Alexander a odľahlý, starý, väčší dom. Akurát sa práve schyľuje k jeho oslave narodenín, na ktoré sú pozvaní viacerí členovia z okruhu rodiny, či sa pripojí aj zvláštny kamarát Otto s bicyklom, ktorý ešte zohrá kľúčovú úlohu. Všetko sa skomplikuje, keď vypukne 3. svetová vojna. Jediná možnosť, ako zvrátiť udalosti je prísť do usadlosti, kde býva čarodejnica Mária... Toľko k skratkosti k deju. _Je to typicky, náročný, filmový počin, akými sa vyznačoval tento svojský tvorca, t.j. nič pre neuvedomelých jedincov ! Je to veľmi dobrý snímok, ktorý od priamej dokonalosti nemá príliš ďaleko. “Len mu musíte prísť na chuť” . PS: A kto bol tou obeťou, nie je ťažké zodpovedať, lebo už som to tu raz spomenul... ()
4,5/5*... Dávnejšie mi jeden kamarát rozprával len tak v krčme pri pive pribeh, ktorí bol zaujimavý, aj pointa bola pekná, no neprikladal som jej až takú váhu...Vtip je v tom, že tomu kamarátovi ten príbeh a najmä tá myšlienka z neho vyplývajuca zmenila jeho zmýšlanie, správanie sa a život celkovo (pre neho pozitivne). Po pozreti prvých 1O minút tohto filmu mi bolo jasné, odkial čerpal... Ale k filmu: Tarkovskeho filmy spoznáte hneď, nech ich už pozeráte v akomkoľvek jazyku a vopred neviete, kto ten film natocil. Pomalá kamera a réžia,dlhé niekoľkominútove zábery bez strihu, divadelnosť a snové obrazy, tradičná dávka kinamatografickej filozofie,pričom niektoré myšlienky sú naozaj hodné zamyslenia sa. Tarkovsky ako vždy núti diváka zapnúť mozog a premýšlať, je prakticky nemožné sledovať film "len tak". Niektoré zábery vo fime boli úžasné,dokonca až tak, že som si stopol film a pozeral len na statický obraz.Príbeh je zasadený do prostredia, ktoré pôsobí neuveritelne melancholicky a smutno, napriek tomu je vlastne nádherné fascinujúce...Tarkovského vela ľudi "nemusi", u mňa sa týmto filmom zaradil definitivne medzi Umelcov (ako napr. Allen, Kieslowski, Jarmusch, Hitch, Almodovar),ktorí majú vlastný ksicht, kvalitné filmy a ktorých si nesmierne vážim... ()
Musím se přiznat, že Zónu miluju – „nostalghicky“ samozřejmě. Nejenže informace na tomto řekněme blogu potěší srdce každého fanouška filmového umění, ale od té doby, co vydávají ve spolupráci s Aerofilms i DVD, nezná moje spokojenost mezí. Nedávno potěšili vydáním Nebe nad Berlínem, začátkem února pak dvojdiskem s Tarkovského Obětí. Film, jenž je režisérovou labutí písní, trvá 143 minut – nejenže se totiž můžeme nechat okouzlit dlouhými meditativními záběry (za kamerou stál Sven Nykvist), ale i dialogy a monology nabízejí opravdu hutnou porci témat k zamyšlení. Není divu, Tarkovský se pokusil o jakýsi sumář svého pohledu na život, na smrt, lásku a obětování. Dvojdisk stojí 650 Kč a dá se koupit na těchto stránkách. První disk obsahuje především film. Trvá zhruba minutu, než se načte menu, a najdeme zde možnosti nastavení, jako jediný bonus textové biografie herců a tvůrců a film v letterboxovém formátu 4:3 (1,85:1) se zvukem švédským v DD 2.0 a českými titulky. Druhý disk pak obsahuje dva bonusy, jež se tematicky k filmu vztahují. Dokument Režie Andrej Tarkovský trvá 97 minut, formát obrazu je 4:3, zvuk švédský DD 2.0 a titulky české. Velká část dokumentu se věnuje právě natáčení Oběti, uvidíme mnoho dění z místa natáčení, ale i snad jedny z posledních záběrů nemocného režiséra a jeho rozhovory. Druhý dokument – Sätta ljus – má 47 minut (a stejné technické specifikace) a věnuje se natáčení Oběti z hlediska kameramana a osvětlovačů a dalších technických profesí na place. Nutno ještě dodat, že jak technickým provedením, tak velkou péčí o dokonalý překlad titulků, potěší i tento disk milovníky díla Andreje Tarkovského. ()
For ME 92% ()
Dlouho se mi kdysi, už jako Tarkovskému věrnému fanouškovi, nedařilo v nějakém pražském filmovém klubu či art kinu na tenhle snímek narazit. No a když jsem se konečně (myslím že v Ponrepu) dočkal, byl jsem dost zklamaný. Ty samé výtky jako u Stalkera - proč probůh musela být postava Erlanda Josephsona ztvárněna jako ufňukaný slaboch?! Ten film by mohl být tak krásný a silný, s takovou velkou a hlubokou hlavní myšlenkou, s tak nádhernými obrazy... Ale to neustálé kňourání hlavního "hrdiny" mi neskutečně lezlo na nervy. Jistě, každý by měl v jeho situaci strach a vnitřní pochyby, ale nechoval by se snad jako baba. Dnes už lidé naštěstí nejsou odkázáni na filmové kluby, neb existují počítače a internet, ten film už mám dlouho uložený, ale stále se nějak nemůžu dokopat k tomu, abych si ho pustil znovu. Až se tak stane, tuhle recenzi třeba přepíšu, nebo doplním. Zatím tedy za tři. ()
Posledná výpoveď Tarkovského, ktorá zakončila tvorbu tohto znamenitého a osobitého tvorcu sa nesie vo veľmi zvláštnej atmosfére. Prirovnal by som ju k Andrejovi Rublevovi, pretože duchovno, pokoj, láska a obeta je prítomná v každej jednej scéne a pritom je film pomalejší, myšlienkovo komplexnejší a symbolicky chudobnejší. Čo nepovažujem za chybu. Priamočiarejší príbeh je tentokrát podaný umiernenejším spôsobom aby každý čin hrdinov a aby každé slovo, ktoré počas celého filmu prednesú, malo stonásobne väčšiu váhu akú by malo bez toho. Tarkovský si tu pohráva s mysticizmom a vierou a mieša ich v dokonalej paralele, čo má za následok, že od filmu sa nedajú v tom dobrom slova zmysle odtrhnúť oči. Každé slovo má osobitú váhu a svoje miesto v príbehu – rovnako aj vyvrcholenie, ktoré patrí k jedným z najkrajších v Tarkovského tvorbe. Obeť, pre mňa predstavuje rovnaký vrchol filmového rozprávania akým pre mňa bol Rublev a Stalker. Dokazuje že Tarkovský patril k veľkým filmových režisérom, ktorému sa dostalo na sklonku života toho privilégia točiť aj v zahraničí a ktorý bol schopný preniesť svoj špecifický štýl ďalej – za hranice ZSSR. Obeť je krásnym filmom, ktorý je vizuálne a myšlienkovo úchvatný a ktorého výpovedná sila je zarážajúca. Naozaj znamenitý zážitok. ()
SPOILER- "Jakmile učiníme zásadní vědecký objev, dáme ho do služeb zla. ČLOVĚK neustále přírodu znásilňoval. Výsledkem je civilizace založená na moci, strachu a závislosti. Dosáhli sme děsivé disbalance (disharmonie), nerovnováhy mezi materiálním a spirituálním vývojem, naše civilizace je vadná! Celý technický pokrok nám poskytuje pouze pohodlí-jakýsi standard. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že hřích je to, co není nezbytné. Pokud je to tak,celá naše civilizace je založená na hříchu, od začátku-do konce." SPOILER Ak prestanem citovať a vrátim sa k deju a celkovému dojmu z filmu, budem sa musieť priznať, že tak rozporuplné pocity vo mne už dlho nijaký snímok nevyvolal. Obzvlášť obcovanie s čarodejnicou sa mi zdalo temné, ponuré a predsa svojím spôsobom krásne. Sám hlavný hrdina vo mne vzbudzoval obdiv, súcit a odpor zároveň. V konečnom dôsledku zistíme, že urobil len to, čo musel pretože nikdy nemal na výber. Celý film je stelesnením dekadencie, teda z môjho úhlu pohľadu a zakončenie opäť ponúka akúsi úľavu a záblesk nádeje v podobe malého chlapca, ktorý počúval a celý život sa bude snažiť pochopiť. ()
myslím si, že Tarkovský už věděl, že je to jeho poslední film, možná proto je vlastně nejobecnější, co se týče zaměření, možná proto jej věnoval svému synovi, možná proto je hlavní postavou bilancující starší muž, který se "to všechno" snaží nejdříve shrnout a posléze zachránit... první půlka filmu je nezvykle temná (vizuálně) - nic pro šeroslepé osoby tedy :) pořádně jsem si obličeje všech postav prohlédl až po půlce, kdy se konečně rozední - je to schválně, nebo jsem vážně tak slepý? co dodat dál? vizuálně je to prostě Tarkovský, hudby je málo a je skvěle vybraná, o herectví se dozvíte zajímavé věci přímo ve filmu, obsah je širokopásmý (zajímavé slovo, nevím jakým jiným bych to měl vyjádřit...) - - - celkově účinek o něco slabší než třeba Stalker, přesto skvělý a poctivý Tarkovský, jak ho mám rád - 9/10 ()
Tento duševně apokalyptický testament je velmi náročným soustem na konzumaci i trávení. Tarkovskij s vědomím blížící se smrti již pravděpodobně prozřel, kterým směrem vede jeho cesta k bohu a vyzpovídal se naposledy pozemskému světu o svém smíření, o nalezení duchovního smyslu bytí, o víře, o významu obětování. Tentokrát nejen velkolepě obrazově, ale zvláště hojně verbálně. Zanechal kryptický vzkaz nastupujícím pokolením a teď už je jen na každém z nás, jestli mu otevřeme svou mysl. ()
Tarkovského filmy mi veľmi nesedia, keďže plytvá časom, ja mám rád, ak niekto povie veci priamo a zdôvodní ich, prípadne tým ťažšie pochopiteľným dá viac priestoru. Z jeho tvorby ma zaujali všetky jeho filmy, no plne oceniť som dokázal len Stalkera. Tento film ma unudil snáď najviac (až do zhliadnutia Solarisu), no napriek tomu ním akoby vzdávam úctu jeho tvorbe, lebo jeho výpoveď dosiahla obrovských rozmerov a to, čo ním vypovedá je ozaj silné. Poetické to je, je to neobyčajné dielo, ktoré sa podobá svojím predchodcom, no opäť má aj svoje vlastné čaro. Mne je len ľúto, že nenatočil viac filmov, aj keď postup jeho tvorby je neobyčajná vec sama o sebe. ()
Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ ()
10/10 Vidím v tom polemiku o hodnotách a prioritách v lidském životě. Tak mě napadlo, jestli Tarkovskij nenašel Boha a na sklonku svého života se o to chtěl podělit. Interpretace tohoto filmu není podstatná, protože každý si zde najde svoji cestu. ()
Je to sice uplne stejne uspavaci material jako Nostalgie a Zrcadlo, nicmene Sacrifice ma jednu dost zasadni vyhodu - naprosto dechberouci kompozici, kterou by tomu mohl zavidet i Kubrick. To co se odehrava v jednotlivych zaberech je tak neskutecne promakane, herci se symetricky rozestavuji na centrimetr presne tam kam maji, tam kde zrovna nikdo nestoji se presne exhibuje nejaky konkretne vybrany objekt atd. Dalo by se to brat jako zfilmovane photoalbum. Skoda, kdyby me celkova nezazivnost tak nenudila, mozna bych byl i dostatecne aktivni k vnimani te Tarkovskiho tradicni filozoficke party. 6/10 ()
Tarkovského špecifické obrazy a výrazovo nemé tváre postáv sú neodmysliteľnou súčasťou jeho rozprávačského štýlu, ktorým dosahuje určité duchovné poznávanie jak hmoty, astrálnych telies, tak životodarného okolia a slabostí ľudského pokolenia. A ich vzájomnému pôsobeniu. Dej je zasadený kamsi do švédskeho vidieka (prvá polovica dejovo nedejová, tá druhá nedejovo dejová až somaticky spirituálna), ktoré obýva tamojšia majetnejšia rodina. Už to je istý protipól, naviac ak aj bežné každodenné činnosti nahradzujú filozofovaním a skôr verbálnymi prejavmi vnútorných neistôt, tápaním a ponevieraním sa v životnej kríze. Vonkajší zásah a strach z globálnej katastrofy vyviera v jeho prezieravom intelekte skôr v akomsi gnostickom prejave oveľa zložitejšie previazaného sveta zmyslovosti, ktorý je narušený a nevedmo ho primäť k väčšej aktivite. Na tieto a ďalšie súvislosti napovedá aj v mizanscénach a medzi riadkami. Zatiaľ čo v Stalkerovi telefón zvoní uprostred života bez technológii a spĺňa úplne odlišný účel, tu je nemý a uzatvára protagonistov vo vzduchoprázdnu. To isté platí o strome ako symbolu rozkvetu a sucha. Jediné, čo ešte toto útlo poznačené dno človeka môže spasiť, je obeta (vedomá inšpirácia Bergmanom – viď Mlčanie a Jesennú sonátu). A tá je nezbytná, hoci je bolestivá. Predabovanie nie presne načasované (alebo to snáď len mne tak zhatila inak kvalitná verzia?) a možno ide aj o najslabší autorov film, stále je to solídny nadpriemer na poli artu a poetického panteizmu, ktorý zlučuje vonkajšie živly a vnútorný – hermetický svet. Akoby sa sám Tarkovský odovzdával od svojho domovu a považoval to za jediný možný krok, hoc ho to páli a robí to nerád. Ale už som mu nevedel tak prísť na vrub. A nezachránia to ani vzdialené Nykvistove trajektórie, ani atmosférou meniace sépie a ďalšie aspekty formálnej vychytralosti. ()
Nepříjemný film, který se vám dostává pod kůži specifickou režií, hereckými výkony i příběhem. ()
Obeť je posledný film, ktorý nakrútil môj najobľúbenejší Ruský režisér Andrej Tarkovský, a posledný film, ktorý som od neho doteraz nevidel. Ide o nádherný, ale neskutočne náročný epitaf svojej tvorby, ktorý nakrútil v exile. Sovietsky Zväz ho nemal veľmi v láske. A predstavuje nám hlboké filozofické a poetické ponorenie sa do ľudskej mysle plnej strachu z nejasnej budúcnosti. Samotný obsah znie veľmi zaujímavo a lákavo ale verte mi, mal som čo robiť aby som to dokázal dopozerať dokonca. Svet je na pokraji novej svetovej vojny, krajiny sa zbroja a obyčajný ľudia čakajú vo svojich domoch na posledné správy. Takto čaká aj hlavná postava zo svojou rodinou a hŕstkou kamarátov. Celá snímka sa pohybuje v jednoduchých exteriéroch a interiéroch. Je to veľmi teatrálne a človek má pocit ako by sledoval pochmúrne a nostalgické divadlo. Kamera sa takmer nehýbe, hoci má cit na detail a veľa prestrihov sa tu takisto nedočkáme. Zato dlhé filozofické rozhovory a monológi ohľadom zmyslu života, podstate a dôvode sa nabažíte, viac akoby bolo zdravé. Vnútorné utrpenie v poetickom duchu a symbolické vyjadrenie vtedajšej situácie Východnej a západnej Európy, sa medzi riadkami číta jasne a zreteľne. Nechýba tu, ako v každom jeho filme, čistá naturálnosť a nekonečná láska k prírode a vlastnej domovine s ktorej bol vyhnaný. Najkrajšia na tom všetkom bola záverečná scénka v ktorej hlavná postava podpálila svoj dom, kým celá jeho rodina a priatelia boli na prechádzke. Muž sa zblázni a oni ho v jednej scénke naháňajú aj z lekármi, kým ich obydlie neustále sužujú plamene. Kým ho dostanú, pohádajú sa a uzmierujú sa, dom neustále horí až sa rozpadne v priamom prenose. To všetko na jeden shot, geniálne. Je to skvelí epitaf Tarkovského ktorému sa dá vyčítať iba jedna banálna vec... Až príliš veľká náročnosť. Ale on bol už raz taký. ()
Tarkovského filmová závěť zasáhne, dojme a v samém závěru spojí úžas s úsměvem nad groteskně-absurdním stavem již tak ztraceného světa. Pod vlivem Ingmara Bergmara a jeho Hostů večeře Páně (postava Alexandra jako by přímo rozvíjela tragickou linku Jonase z Bergmanova snímku) buduje Tarkovskij ve spolupráci se Svenem Nykvistem nesmírně pomalou, esteticky pronikavou a dramaticky sevřenou podívanou o přicházející zkáze, jíž se rozhodne zastavit pověrčivý Alexandr. Oběť fascinuje zejména svou tempo-rytmikou, která rozporuje objektivní vnímání času. Na svou poměrně táhlou délku rovněž zaujme i zajímavou dramatickou skladbou; celý film je složen v podstatě ze čtyř navazujících sekvencí. Tou nejzásadnější je samozřejmě část poslední, kdy Tarkovskij definitivně stvrdí božskou věčnost svého díla. Je to asi jeden z největších okamžiků v dějinách filmu od jeho vynalezení. Už teď se těším až si ji znovu pustím a podrobně si ji projedu; přejezd po přejezdu. ()
Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. () (méně) (více)