Bláznivý Petříček

Aj Bláznivého Petríčka som videl veľmi dávno a niet sa čomu čudovať, že stretnutie po rokoch ho stálo, ako ostatne väčšinu mojich dávnych favoritov, jednu hviezdičku. Nie je to hlúpy, zlý alebo nepodarený film. Je to film slávneho Jeana-Luc Godarda, ktorý sa pokúsil doň pretaviť svoje videnie sveta, svoje postoje a postupy. Problém vidím jednak v tom, že to, čo chcel do filmu dostať, je príliš okaté a chcené a tiež aj v tom, že nebral pritom príliš ohľad na divákov. To pokladám za kolektívnu chorobu väčšiny slávnych režisérov. (11.12.2012)

Útržky. Plnou vahou mořem plavou, honí se mi hlavou. Útržky. Let it be, Petříčku, žijeme jen dvakrát. Jmenuju se Ferdinand! Já vím, Petříčku, to ty útržky mě svedly… nezlob se, chci prostě jenom žít. Že tomu nerozumíte, mes amis? Já tomuhle Godardovi taky ne. Existencialismus mě umí hezky zdeptat. „Jen touha znamená žít. Toužil jsem, tedy i žil.“ / „Chtěla bych život jako román. Jasný, logický, přehledný… takový není.“ „Je. A mnohem víc, než si lidi myslí.“ / „Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás.“ / „Věřím ti, lhářko.“ „Miluju tě po svém.“ / „Je to kolektivní hysterie, které propadám sám.“ Ale co. Ostatně kdo z nás je víc než „velký otazník na obzoru mořském“? (20.07.2015)

Pokud máte špatnou náladu a chcete si pustit nějakou pohodovou komedii s Belmondem, tak se tomu dílu vyhněte velkým obloukem, jelikož hrozí, že se po tomto počinu režiséra Jean-Luca Godarda budete chtít zabít. Opravdu hodně nesnesitelná záležitost, která si hraje na něco, co není. Bohužel toho musel být Belmondo součástí. Moje hodnocení 20%. (04.04.2016)

Kritické zamyšlení nad dvěma problémy, a to nad materiální kapitalistickou společností a vztahy mezi jednotlivými lidmi v ní. Režisér (a jeho prostředictvím i hlavní postava Ferdinand) je unaven nepodstatnými materiálními aspekty života, které ale jednoznačně dominují celé západní společnosti, a kapitalismem neustále něco nutícím, bez svobody samostatného uvažování a rozhodování. To znemožňuje prožívat opravdu hluboký život, dotknout se této hloubky či tuto hloubku vůbec zaznamenat. Důsledkem pak je neschopnost komunikace, neporozumění, odloučení od společnosti i od jednotlivých lidí, odlidštění společnosti a uvažování lidí, pochybování o jiných lidech i nedůvěra k nim. Hlavní postavy se proti takovému řádu vzbouří, marně se snaží dojít k hloubce ve svém životě, ovšem sami se silou zvyku nedokáží s touto náplní života vyrovnat a samotný systém (který nemá rád neposlušnost) je zničí. Nemožnost vyvázat se z takové společnosti pak vede kulturněji založené jedince buď k idealistickému životu ve vlastní fantazii či k jakoukoli naději ničící existenciální krizi. Film byl velmi dobře zahraný (perfektní Jean Paul Belmondo i výborná Anna Karina), myšlenky byly zajímavé, ale ocenil bych lepší uspořádanost. Ani tak nemám na mysli příběh, spíše by se hodila nějaká jasnější uspořádanost obrazů a myšlenek, jak právě Godard předvedl například výborným filmem Socialismus. (29.07.2013)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)