Film je natočený podle románu I.A.Gončarova a jeho hlavní hrdina se stal typem, který ho proslavil. Když se o někom řekne, že trpí "oblomovštinou" znamená to, že je to člověk neschopný činu. Oblomova ochromuje především jeho nerozhodnost, váhání a pochyby o smyslu nějakého konání. Tento typ lidí je věčný stejně jako jeho protiklad, činorodý Štolc. Michalkův film ukazuje Oblomova a jeho svět spíše v lehčím, humornějším světle s prvky melancholie. (kobejn)
Jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Oleg Tabakov jako líný, srdečný a soucit vzbuzující Oblomov je prostě fenomenální. Podle mně nejlepší film Nikity Michalkova.
Oblomov byl novelou od Ivana Gončarova, ale Michalkov a Tabakov ho učinili něčím větším, člověkem, dýchající, žijící bytostí. Jejich Oblomov zívá, kýchá, trpí, nudí se, usíná, miluje, děsí se, strádá, přemýšlí, nadává, hrozí se a přehlíží. Jejich Oblomov se mění – žije. Polovina prvního dílu je věnována nicnedělání, Oblomov se válí, sní, pije a přemýšlí. Je freudovsky závislý na snech o dětství, odmítá společnost, světlo, život a svojí zodpovědnost. Přijíždí jediný člověk, kterého miluje – Štolc. Štolc je úplně jiný – napůl Němec, napůl Rus – mladý, svěží, vzdělaný, zkušený, přátelský a to všechno přestože jeho dětství bylo bez lásky prušácky chladné. Nastává změna, jíž Oblomov se vzpouzí – vstup do společnosti - té, jež je plna pýchy, přetvářky a povrchnosti. Ale slečna Olga krásně zpívá. Štolc odjíždí. Druhý díl. Čtyřměsíční elipsa. Oblomov zhubl, je svěží na duchu i na těle. Pro Olgu i strom z rozmaru zničí. Ale miluje víc sebe, ji nebo ten pocit nejistot, trýznění sebe sama a jiných? A co když je opravdu všechno jen marnost a člověk vždycky bude stát za dveřmi nepovšimnut a zbytečný jako přítelíček Alexejev, u kterého si nikdo nezapamatuje ani jeho jméno, ale on je přitom hloupoučkým a hodňoučkým pozorovatelem života? Nebo je snad šťastnější ten, co studoval tři univerzity, v 60 vypadá na 40 a vlastní kolem 500 lidských duší?
Teď, když jsem viděl film znovu, zaujalo mě v něm zejména téma vlivu rodičovské lásky na utváření osobnosti dětí. Na jedné straně je tu Oblomov, kterému se dostává naprostého přijetí z matčiny strany; je to láska hřejivá a poutající, předznamenávající hrdinovu budoucí pasivitu, lenivost a neschopnost samostatného odpovědného rozhodnutí. Na druhé straně je tu Stolz, v jehož životě je dominantní otcova láska, navenek chladná a odmítavá, vedená touhou po synově osamostatnění. Druhý hrdina se oddává horečné aktivitě - podvědomě se tak snaží naplnit otcův sen a zasloužit si jeho přijetí.
2/10 Na můj vkus opravdu až moc pomalé tempo vyprávění o zbytečném človeku v carském Rusku, který nic nedělá, tím pádem nic nepokazí a všechno je v pořádku. Renta z rodičovských statků stačí na vydržování jednoho oddaného sluhy a nájmu bytu s pohodlnou postelí, takže se mladý šlechtic může oddávat snění jak se proslaví a nebo vzpomínkám na své bezstarostné dětství na rodičovském statku. Z tohoto blahobytného způsobu zabíjení času i sebe sama je ale vytrhnut akčním přítelem, který mu dočasně nalinkuje zcela jinou životní dráhu a pokusí se ho probudit zpátky do života. Oblomov poznává kromě nového zdravého prostředí na venkové i cit již dlouho neopětovaný a snad i zapomenutý - lásku k ženě svého nejlepšího přítele. Ta ale zůstávaá stejně jako spousta jeho jiných snů a tužeb jenom ve fantazii a všechno se pomalu začíná vracet do starých kolejí. Dobré scény: rozmluva o životním směřování v sauně, neúspěšný pokus o změnu jídelníčku, loučení při odjezdu do cizny, rozmluvy se Zacharem.
Michalkovovo zpracování vyznívá zcela opačně než původní Gončarovův román. Oblomov je prototypem zbytečného člověka, do ničeho se mu nechce, nic ho nezajímá a pravděpodobně by celý svůj život prospal, kdyby ho z lenošení a nezájmu nevytáhl jeho německý přítel Štolc. Teprve až silné citové pouto k dívce Olze dokáže změnit Oblomovův postoj k životu a ukazuje se, že není tak zbytečný, nýbrž že je to v jádru dobrý člověk.
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději…
Také kdysi oblíbené "školní představení" v rámci
přípravy na maturu z češtiny. Nebylo to špatné,
ale přiznám se, že v 17letech pro mne byly 2 a půl hodiny ruské klasiky trochu dlouhé. Promiň Nikito !
Michalkovovi se v jeho nejkonvenčnějším (či spíše nejméně nekonvenčním) filmu povedlo něco stěží uvěřitelného - adaptovat Gončarovovu předlohu téměř doslovně a dát jí úplně jinou myšlenku. Filmová úvaha o lidském životním stylu a různosti představy o ideálním životě. V podstatě všechny technické záležitosti a většina hereckých výkonů nevybředly z průměru, fascinující byla ale pro mě postava Alexejeva, pozorovatele života, který na všechno reaguje přiblblým úsměvem a přikyvováním. V knize má mnohem menší úlohu a vyzní jinak - a především Avangard Leontěv, kterého tu nemáme ani v seznamu herců, je v této (vedlejší, leč podstatné) roli skutečně dokonalý.
