Alice in den Städten
Alice in the Cities
Alica v mestách
Režie:
Wim WendersKamera:
Robby MüllerHrají:
Rüdiger Vogler, Yella Rottländer, Lisa Kreuzer, Lois Moran, Hans Hirschmüller, Wim Wenders, Chuck Berry, Martin Müller, Edda KöchlObsahy(2)
Není důležité se do cíle dostat, stačí nějaký mít. Legendární německé road movie o nespolehlivosti vzpomínek a touze někam patřit... Německý novinář Philip Winter má pro svého zaměstnavatele napsat článek o Americe, kde zrovna přebývá, ale kvůli autorskému bloku není schopný s psaním začít. Rozhodne se vrátit do Německa a na letišti se seznámí s devítiletou Alicí a její matkou. Matka nechá dívku na starost Philipovi a zmizí, a tak muž postrádající ve svém životě smysl a cíl najednou přejímá úkol dopravit Alici za její babičkou. Jenže holčička neví, kde přesně babička v Německu bydlí. Pouze na základě vzpomínek si vybavuje určité indicie, které by mohly místo blíže určit. Nesourodá dvojice se vydává na melancholickou pouť po zemi, která zdánlivě nebyla pro road movie stvořená. Jejich cesta s cílem v nedohlednu se stává zrcadlem mizející národní identity v Západním Německu sedmdesátých let minulého století. Raný snímek Wima Wenderse náleží do autorovy volné trilogie road movie o postavách putujících napříč Německem, která pokračuje tituly V běhu času a Chybný pohyb. Alice ve městech představuje první film, v němž se Wendersovy postavy vydávají na cesty, a naplňují tak jeden z charakteristických motivů v tvorbě světoznámého evropského filmaře. Jak napovídá název autorovy produkční společnosti Road Movies Filmproduktion, ikonický žánr americké kinematografie Wenderse vždy fascinoval, ostatně stejně jako samotný mýtus Ameriky. (Česká televize)
(více)Recenze (81)
Doslova lék na existenciální krizi. ()
dve deti jedno malé dievča.. furt hladné ... bez mamy a .... jedno veľkí dospelé v nemožných nohaviciach - tie mi fakt vadili ... (hrozná móda ... hihi) novinár, ktorý akosi stratil niť ... svojej práce a len fotil a fotil sťažujúc sa , že nikdy to nie je ono, nikdy neodfotí čo naozaj vidí , spojil osud , aby strávili pár dní spolu. Nakoniec to obom prospelo, On pomohol jej (nájsť starých rodičov a mamu) a ona jemu dokončiť ("škrabanie v zošite") ... najsť strtatenú niť myšlienok a dopísať príbeh . Zaujímavá čiernobiela farba, fajnová réžia a milí herci . ()
Biják, co se nepodbízí ani nedělá naschvály – dovedu si ho představit jako ideální první ochutnávku nezávislé kinematografie pro někoho, koho definitivně znudil mainstream. Děj nikam nespěchá, ale už dávno jsem nebyl u filmu tak napnutý, jak to celé dopadne. Nádherné industriální obrázky. Funkčně repetitivní hudba od krautrockových legend Can. Přirozené hraní ústřední dvojice a hned několik tajemně půvabných dam ve vedlejších rolích. Polaroidová symbolika. Scéna s placenou televizí na letišti dnes už vyznívá víc jako stará sci-fi než jako někdejší realita. Do toho Chuck Berry a malý bluesman u jukeboxu. Ze všeho dohromady se line poloreportážní-polosnová, usměvavá, teple lidská (nikoli však líbivě sentimentální) atmosféra skoro bez temných podtónů, ty nabudou na síle až v pozdějších wendersovinách. Moc jsme si to včera užili. ()
"Žádný obraz nenechá člověka v klidu. Všechny něco chtějí." Tenhle nechtěl. ()
Přestože se Wenders svými rannými filmy hlásí k antinarativní filmové linii, nemůže být tato skutečnost argumentem zcela vysvětlujícím fakt, že ve výsledku film Alice ve městech působí tak nevýrazně. Rozvolněná narace ještě nemusí nutně znamenat shluk scén bez vnitřní soudržnosti. Stačí srovnat tento film např. s filmy Andreje Tarkovského, kterého se Wenders v závěrečných titulcích Nebe nad Berlínem pateticky dovolává (stejně tak jako dalšího mistra obrazů Yasujira nebo Truffauta). Wenders se pokládá, dle vlastního vyjádření, za "rámovače obrazů", pro kterého je příběh jen nutné zlo. Bohužel tato názorová nedůslednost - na jedné straně negativně zabarvené popírání příběhu a zároveň potřeba nějaký ve filmu zachovat - je ve výsledku znát. Samotné Wendersovy obrazové kompozice nejsou emotivně naléhavé tak jako u Tarkovského, ale spíš fotogenicky odtažité. Formálně se Wenders zařadil ke svým obdivovaným tvůrcům, ale v podstatě věci se s nimi míjí. ()
Hlavně závěr je hodně silný. Jinak jednoduché až nudné, přesto jsem si užíval každý záběr... ()
To je snad ta vůbec nejpovedenější road movie, Wenders se zcela vystříhal sentimentu a velkolepých prohlášení typu "Tohle byl nejkrásnější den mého života". Jeho film je krásný díky dvěma báječným hercům, kteří ani nevypadají. že by hráli, ale že si spolu prostě vyrazili na pár dní na výlet do Porůří a tak a Wim Wenders to všechno podbarvil krásnými záběry a jednoduchým ale příjemně melancholickým hudebním motivem a mě to zcela stačilo ke spokojenosti. 90% ()
Filmy Wima Wenderse jsou jako melancholicko-poetické obrazy. Vždy je v nich spousta zajímavých myšlenek, ale nic se nezkazí pouhým sledováním a prožíváním umělecky zachycených výjevů. Ani tento film není výjimkou. Během putování dvojice po německých městech se v jejich dialozích objeví rozhodně ne málo podnětného, kdy je vše orámováno nádhernou kamerou, která umí i ze špinavého technického Porúří vytvořit malebné a poetické lidské osídlení. ()
252. Velmi zvláštní film, i když ztvárněný jen v odstínech šedi, v na první pohled obyčejně působící obrazové kvalitě, přesto s výrazným, nepřehlédnutelným půvabem, kterým k sobě dokáže pozornost vnímavého diváka přitáhnout a postupně si ho k sobě připoutat, stejně tak jako dívenka Alice svého nového opatrovníka, nelze události jen tak, bez výčitek opustit, nechat ji napospas, v nejistotě, vystavenou hrozbám, musíme zůstat soustředěně na blízku, být stále pozorní, pečlivě vnímat, naslouchat, podlehnout té jemné, bezelstné manipulaci, nechat se ovládnout kouzlem, které dokáží jen děti kolem sebe jako sítě rozprostřít, aby si nás ve svých životech pojistily, udržely si naši náklonnost, i přes svůj zarputilý vzdor a vylomeniny, stále a stále, opakovaně, si k sobě vzájemně klestíme cestu pochopení a porozumění, stejně tak jako toto pozoruhodné dílo ke svým divákům, až je nám i líto, že se musíme nakonec odloučit, a tak se alespoň opakovaným zhlédnutím, jakoby ve vzpomínkách, k sobě znovu a znovu vracíme. Nádherné!!! ()
Na tomhle filmu si cením toho, že se nesnaží příliš úpěnlivě něco sdělit (to platí dvojnásob po zhlédnutí pozdějších filmů W. Wenderse), nějakou velikou obecnou pravdu, a být příliš vážný. Obrazově překrasné vyprávění historky (sice občas nelogické), kde nenásilně vystupují zajímavé postřehy, které si člověk může dovolit klidně přejít, když na to přijde. ()
Nemáte fotit, ale psát příběh. Wim Wenders, tvůrce, který se umí vyvarovat kýče i ve filmu od andělích, podává svého svůj příspěvek k tradici počínající u Kida a zahrnující i Kolju jako důsledně nikam nevedoucí roadmovie, osazenou nemluvným mužem, s nímž (jeho slovy) není moc zábava a holčičkou, která by zasluhovala pěstí. Cesta toho prvního jmenovaného od existenciálního bodu nula přes rozpoznání svého bytostného opožďování se až k jistému prozření (a neochotné putování holčičky za babičkou) jsou lemovány obvyklými Wendersovými rekvizitami: Kulturními mini-aforismy (Polaroid nikdy tam není to co člověk viděl.), kázáními o upadlosti Ameriky, hnusem z televize, jakož zjevnou fascinací týmž. Putování jest to dokonale prosté jakékoliv turistické idyličnosti. I když je nám dáno leccos zajímavého vidět, všechno má svou praktickou i narativní úlohu, jako např. fascinující nadzemka ve Wuppertalu; ale užít si to nám jakož svým postavám Wenders nedovolí. Nadzvukové cestovní tempo neprodukuje nic než bohapusté, vlekoucí se poflakování s jen nepatrnými posuny smyslu odněkud někam, lemované kulturními zážitky, pomníčky zeitgeistu jako koncert Chucka Berryho či titulek informující o skonu legendy: Ztracený svět. Zemřel John Ford. Jak se mění postoj hlavních hrdinů k situaci a k sobě navzájem, bezútěšně černobílý film i život mistrně víc a víc baví, jak se bytostná nuda německého Herr Wiese rozplývá. Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. OST: Can. Starý prázdný domy vypadají jako hroby. Domovní hroby. ()
[3,5*] "Glauben Sie, dass das mein Vater ist?" "Nein, nie." Poetický road movie o jednej nesúrodej dvojici, tridsiatnikovi Philipovi (Rüdiger Vogler) a deväťročnej Alice (výborná a roztomilá Yella Rottländer). Na svojom spoločnom putovaní rôznymi krajinami (USA, Holandsko, Nemecko) obaja niekoho hľadajú - Alice svoju starú mamu a Philip sám seba. Zarazila ma až neuveriteľná podobnosť s o rok starším filmom Paper Moon (1973) (zrejme ide len o neskutočnú zhodu okolností). A poriadne zarazený (skoro až zdesený) ostal aj samotný Wim Wenders, keď počas nakrúcania svojho filmu videl spomínaný film od Petra Bogdanovicha. A to až tak, že nakrúcanie prerušil a bol rozhodnutý nechať svoj film nedokončený. Bola by to obrovská škoda, pretože oba filmy sú výborné a napriek tej podobnosti majú oba aj svoje osobité čaro. Ako jednu z hlavných odlišností tohto filmu vidím to, že má v sebe menej dejovosti a viac poetiky. Philip s Alice sú takisto veľmi sympatická dvojica s výbornou vzájomnou chémiou, pričom oproti humorne štylizovaným Mosesovi s Addie ("Paper Moon") pôsobia autentickejším dojmom. Veľmi silnou stránkou tohto filmu je i výborná kamera Robbyho Müllera. "Hast Du gut geschlafen?" ()
"Žádný obraz nenechá člověka v klidu, všechny po něm něco chtějí." Road movie zrovna moc nemusím, zajímá mě, jestli je tam i něco víc než dobrá kamera, což tedy pro mě rozhodně je. "Taky nevím, jak mám žít. Ani mně to nikdo neukázal." ()
Nekompromisní. ()
Úžasne natočený road movie s nezameniteľnou atmosférou od New Yorku cez Amsterdam až po Nemecko. Páči sa mi, ako Wenders necháva vynikať vzťah dvoch postáv, na úkor deja. Vzťah novinára a malej Alice, nedobrovoľne vyslaných na cestu domov iba jeden s druhým sa progresívne mení na nerozlučné priateľstvo. Obajvujú sa tu naozaj krásne zábery na urbánny aj prírodný enviroment a večne hladná Alica bola zahraná fakt bohovsky. ()
nádhera. ()
příjemný narativní film, akorát tak na hraně příjemné metafyzické podbízivosti ()
Líbila se mi jednoduchost a s jakou samozřejmostí přijímali "hrdinové" filmu setkání. Hledání babičky symbolisuje hledání svých kořenů a sama sebe. Na druhé straně není dobré ohlížet se příliš zpět nebo zůstat stát na místě. Je dobré vykročit na cestu. I cesta může být cíl... Čím jednodušší budou naše vztahy, tím budou čistší, přímočařejší. ()
i napodruhé krásný... ()
Ve filmu je určitě pěkně podaný kontrast prostor v zemích, kde se odehrává. Krajiny v USA, tj. v okolí New Yorku, tady mají velkou otevřenost, města jsou moderní, lehce průjezdná, plná reklam, jakési moderní energie. Ve druhé části filmu, kde hlavní hrdina s dítětem odletí do Evropy, je vidět stísněnější prostor měst, jako je Amsterodam, Essen, Wuppertall - kde mě tedy zvlášť zaujal pohled na tu vysutou železniční dráhu nad ulicemi. Film je o spisovateli, který hledá příběh, ten si ale nevymyslí, je mu dáno ho na cestě prožít. Hledání příbuzných té osmileté holky je vlastně zviditelněním vzpomínání, jako procesu, se kterým se potýká každý vypravěč. A tak jak bloudí tito dva nepravděpodobní hrdinové po Německu, bloudí člověk kolikrát po paměti své vlastní, když o něčem přemýšlí, s tím, že jeho paměť je kolikrát stejně a podobně nevyzpytatelná, jao ta osmiletá holka, když neodlišuje vzpomínky od světa fantazie. Celkem zajímavý film, pro mě srozumitelnější, než třeba následující Falešný pohyb a méně strojený, než V běhu času. Celkově prostší příběh. Ačkoliv V běhu času mi přišel dobrý zase kvůli jiným věcem, kvůli tomu bloudění u hranic mezi Západem a Sověty. ()