Film Socialismus
Film Socialisme
Film Socialisme
Socializmus
Režie:
Jean-Luc GodardScénář:
Jean-Luc GodardHrají:
Élisabeth Vitali, Louma Sanbar, Patti Smith, Quentin Grosset, Christian Sinniger, Blandine Bellavoir, Adolf Hitler (a.z.), Odile Schmitt, Bob Maloubier (více)Obsahy(1)
Jedné noci vyzvou dva sourozenci zcela vážně své rodiče, aby jim vysvětlili význam slov Volnost – Rovnost – Bratrství. Dětsky upřímná otázka nedovoluje omezit se na otřepaná klišé, a tak rodiče a s nimi i tvůrci a diváci musejí bilancovat, odkud vzešly a kam dospěly tyto ideály. Během projížďky výletní lodí po Středozemním moři se otevře horizont s množstvím dalších otázek, příběhů, událostí, iluzí, mýtů a lží. Koláž názorů náhodných pasažérů, mezi nimiž jsou válečný zločinec se svou vnučkou, významný francouzský filosof Alain Badiou, americká zpěvačka Patti Smith, či moskevský pohlavár, se prolíná s různými obrazovými materiály, které nás přemístí do Egypta, Palestiny, Oděsy, Hellas, Neapole či Barcelony.
Jean-Luc Godard, enfant terrible světové kinematografie a jeho šest spolupracovníků, natočili společný opus o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (47)
Inflace zobrazení. Totální dedramatizace. Krajní absurdita. Porušení všech kinematografických kánonů. Babylonský zmatek. Výsměch říznutý don't-give-a-fuckismem. Mám vlastní verzi o tomto filmu - Godard se povozil na výletní lodi, přičemž zčásti drze, zčásti utajeně natáčel tu na mobil, tu na videokameru jak své souputníky, tak cizí pasažéry, turisty a výletníky – kdo mu přišel pod ruku – a pak to vše sestříhal, nazval to filmem, poslal to na festival pod značkou "Godard" a vrátil si tak peníze za luxusní dovolenou strávenou na lodi. A protože "Godard" je tradiční uznávaná značka, všichni, kdo si tento výrobek koupí, raději umřou nudou, než by přiznali, že výrobek je jednoduše řečeno nepoužitelný. Je přece experimentálně dokázáno, že čím je dražší víno, tím více člověku chutná, i když mu nechutná vůbec. Citát: "... lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení. Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat." (konec citátu). Profesor ekonomie Antonio Rangel se přiklání k evolučnímu vysvětlení: Lidé k tomu, aby přežili, museli spoléhat i na zkušenosti jiných a přebírat je. Takže když jim někdo sdělí, že něco je pro ně dobré (a cena je symbolem této informace), tak tomu snáze uvěří. Také potěšení z filmu se dá ovlivnit - již dřívější pokusy ukázaly, že lidé lépe hodnotí takový film, o kterém už před jeho zhlédnutím slyšeli, že je dobrý. (viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=519937). Neplatí snad totéž i v případě "konzumace" Godarda? Tento režisér, který v roce 1960 stál u zrodu francouzské "nové vlny", získal tenkrát ceněnou pověst kinematografického revolucionáře, a tato pověst-doporučení dodnes působí na mozky diváků, obzvlášť těch, kdo nechtějí zapadnout do průměru či platit za neznalce. Naštěstí nemusím být znalec za každou cenu. Ano, byla jsem zvědavá na to, co Godard řekne o socialismu, ale zjistila jsem, že to jsou jen senilní útržky bývalé slávy - jak Godarda, tak i socialismu. Po třech dnech se mi toto "víno" úplně vypařilo z hlavy a žádná lítost se nedostavila. ()
Když filmař nedokáže zaostřit kameru či mu vypadává zvuk, je to pro mne spíš diletant než umělec. Godard kdysi psal výborné dialogy, ale teď tu máme jen nesouvislou řadu nesmyslných blábolů typu „Lhala jsem, abych neporušila prostor a čas.“ či „Nemluv s nikým, kdo používá sloveso být.“ Postavy většinou ani nejsou moc vidět (autor zřejmě nepoužívá umělé osvětlení, protože by to nebylo pravdivé). Ano, socialismus byl nesmyslný, takže stejný je i film, co si ho vetkl do názvu. Pro intelektuály, cinefily či filmové vědce to možná bude mít nějakou hodnotu, já to však pokládám za filmový ekvivalent masturbace. ()
Podle Lyotarda byl rozpad "velkých vyprávění" moderny provázen truchlením - truchlením "post-moderních" lidí konce století nad jistotami, které jim ony velké jednotící příběhy o emancipaci, svobodě a pokroku skýtaly. A zde můžeme vidět rozpad jednoho z takových velkých vyprávění hned nadvakrát - nejen rozpad onoho příběhu o svobodě a rovnosti, ideálu socialismu a lepší společnosti, ale i rozpad příběhu o lineárně vyprávěném příběhu filmovém, o filmu sjednoceném určitým principem (ať už je to hollywoodský buržoazní sen o zásadní roli hlavních postav, jejichž motivace sjednocují děj, nebo jiná zeslabená forma sjednocování, např. určitým poselstvím, chronologií událostí, logickou kauzalitou příběhu atp.). A vrátíme-li se k onomu truchlení - je jasně vidět, že i ono se nám vrací nadvakrát. Nejen v rámci Godardova sdělení, stesku nad zpronevěření se Evropy svým ideálům, své snaze se změnit a stát se lepší, ale opět i čistě v rámci filmu a jeho formy - vždyť co jiného než toto truchlení dokáže "spojit" (když nesmím použít slovo sjednotit...) jednotlivé střípky, cézury, singulární fragmenty, z nichž se film skládá, než právě toto smutné leč osvobozující lidské a filmové truchlení? ()
Dlouho jsem chtěl dát slabší 3*, protože první polovina se mi celkem líbila. Sice tam není vůbec žádný děj (jako v celém filmu), ale jako experiment se mi to zamlouvalo. Hodně se mi na tomhle filmu líbil zvuk, měl jsem sluchátka a nejednou jsem měl pocit, jako by někdo hlasitě mluvil přímo za mnou, i když za mnou je jenom zeď. To se mi skoro nikdy nestalo, že bych mě film zmátl tak, že bych si myslel, že na mě někdo v realitě mluví, ale přitom to je jen v tom filmu. Nevím, jestli by to na mě tak působilo i bez sluchátek, každopádně díky tomu se mi ten film líbí o to víc. Ono dokud se to odehrává na té lodi, tak se to celkem dá, teda pokud vám nevadí experimenty. Druhá polovina, kdy vylezou na souš mě ale nudila, ubylo experimentování a už mi to zase lezlo na nervy. A pak už se to nijak nezlepšilo, bohužel. Jak už jsem psal, děj v tom filmu není, jenom si tam lidi nesouvisle povídají (je v tom pár myšlenek směřující k celku o zkaženosti dnešní doby - s něčím souhlasím, s něčím ne, aspoň v rámci toho, co jsem z toho pobral) do toho se střídají nesouvislé záběry všeho možného, podobně jako u Sbohem jazyku, ale tady mi to nelezlo na nervy. Naopak, občas to je i vtipné, nevím jestli záměrně nebo ne, ať je to tak nebo tak, mám díky tomu z tohohle filmu lepší dojem. Bohužel to ve finále na víc jak lepší 2* nevidím, i když bych rád dal víc. EDIT: Po letech silné 3* ()
Galerie (22)
Photo © Stadkino Filmverleih
Zajímavosti (1)
- Loď, na které se film natáčel, se jmenuje Costa Concordia. V roce 2006, v době svého dokončení, to byla největší italská loď svého druhu. Do obecného povědomí ale vstoupila až poté, co v lednu 2012 narazila na skálu a ztroskotala na mělčině u toskánského pobřeží. Přes 4200 lidí bylo evakuováno, 32 lidí se nepodařilo zachránit. (Stegman)
tolik už bylo stížností, na tmářství (obscurité) nejen posledního Godardova filmu, na tak řečeno snobskou nesrozumitelnost podání, a zajisté si na totéž neméně hlasitě stěžovali ti, kdo s oblibou odsuzují lapidárně podávané filmy řečněním o banalitách a stříbrných podnosech, jaké údajně nedávají výzvu k vlastnímu aktivnímu chápání a chápání se (filmů). jsem ovšem přesvědčen, že kdyby se do slov dalo přeložit, co Godard "říká" filmovým obrazem, a on by tedy totéž vyřkl verbálně, dostihla by ho přesně tatáž obvinění: ze snobismu a elitářství. tak se věci (les choses) mají. takový už je úděl, ze kterého si, jak věřím, umělec (tento i obecně řečeno) nic nedělá (comme ça). prostě jen tak. ale to je zbytečná úvaha, protože přeložit obraz do řady slov možné není, zvláště ne pohyblivý a zvláště ne ten, pod kterým je podepsaný J-LG. jen mě tak napadlo, jak případné vlastně jsou i ty reakce, které už snad ani nemohou být vzdálenější filmu, od něhož se odrážejí, filmu mimo jiné tématizujícímu nevyslovitelnou nesnáz porozumění a sveřepou lidskou neochotu o porozumění vůbec usilovat. zejména, pokud jde o obraz, obraz rozvíjený v čase a obraz rozvíjený v čase, syntetizovaný s hudbou, respektive zvukem a "mezi řádky" doplněný o text. u ohromného množství filmů zůstává překážkou rozumění abstraktním obsahům v následnosti obrazů kódovaným nebývale úzké sepětí filmového (multi+inter/)média s hmotnou skutečností jako takovou. s výjimkami milovníků filmů mnoha vynikajících avantgardistů se i většina diváků naučila vnímat film jakožto něco daleko více konkrétního než abstraktního a témata se jim poté poodkrývala jen v jakýchsi svatých, nepředpověditelných okamžicích citového doteku mezi nimi a plátnem. a co je na tom špatného. ale co když dotek nenastane? je více než méně osamocený lidský rozum až tolik nemohoucí, že zůstane jen slepě tápat v tmách? Godard v Socialismu dosáhl skvostného účinku, který více než kdy jindy a kde jinde svádí abstrahovat obrazy a dekódovat je jako obecné hodnoty vážící se k sobě nejinak, jak na oděském schodišti a ústřední lodí vzpomínaný Ejzenštejn vyjadřoval pojmem "intelektuální montáž". a na tomto místě by měl správně každý povzneseně mávnou rukou a prohodit: "a co má být? není zdaleka první, ani jistě poslední, kdo ovládl film logikou intelektu, a proto jen za to velkou chválu nezasluhuje", ale ono nezůstává jen u toho. zároveň s tím Godard zachoval i apriorní konkrétnost, "reportážně" autentickou realističnost filmového záběru, kterou pravidelně připomíná nejen v záběrech na horizont oceánu a nahodile se vlnící mořskou hladinu - záběry natolik bezprostřední, až vedou oči diváka k úsilí proniknout pohledem hmotnou skutečnost na povrchu a dosáhnout neméně reálné skutečnosti transcendentní pod, respektive za povrchem, za obrazem. ostatně, každý umělecký obraz vede k tomu, co je za obrazem a současně přítomno v něm, přímo před lidským zrakem, kterému však vždy o nejnepatrnější krůček uniká. to je, velmi hrubě opsáno, to, jak si představuji ikonickou podstatu i filmového uměleckého obrazu. Godard svedl zkrotit filmové prostředky do zábavné, intelektuálně rozvíjené autorské deklarace s politickými obsahy a (co víc!) nijak se při tom nezpronevěřil kráse neodmyslitelně vlastní bezprostřednímu obrazu jako takovému, zobrazování jako takovému, filmování. nehledě na to, že Godardovy obrazy jsou často velmi příkře aranžované, nebo nepůvodní, kompilované, jak už je mistrovým zvykem. () (méně) (více)