Říjen: Deset dní, které otřásly světem
Oktyabr
October: Ten Days That Shook the World
Desať dní, ktoré otriasli svetom
Kamera:
Eduard TisseObsahy(2)
Historická rekonstrukce událostí Bolševické revoluce, vyvedená s avantgardní pompou tzv. sovětské montážní školy. Dějiny nejsou tím, čím se zdají být. Deset dní, které otřásly světem lze považovat za jeden z nejzásadnějších počinů Sergeje Ejzenštejna 20. let, jímž poučeně rozvíjí radikální východiska jeho přelomového filmu Křižník Potěmkin. Výroba opulentně vypraveného díla byla podnícena 10. výročím Velké říjnové socialistické revoluce, kterou s krajním vypětím velebí estetické zpracování. Hrdinou historické agitky není jedinec, ale masa, jako jedno desetitisícové tělo lomozící carským režimem až ke kýženému vítězství. S nemenší intenzitou Ejzenštejn zužitkovává možnosti střihu. Například v podobě dnes již běžně užívané „intelektuální montáže", díky níž se ze střetu dvou nesourodých obrazů skládá zcela nový význam. Tak je tu předseda Alexandr F. Kerenskij přirovnán k mechanickému pávovi. Kvůli velikášské výrobě i netradičnímu stylu („formalismu") nebude trvat dlouho a Ejzenštejn, podobně jako další členové tzv. sovětské montážní školy, upadne u straníků v nemilost...
Drama, ohraničené rokem 1917, mapuje události Říjnové revoluce z pohledu bolševiků. – Noha dělníka spočine na carské koruně. V bouřlivé atmosféře se po svržení monarchie ustavuje prozatímní vláda, když v Tavrickém paláci zasedají salónní levičáci. Nic než buržoazie, přisvědčuje Uljanov Lenin, který z pancéřového vozu burcuje davy proti novému zřízení v petrohradských ulicích. Měšťáctvo si vyřizuje účty s dělníky a propukají boje. Město vře neklidem. Kontrarevoluce je poražena, ale revoluční proletariát ještě neodložil své zbraně. Lenin na veřejném zasedání vyhlašuje ozbrojené povstání, načež rudé gardy společně s dělnictvem a námořníky obkličují Zimní palác, kde v malachitových síních schůzuje zoufalá vláda. Bolševické předsednictvo hlásá moc, mír a půdu. Odpovědí je mu z palácového náměstí střelba. Napětí se stupňuje. Ministři neodpovídají na bolševické ultimátum. Z křižníku Aurora vyšlehnou výstřely – signál pro útok rudé masy, která nakonec proráží obranu paláce. Vláda je zatčena. Lenin na tribuně vítězství zvěstuje: „Dělnická a rolnická revoluce se stala skutkem. Ať žije světová revoluce!"
(Česká televize)
Recenze (87)
Formálně geniální a z politického hlediska notně problematické dílo, které se může pochlubit jedním z nejlepších nástupů v dějinách kinematografie, protože úvodních dvacet minut bude v celé historii pohyblivých obrázků hledat konkurenci skutečně velmi těžko. Teprve po tomhle si člověk uvědomí, jak obrovská síla z tehdy nového umění prýštila a proč jej Lenin označil za nejdůležitější pro budování socialismu. Skvost na který se nezapomíná a montáž dotažená k dokonalosti. ()
Už jen za svržení sochy cara Alexandra III. bych dal 5 hvězdiček. Zbytek filmu mi to jen potvrdil. Ejznštejn byl bůh! Stokrát lepší, než jeho mnohem slavnější Křižník Potěmkin... "Alexandr Kerenský v pracovně Alexandra III.... Chce být Alexandr IV?" ()
...Ten padajúci kôň, nebola žiadna umelá atrakcia..." :-) ()
Stále strhující a působivý snímek, který se může chlubit neskutečným množstvím dokonalých kompozic a montáží. Skrývá v sobě spoustu uměleckého a propagandistického potenciálu a za to musí být oceněn, ačkoliv pochopitelně zcela nepokrytě oslavuje jen tu jednu verzi průběhu i důsledků těchto deseti dní. Útoky na buržoazii, zaprodanectví, třídní nepřátele, náboženství a hlavně tak roztomilého Kerenského se vydařily opravdu na výbornou. ()
"Hrdinové vedou masy": U režiséra S. M. Ejzenštejna jsou na rozdíl od jeho krajana Vsevoloda Pudovkina (Konec Petrohradu), vylíčeny a vykresleny politické události z pohledu dvou vůdců, F. Kerenského (V. Popov) a Vladimíra Iljiče Lenina (Vasilij Nikandrov). Některé historické události byly vylíčeny a rekonstruovány s takovou precizností a přesností, že jej tehdy museli mnozí diváci pokládat za téměř autentické záběry. Film přišel do kin až v roce 1928 poté co napřed musel být přepracován kvůli postavě Lva Trockého, který mezitím upadl v nemilost strany. Slavná propagandistická rekonstrukce“ bolševického převratu v Rusku sice opěvuje tento dějinný zvrat, ale činí tak po formální stránce průkopnickými prostředky. Ohromují nejen výtečně zvládnuté davové scény (později se právě dokonce používaly jako autentické dokumentární záběry!), ale především princip asociativní montáže, snažící se abstrahovat jednotlivé události k jakýmsi zevšeobecňujícím odkazům (na téma náboženství, moci atd.). Film byl za Stalinovy éry dlouhou dobu v nemilosti, obviněn z formalismu. Spíše však vadilo, že byla zcela eliminována Stalinova úloha v převratu. To byla ta pravá příčina! Revolučně nás zde doprovodí Filip Topol na klavír. Film byl vlastně vytvořen k 10. výročí VŘSR, na státní zakázku, podobnou dostal ale i jeho souputník V. Pudovkin který natočil film Konec Petrohradu a který byl vlastně druhou částí jeho revoluční trilogie. Viz. ještě snímky Matka a Bouře nad Asií. Ačkoli film "Deset dní, které otřásly světem" zpracovává vesměs stejná témata, oba autoři využívají zcela odlišných výrazových prostředků i jiné práce s hercem, takže se obě díla ve svém výsledku po formální stránce značně liší. Zatímco režisér Vsevolod Pudovkin ve svém snímku spíše sází na jednotlivce který má být středem pozornosti, nebo v rámci kolektivu, přičemž herecký patos, byť uměřený nezůstává stát stranou. U Ejzenštejna je to úplně naopak, tam jak už jsem napsal výše, jsou hrdinové ti kteří vedou masy. ()
Ejzenštejn je génius k nesnesení. Jeho zlaté nůžky a nejen ony dělají z jeho práce vždy pastvu pro oči, ale příběh vyprávět prostě neumí. Nejvíc mi nevadila ani tak propaganda, jako spíš nesnesitelná polopatičnost a opakování toho samého dokola. Některé záběry z podobného přemýšlení vytrhnou a jednoduše uchvátí, ale celkově vážně nevím. Rozhodně lepší než stávka a možná než Potěmkin, proto dám čtyři hvězdy. ()
(1001) Montáž fajn, ačkoliv jak byl začátek strhující a mistrně vyprávěný, tak čím víc ke konci jsem si říkala, že jak film lpí na popsání každé nuance, tak tím zároveň ztrácí na tempu a dovedla bych si ho představit kratší a hutnějí. Veliký problém ale mám problém s tím, jak silně emocionálně a vlastně i pudově dokáže člověkem hnout podívaná na ty správně vybrané věci. První zdvihání mostů budiž toho příkladem. Toho se bojím. A už jenom úvodní titulek, který oznamuje, že se snímek snaží revoluční události popsat s co největší možnou mírou realismu, postavený do konstrastu s vědomostmi dnešního diváka, že stalinisti nechali film přestříhat, aby ukazoval tu správnou pravdu. ()
První čtvrtina minulého století byla vrcholným vzepětím jak vzmachu, tak tragédií ruské společnosti. Zrušení nevolnictví Alexandrem II. otevřelo před ruskou společností éru rychlé substanciální europeizace, jež se záhy projevila objevením řady vynikajících osobností ve většině profilujících odborností a činností moderní civilizace. Slabina - přežívající vesnická občina a primitivnost ruské vesnice, tvořící stále kolem 85-90% společnosti - však zůstávala. Varovná znamení - potupná porážka v rusko-japonské válce, první ruská revoluce - byla však akceptována jen zčásti. Stolypinovské období, které účinná řešení těchto strukturálních slabin mohlo jen naznačit, vystřídala první světová válka, jež hrozila ruskou národní katastrofou, plně srovnatelnou s obdobím smuty (1605-1613), a záhy i válka občanská. Druhá ruská říjnová revoluce, která propukla v listopadu 1917, se stala katalyzátorem občanské války, v níž se vítězní bolševici v konfrontaci s bílým hnutím, postrádajícím jednotu i sjednocující myšlenku, nakonec profilovali jako jediný ruskotvorný činitel. Étos NEPu, éry limitovaného soukromého podnikání, konvertibilní měny (červoňce) i rozmachu uměleckých avantgard a vědy i bolševického předstalinského systémového tápání, je současně základnou, z níž vyrůstá patos a hrdost Ejzenštejnových DESETI DNÍ. Kolektivní drama, jež svými postupy osciluje mezi hraným filmem a dokumentem, na minimum stlačuje prostor pro protagonisty obou stran - Uljanova-Lenina, Bronštejna-Trockého (to je ta postava, která před dotěrnou kamerou důrazně zavírá dveře jednací místnosti vojenského výboru petrohradského sovětu) i Kerenského. Vlastní průběh dobývání Zimního paláce odpovídá více či méně skutečnosti: Bitva o ruskou budoucnost probíhala na relativně malé ploše s pominutelným množstvím bojovníků na obou stranách a v pomyslné mozaice života milionové metropole představovala jen jeden z jejích kamínků. Ulice zářily světly veřejného osvětlení, proudily po nich davy, restaurace a kavárny byly plné, divadla a koncertní síně hostily jak umělce, tak jejich obdivovatele. Petrohradská revoluce - v protikladu k moskevské - ze všeho nejvíce připomínala naši něžnou revoluci. Cenzurní zásahy, jejichž dosah si můžeme jen domýšlet, dřeň filmu ponechaly většinově nedotčenou. Obraz DESETI se v podstatě překrývá se slavnou knižní výpovědí amerického novináře Johna Reeda. DESET DNÍ náleží v Ejzenštejnově jedinečné filmografii nesporně nejen k tomu nejlepšímu, ale i nadčasovému. ()
Velmi působivě a moderně natočený film, ale občas jsou v něm dost nepřehledné momenty, což je dáno absencí zvuku. Prostě se mi vícekrát stalo, že jsem se fakt neorientoval. I přes své moderní zpracování mě nudil a nějak mě nedokázal zaujmout. A také - jedná se o oslavu komunismu.. Proč si někteří lidé myslí, že to můžu nezohlednit? Musím. Stejně tak Zrození národa - můžeme při jeho hodnocení "zapomenout", že se jedná o dílo velebící Ku-Klux-Klan? Samozřejmě že ne! ()
Jsem zvědavý, jaké hodnocení by film měl, kdyby podobným způsobem "rekonstruoval" nástup Hitlera k moci. Jinak doporučuju verzi s Šostakovičovým hudebním doprovodem, ač není původní. Poznáte, proč možná právě filmová hudba byla jednou z věcí, která mu po uvedení jeho "Lady Macbeth" zachránila život. ()
Odpočívej v pokoji, nebohý koníku na mostě. A vy, nepřevlečené civilistky, vraťte se laskavě pro pozdní secesi, jinak se rekonstrukce nekoná. A pokud bych měla hodnotit čistě na základně LK DVD, tak jdu ještě níž. ()
Idealisticky pomýlené majstrovské diela (rasistické Zrodeniu národa a fašistický Triumfu vôle) dostali v Rusku bračeka. A je to podívaná ako hrom. Samozrejme som mal problém s fandením spravodlivému bolševickému ľudu v boji proti kapitalistickým diablom, ale inak je to filmárska slasť. Dobýjanie paláca, zhadzovanie sochy, úvodný masaker alebo absolútne DO-KO-NA-LÁ scéna dvíhania moste sú proste úžasné. 9/10 ()
S Ejzenštejnem byla proslulá sovětská montáž na absolutním vrcholu, což nejlépe prezentuje právě tenhle unikátní rekonstrukční snímek. Tempo vyprávění je zásluhou nekonečně kreativní juxtapozice celou dobu vražedné a dokonale odráží stoupající politickou i válečnou vyhrocenost popisovaných událostí, a samotná montáž je věc na dlouhý odborný rozbor a ještě delší obdivný dopis směrem k dvojici geniálních režisérů. Tohle dílo představuje skutečné obrazové umění, nikoli bez hlavy a paty jako tehdejší surrealistické nebo dada filmy, nýbrž s cílevědomou autorskou vizí obsaženou v každičkém záběru i doprovodném titulku. Ozvučená verze s hudbou od Shostakoviche tomu pak dodává ještě větší grády... ()
Učebnicová klasika. Dnes se na to už moc dívat nedá, ale filmařina se z toho dá pořád učit. ()
Ach jo, když mě ty staré ruské němé filmy nějak míjí... Možná už radši ani další zkoušet nebudu. (Ty 3* jsou mnohem více alibismus než pokus o nějaké "objektivní" hodnocení.) ()
Propagandistický vlk se nažral a umělecká koza zůstala celá. Začátkem filmu jsem byl naprosto nadšen, režii, kameru a montáž obrazu v rychlejším střihovém tempu bych nazval dokonalou. Pak se bohužel trochu poleví a pružně se pokračuje do konce. [8/10] (Sovkino) (Němý čb. /// Scénář: Grigorij Alexandrov, Sergej M. Ejzenštejn /// Kamera: Eduard Tisse, Vladimir Popov /// Hudba: Alfredo Antonini, Edmund Meisel) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Ja som ešte ako veľmi mladý zažil výučbu o VOSR, ktorá ma príliš nebavila. Nie z ideologického hľadiska, to mi bolo v desiatich rokoch jedno, len nám pani súdružka namiesto svojho rozprávania mala pustiť tento film. Ejzenštejn sa rozhodol (myslené ironicky), že natočí niečo ešte kontroverznejšie, ako Zrodenie národa, čo sa týka kontrastu technickej kvality diela a jeho ideologického jednostranného obsahu. Vyslal do ulíc snáď ešte viac komparzu, takže Griffith musel doma polámať pri jeho sledovaní dosť ceruziek. Na rozdiel od predchádzajúcich Sergejových majstrštykov som nebol ohúrený, čo nebolo spôsobené ideologickou stránkou veci, problémom skôr bolo, že hlavnou postavou bol dav a divák sa tak nemal s kým stotožniť ani smútiť nad žiadnou obeťou revolúcie. Ostalo tak "iba" uznanie nad technickou dokonalosťou a čakanie na momenty, kedy sa zase ukáže ďalšia legendárna Ejzenštejnova montáž, v tomto filme častokrát využívaná v zobrazení sôch. ()
Pre filmových fanúšikov povinná záležitosť. Pre mňa ťažko hodnotiteľná a v niektorých momentoch aj ťažko dopozerateľná. Ejzenštejn je nespochybniteľným filmovým klasikom a prvá časť filmu je obdivuhodná, pretože klipový prístup je doteraz v kurze. Lenže aj ten najlepší filmový montážnik začne nudiť, keď predvádza dielo bez osobností nakrútené s veľmi chabým scenárom. A tak, približne po 90 rokoch od nakrútenia, vo mne ako trvalá spomienka ostane scéna na schodoch z Potemkina a scéna na moste z Desiatich dní. Veď ani to nie je málo. Po väčšine filmov neostane ani smrad. ()
Tých 10 dní naozaj otriaslo svetom. Tak, že sa z toho pol Európy nevie doteraz spamätať. Dnes už vieme, že Lenin nebol až taký revolucionár ako napríklad Trockij. Celej tej revolúcie sa zúčastnil skôr ako divák, než organizátor. Skvelý rečník hlásajúci boj pracujúcej triedy proti vykorisťovateľom. Paradoxne on sám ako jediný z komunistických pohlavárov až do čias Gorbačova nepochádzal z robotníckej vrstvy, ale z vrstvy šľachtickej. Dobitie Zimného paláca bolo spojené s veľkým chlastaním a dokonca pár „revolucionárov“ aj podľahlo urýchlenej cirhóze. Toto, čo nám ale ukazuje tento snímok je hnusná propaganda, prekrútená história a nech to má akúkoľvek filmársku kvalitu, je to len a len veľké klamstvo. To potom dávajte 5 hviezd aj nacistickým filmom. ()
Ruská revoluce v roce 1917 – to byl poslední (?) pokus lidstva o spravedlivý život v rovnosti – elit a zbytku národa. Od rozpadu SSSR a všeobecného uznání "morálního" práva na nerovnost a obohacení definitivně převážila hmotná stránka existence nad duchem a zájmy elit nad zájmy zbytku národů. Ukrajina je toho důkaz – politika dvojích standardů superhráčů v praxi. Vítejme v novém veřejně uznaném, prosazovaném a shora obhajovaném kastovním systému a ve světě etiky síly a podvodu. Příroda vítězí – přežívá silnější, ale hlavně přizpůsobivější (čili prolhanější). Bohatí v kastovním systému hrají stejnou roli jako dravci v přírodě – přes státní a ekonomické páky nastavují toky peněz, zboží a informačního promývání mozků tak, aby z jimi veskrze kontrolovaného systému vytěžili co nejvíce, ponechavše reálně pracujícím a obsluhujícím jen tolik možností, aby přežili, obzvlášť teď, když začíná být jasné, že na život všech lidí v luxusu planeta Země nestačí. Globální "plán Marshalla" západní třídy superbohatých spočívá v předložení a umožnění globálním masám lidí žít luxusní život na dluh. Dostupnost a množství zboží a půjček – toť byla a je návnada, na kterou se chytili všichni, hlavně ti, kdo žil jen z toho, co vydělal a měl, to jest chudobně. Dnes by asi nebyl problém udržet lepší standard blahobytu pro všechny, kdyby lidem stačilo tolik, kolik je zapotřebí k dobrému slušnému poctivému životu, ale supertřídy nastolily paradigma trvale udržitelného rozvoje konzumu, čili trvale udržitelného obohacení, proto reklamy, média a banky pobízejí lidi k neustálému nárůstu spotřeby, čímž je dostávají do hloubi závislosti a dluhové pasti. Ale i to bylo málo, proto bankéři lidem sebrali i samotné peníze, zaměnivše je kouskem plastu, takže nakonec získali kontrolu nad veškerými finančními toky. Peníze dnes vlastní banky, nikoliv lidé. Aniž by si toho všiml, celý svět se stal dlužníkem těch, kdo tiskne peníze a spekuluje s čísly ve virtuálním prostředí. Lidová moudrost dí pravdu – Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, nebo přesněji dají mu trochu zrní. Krátce řečeno lid se chytá na populismus a řídí totalitně. Dnešní zamlčovaná, ale stále pokračující světová krize systému nadvýroby, nadspotřeby, zadlužení a podvodu se dostává do závěrečného boje o reálné suroviny, statky a půdu, protože to je jediné, co má skutečnou hodnotu a význam pro lidský život, vše ostatní je vzduch proměněný ve slova a čísla. "Propad světového hospodářství ukázal, do jaké míry je stát nahý. Odhalil značnou nedotknutelnost bank, pojišťoven a investičních fondů, přičemž bohatí hráči byli propadem nuceni dát již nepokrytě najevo způsoby, jimiž brání své zájmy. Masovými protesty se bohatí cítí být natolik ohrožení, že téma boje proti ekonomické nerovnosti letos dominovalo i Světovému ekonomickému fóru v Davosu – 64 procent účastníků jedné z tamějších diskusí v anketě uvedlo, že nejpalčivějším problémem současnosti je koncentrace bohatství, která «rozkládá demokracii»" (konec citátu). Bodejť by ne, když, jak ukázala "nedávná statistika charity Oxfam: 85 nejbohatších lidí vlastní majetek stejné hodnoty jako polovina obyvatel planety". Přitom dnešní kastovní systém se liší od historických systémů tím, že dřívější elity považovaly za své poslání prezentovat a hájit lid a zemi – smysl kast spočíval v různých stupních osvícení a zasvěcení, čemuž odpovídalo nejen společenské postavení, ale i s ním spojená zodpovědnost. Právě zodpovědnost dnes chybí těm, kdo žene lidstvo do kanibalismu pro vlastní momentální zisk. Oligarchie řídí svět a demokracie je jen rouška a oblbovátko pro široké masy. Americký politický filosof Jeffrey Winters ve své knize "Oligarchy" píše, že demokracie a oligarchie nejsou výlučné a v podstatě vždy a všude existují pospolu ve větší nebo v menší míře. "V době voleb poněkud převládá síla většiny, mimo čas voleb síla bohaté menšiny. Oligarchií tak Winters nazývá každý politický systém, kde malá skupinka bohatých má podobný vliv na chování vlády jako lid v demokratické volbě. Politické dějiny jsou podle Winterse totiž jen proměnami toho, jak extrémně bohatí uplatňují svoji moc. Od ozbrojených oligarchů (warlords) přes oligarchii, která vládne sice nepřímo, ale postupně maskuje svoji moc dalšími a dalšími zákony, až k občanské oligarchii, kde vedle sebe pokojně koexistují demokratické a oligarchické vlivy. Tento historický vývoj není poháněn takzvaně přáním lidu, jak by se možná mohlo zdát, nýbrž společným cílem, na němž se mocní a bohatí dokážou shodnout." (Nebo nedokážou, je nutné dodat.) "Můžeme tedy poněkud fatalisticky, nicméně klidně prohlásit: společnost vlastně vždy žije v oligarchii a jediné, na čem se oligarchové shodnou – a my «malí» s tím nic nenaděláme –, je ochrana vlastního bohatství." (konec citátu). Což se momentálně odehrává na světové scéně, přesněji v Evropě. V dnešním globálním světě neexistuje globální etika, protože je v něm příliš hodně hráčů a příliš rozvolněné hranice, hlavně ty morální, protože chybí účinná kontrola společnosti. Globální etika bude možná nastolena, až se svět sjednotí pod jednou globální vládou, bude to však etika globální totality pro uměle obšťastněné nebo násilně zpacifikované, nebo morálně rozložené lidstvo. Bude to monokultura pomalu vymírajícího lidstva. Bude to konečně konec dějin podle Fukujamy. Alternativou je rozpad globálního světa a návrat do 20. století nebo postapokalypsa. (všechny citáty – viz Lidovky, 2.03.2014. Světem obchází strašidlo oligarchů) ___ Co se týká takzvané intelektuální elity, která není přímo závislá na fyzické práci a hmotných statcích, pak té stačí svoboda slova a činnosti, která se shora omezuje a reguluje uplácením, privilegii a zákony a zevnitř snobstvím, zaslepeností, loajalitou a sebecenzurou. Intelektuální elita je tak největší zlo lidstva, které mate a láká pracující, vykořisťované a o přežití bojující lidi pohádkami o ráji na Zemi, rovnosti, svobodě, bratrství a demokracii, ve které sama de fakto žije, a vytváří tím v lidech rozpor mezi představami a sny a žitou realitou. Přitom lidi nebolí nejvíc realita života tak jak je, když s ní jsou srozumění a smíření jako v dobách předcházejících osvícenství, bolí je ztráta ideálů a iluzí. Největší zlo, které páchá na lidech intelektuální elita, je vytváření nesplnitelných iluzí. Příloha: Kauza lid versus kavárenští intelektuálové (http://blisty.cz/art/72485.html) ___ Čím se liší ruská socialistická revoluce od dnešní zorganizované a Západem placené revoluce na Ukrajině? Tím, že tehdejší ruská revoluční elita přes nehumánnost stalinismu a nedemokratičnost totality přece chránila svou zemi a dodržovala relativní rovnost, kdežto prozápadní "elita", která byla přivedena k moci na Ukrajině, spěchá prodat svou zem se vším všudy Mezinárodnímu měnovému fondu a západním globálním oligarchům. Historie ukazuje, že není důležité to, co chce lid, ale to, co chce a prosazuje jeho elita. Ruský lidový sen o hodném carovi-baťuškovi je tak založen na hlubokém selském rozumu – osvícená silná a hlavně vlastenecká elita je požehnáním pro národ. Prodejná, egoistická a liberálně postmodernisticky lhostejná kosmopolitní elita je nástroj rozkladu národa a státu. Jak řekl viktoriánský skotský spisovatel a historik a duchovní otec nacismu a fašismu Thomas Carlyle – Všechny revoluce zamýšlejí romantici, uskutečňují fanatici a plodů revoluce se zmocňují darebáci (All revolutions are conceived by idealists, implemented by fanatics, and its fruits are stolen by scoundrels). Prostým lidem nezbývá než doufat, že darebáci a všichni, kdo stále přerozděluje svět, budou mít ohled i na ně. ___ Film mytologizující dějiny ruské revoluce, plný symboliky, asociací, energie, sarkasmu ke starému světu a jeho řádu a nezapomenutelných obrazů. Film, který dokazuje, že klipový střih a koncepce zdaleka nejsou dnešním vynálezem. () (méně) (více)