Funny Games
Funny Games
Funny Games
Režie:
Michael HanekeScénář:
Michael HanekeKamera:
Jürgen JürgesHrají:
Susanne Lothar, Ulrich Mühe, Arno Frisch, Frank Giering, Stefan Clapczynski, Doris Kunstmann, Wolfgang Glück, Christoph Bantzer, Susanne Meneghel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Nevěřte lidem, co vypadají poklidně a důvěryhodně. A nevěřte jim ani poté, co přijdou s prosbou o vypůjčení pár vajíček. Raději nevěřte vůbec nikomu. Nikdy nevíte, kdo si s vámi bude chtít zahrát funny games. Že je téměř nemožné, aby v Rakousku vznikl thriller, který šokoval celý svět, záhy se dočkal amerického remaku a svého času dokonce pokukoval po Zlaté palmě z Cannes? Nenechte se mýlit, režisér Michael Haneke, kterého proslavila brilantní děsivá psychologická studie Pianistka, to dokázal. Jeho snímek Funny Games, který lze chápat jako zamyšlení nad zobrazováním násilí ve filmu, stejně jako promyšlenou manipulaci režiséra s diváckou pozorností, je zcela právem řazen k tomu nejoriginálnějšímu, co bylo v roce 1997 ve světě natočeno. Přitom začíná zcela nevinně a nenápadně - dva mladíci, dobře oblečení a s příjemným vystupováním, si přicházejí do sousedské domácnosti vypůjčit dvě vajíčka. Peter a Paul jsou ale připraveni přichystat rodině, u níž právě zaklepali na dveře, překvapení pocházející ze samotného pekla. V jejich původním plánu totiž zastává jídlo jen nepatrnou roli. Oni si přišli hlavně hrát. Moc ošklivě hrát. A jejich sadismus, byť úmyslně nezobrazovaný v plné síle, nezná hranic. V hlavních rolích znepokojivé a drsné exhibice zla se představují Arno Frisch, Frank Giering, Susanne Lotharová, Ulrich Mühe a další. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (263)
Za me velmi dobre zpracovany psychologicky thriller, ktery predevsim tezi z velmi dobre atmosfery a hereckych vykonu hlavniho kvarteta. Bohuzel tri herce ze ctyr zadny stastny osud v zivote necekal... ()
Asi jako ostatní jsem viděl prvně americkou verzi (tu o 10 let starší, od stejného režiséra), než jsem si pustil originální verzi. Funny Games USA si pamatuju tak, že to byl hodně napínavý film, který byl místy hodně absurdní, násilný a drsný (což bylo záměrem). Po Funny Games občas není možné chtít, aby všechno dávalo smysl, aby se postavy chovali tak, jak by se zjevně chovali normální lidé. Rodina měla mnoho příležitostí, jak by mohla zabránit teroru dvou mladíků v bílém (kteří si jen přišli pro vajíčka) a dostat se z toho ven. Neudělá to a spíše jen nevěřícně kouká a v zoufalství čeká, co bude dál (pominu-li scénu s brokovnicí a útěk manželky). Smyslem Hanekeho díla je hlavně umělá hra s divákem, který se má vcítit do situace rodiny, držet jim palce a beznadějně doufat v nějaký obrat k dobrému. A to se mu podařilo dobře. Pokud bych měl srovnat Rakousko a USA, tak je to samé. Stejná zápletka, stejné scény, dějové obraty a možná i úhly kamery. Amerika je jiná asi jen v tom, že se vyměnili herci za známější a možná něco bylo trochu jinak (ale k tomu by si člověk musel pustit na obrazovku dva filmy vedle sebe, aby na něco přišel). Úplně nevím, co Hanekeho vedlo k tomu natočit po 10 letech totožný film. Ale protože jsou filmy v podstatě stejně dobré a Funny Games USA jsem dal 4 hvězdičky, Rakousko je ode mě má taky. 75/100 ()
Geniálne. ()
Podle obalu jsem čekal horor a dostanu sriler. Nebylo to vyloženě špatný, ale rakušani a němci prostě neumí natočit dobrej film. Já si dycky představím Doktora z hor nebo jinou kravinu a je po zážitku. Ti lidi navíc nebyli vůbec chytří, byli spíš blbí, až to mlátilo o dveře. Musím pochválit zatím dvě věci - zajímavou hudbu (myslím ten punk nebo co to bylo, s tím řevem) a to, že to se chovalo tak, jak bych to odhadoval ve skutečnosti. No, úplně ne, ale nebylo to aspoň americky trapný, ale rakousky nejapný. V podstatě jsem nesympatizoval s oběťmi, protože jsem jim záviděl chatu u jezera a zazobanej styl. Motto: když být sadista, tak se ve filmu nestydět! PS: den po skouknutí musím uznat, že mi to pořád nešlo z hlavy a že se ještě fláknu přes kapsu a přihodnotím hvězdu. Hlavně kvůli těm obětem (ale ne ne před smrtí...). ()
Měla jsem spoustu očekávání, protože jsem americký remake viděla dřív, jenže jsem dospěla akorát k tomu, že originál je úplně na chlup to samé akorát s jinými herci a v jiném jazyce. Možná to působí trochu surověji, ale to mě stejně nepřesvědčilo. Funny Games USA mi sedlo víc. ()
Po třiadvaceti letech už to asi tolik nevyzní, ale Hanekeho syrovost, bezdůvodná brutalita i nedoceněná kamera vytvořily asi nejsušších pět hvězdiček, který jsem kdy na vlastní oči viděl. Filmem, co navždy definoval hranici toho, co je na plátně únosný. Martyrs nemartyrs. ()
Not funny ()
Na chlup stejné jako remake - stejné neduhy, stejné přednosti. Ve světě, který ztratil boha, vás může potkat zlo na každém kroku. Nikomu bych to vážně nepřál. P.S. v této původní verzi mi hra s divákem tolik nevadila. ()
Banální teoretický konstrukt zabalený do akademické filmařiny. Moralista Haneke kyne svým pozdviženým prstem z intelektuálního nebe všem zvrhlíkům konzumujícím filmovou exploataci a rozhodl se je poučit následujícím způsobem: v první půlce filmu neinvenčně rozjetou exploataci naruší zcizovacími vstupy postav, které oslovují přímo diváka. Měli by ho tak dovést k poznání, že filmové násilí je vlastně inscenováno pro něj a nikoli pro agresory. Problém je, že po první zcizovací scéně ztrácí děj pro diváka věrohodnost a tak se Hanekeho klopotné moralizování míjí účinkem a může se stát pouze předmětem filmově-teoretického žvástu. Jeho konstrukt je výsledkem nijak oslnivých postřehů a především hrubého podcenění inteligence žánru exploatace a hororu. Pan Haneke si ve své povznesenosti neuvědomuje, že ony kritizované filmy jsou mnohem chytřejší, než se on domnívá a že jeho intelektuální převaha je tedy pouze domnělá. ()
Nejdříve jsem viděl americkou verzi Funny Games USA, ale po zhlédnutí originálu mi štrachá v hlavě proč sám Michael Haneke (!) natočil dva pohledy, které jsou úplně totožné. Tím se u mě jako tvůrce naprosto zdiskreditoval. Ano, je to psychoteror. Je to hra více s divákem než s charaktery, ale oproti francouzskému Irréversible pouhý odvárek mučení obecenstva a nevinný vtípek. Obě verze 55 % ()
Tohle bych si snad troufal říci nebyl horor, ale opravdu psychologické drama, ve kterém i já jsem viděl jisté sarkastické narážky na snobství, namyšlenost a bezohlednost vůči svému okolí. Zábava je přeci také důležitá a když se chceme bavit soucit a emoce musí jít pryč. Zábava je to oč tu běží a není šance v těchto hrách vyhrát, protože ti dva mladí rozmazlení a zazobaní parchanti už nevědí co by. Souhlasím s tím, že jde o film, nad kterým nepřestanete přemýšlet ihned po jeho shlednutí. Leží vám v hlavě. Ono koketování s divákem či televizní ovladač mi přijdou do filmu vsunuté až příliš kýčovitě. Ano režisér chtěl podtrhnout svoji myšlenku, nemyslím si, že to bylo nutné. Brutalita a samotné krvavé scény, k těm je film lhostejný stejně jako jsou lidé lhostejní k násili v dnešním světě. Film mě ale neděsí, nemohu si pomoci, ale nemám z něj dojem jako z hororu, ač o hororové zápletky není nouze. Tento film mě spíš nutí o sobě přemýšlet. Obávám se totiž, že vše co s tímto filmem souvisí je dokonale promyšleno a i onen chlapec, kterému je strčena hlava do pytle, aby neviděl a neslyšel je jistou formou ironie, satiry či sarkasmu vztahu k dětem v dnešní společnosti. (snad hledám i něco víc, ale film mi k tomu dává prostor a to se cení) PS: ač viděn až po americkém remaku, tak v tomto filmu jsem byl s hereckým obsazením a hereckými výkony spokojenější než u remaku. ()
Je nemožné mať na Funny Games film neutrálny názor. Na prvý pohľad je to, ako dvaja cudzinci terorizujú sympatickú rodinu (fabulárne ide o mix „The Desperate Hours“ a „Cape Fear“). Realita je ale taká, že je to o tom, ako sa Ty, Divák, stávaš komplicom v zobrazovaní násilia na plátne. Všetky tie hrozné veci sa dejú, pretože si to nevypol! ()
Zahrajeme si hru, bude to legrace. Budeme si hrát na dva bohaté blbečky, co jsou znuděni svým snobským životem. Asi si říkáte ''Cože?'', ale my se vážně bavíme. Jen se asi bavíme jenom my dva. Když ono to mučení, psychické a fyzické týrání je tak boží! Ale běda, jak to nepůjde podle plánu, to potřebuju okamžitě ovladač! Klepy, klep, můžu si od Vás půjčit vajíčka? ()
Styl, jakým je tohle dílo natočeno, je úchvatný. Vypjaté scény nejsou podkreslené žádnou hudbou, takže to celé působí chladně, odměřeně, v čemž je velká síla tohohle filmu. Haneke si chvílemi pohrává s divákem tím na první pohled nejhorším možným způsobem, ale ve finále si uvědomíte, že právě TO dělá z Funny Games mimořádně dobrý snímek. ()
Souhlas se skoro každým písmenem co napsal uživatel Shadwell. Jen doplním, že podle tohoto originálu vznikl film, který natočil o 10 let později stejný režisér, ale již s poněkud hvězdnějším obsazením - Funny Games USA ()
Funny games, aneb nepouštěj divně vypadajícího Rakušana do domu. I přes "slušné" chování se Vám vryjou pod kůži a hrají si s Vámi a to vše pod taktovkou Henekeho. Opravdu originální. Nejlepší jsou podle mého dlouhé scény bez střihu, někdy i přes 10 minut, kdy vlastně nevíte co se stalo a hlavně, co se stane. Určitě originální i skvěle zahrané, ale pořád by to chtělo nějak dopilovat vnést tomu ještě něco zajímavějšího. Plusy+: Úchylný Rakušák s úchylnýmy nápady Mínusy-: X Hodnocení:|75%| ()
Tolik povyku pro pár vajíček... ()
104 minut neznesitelneho sadizmu, pocas ktoreho z vas Haneke este urobi spoluvinnikov. DOPICI TO JE ONO! ()
Dokonalost sama. Nebo také klidná zběsilost. Už když jsem slyšel, že se jedná o psychologický exploitation, moje očekávání se dostala nebezpečně vysoko. Nebezpečně pro film, který je však překonal stejně lehce, jako výškově překoná Mt. Everest Sněžku. Absolutní teror a mučivá krutovláda terorizujících nad oběťmi. Není snad ani možné aby ty dva hajzly měl někdo rád a o to větší jsou sympatie s oběťmi. Já teda ty přizdisráče chtěl nějak hodně bolestivě a pomalu zabít celou dobu. Rozhodně bych se nechtěl stát součástí rodiny, kterou by si vybrali ke svým Funny Games. Někomu se to může po nějaké době začít zdát nudné, to ale není můj případ. Dlouhé zaběry, ve kterých se nic neděje a kamera pouze sleduje maximální utrpení obětí mě naopak fascinovali. Tenhle film je také důkazem, že kvalitní horor se dá natočit bez hektolitrů krvé, zombies, upírů nebo jakýchkoliv nadpřirozených jevů. Pro mě to je zážitek na hodně dlouhou dobu a jak se píše v popisu - Nebudu věřit lidem, kteří vypadají poklidně a důvěryhodně. ()
Související novinky
Evropské kultovky jen na KVIFF.TV
KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (více)
Fresh Film Fest začíná již ve středu
Fresh Film Fest nabídne od 29. srpna do 2. září téměř 120 filmů. Proběhne v kině Světozor, Kině 35 – Francouzském institutu, FAMU, Studiu Béla – Maďarském institutu, a také pod širým nebem v… (více)
Tento příspěvek obsahuje spoilery. /// Funny Games nejsou (prioritně) filmem o násilí a už vůbec ne jeho studií (viz Mechanický pomeranč či Klub rváčů), ale především filmem přenášejícím diváka do žánrových krajností. Jde o audiovizuální experiment simulující na vztahu film-divák vztah psycholog-pacient. Haneke neakcentuje snahu zobrazit nejnevybíravější násilí, vzbudit v divákovi hrůzu, nebo lacině provokovat pomocí explikací, nýbrž snahu prezentovat (věru demonstrativně) krajní možnosti filmařského umění, k němuž se on sám staví nejen jako jeho (vy)uživatel, ale také jako jeho věčný student a obdivovatel: v přeneseném slova smyslu by se dalo říct, že film využívá a používá jen proto, aby jej sám mohl lépe pochopit (vlastnost nadevše vlastní právě dobrému psychologovi). V mnoha scénách a strhujících filmařských momentech Haneke nepokrytě vyjevuje svoji filmovou fundovanost, charakter pozorného filmového diváka a konečně dokonalý žánrový přehled. Příkladem takového momentu může být scéna, kdy se hrdince podaří utéct, aby následně znovu nešťastně narazila na své věznitele. Haneke celou scénu, kdy hrdinka kráčí po silnici, snímá s až hororovým nádechem - hrdinku snímá při její chůzi z profilu, což je toliko typické pro horory využívající "lekaček" - v dálce poté nechává přijíždět automobil. To je také moment velice hororově příznačný. Vždyť kolikrát jsme už v hororech zažili podobnou situaci: hrdina uteče svému pronásledovateli, aby se záhy dostal znovu do jeho spárů podobně nešťastným způsobem - například v Texaském masakru motorovou pilou (2003): hrdince se daří utéct, ale k vrahově rodině je znovu přivedena neškodně vyhlížejícími lidmi; celá scéna jejího rozhovoru s nimi na diváka zpětně působí skoro až komicky, z pohledu postavy přitom naprosto bezvýchodně. Haneke si je vědom tohoto hororového postupu a pracuje s ním nanejvýš originálně. Před prvním projíždějícím autem hrdinku ještě skryje (jako by snad i ona měla z hororů okoukané a dobře si uvědomovala své riziko), poté, co auto projede kolem ní, začne volat o pomoc - neúspěšně. Druhému „řidiči“ již uvěří, nicméně je jím, jak se ukáže v následující scéně, dvojice násilníků. Pro horor toliko typickou vlastnost náhody zde Haneke povyšuje do skoro až existenciální roviny a současně také hororový žánr nepřímo bagatelizuje. Samostatně se pak dá z hlediska vlastností žánru vykládat scéna "s ovladačem" - ta nejenže v sobě spojuje dva zcela opačné přístupy k žánru (jeho popírání vs. podléhání jeho pravidlům), ale současně se otevřeně hlásí k samotnému filmovému médiu (málokdy se stane, aby měl divák u filmu pocit, že je do jeho dění přímo zapojen, že je s ním snad kalkulováno jako s jedním z hrdinů). Jistě, na první pohled nejde o nic zvlášť originálního, v podstatě se může zdát, že jde jen o (v dnešní době) ne neběžné přiznání fikce na pozadí filmu kladoucího před sebe předně cíle autentičnosti a realističnosti, ve skutečnosti se však Hanekemu v této scéně podařilo zcela brilantně docílit psychologie hráče - vítěze - poraženého, psychologie hry, která, třebaže se může vyvíjet způsobem, který nebyl předem předpokládán, je přesto předem rozhodnutá. V momentě, kdy hlavní záporný hrdina bere do rukou ovladač a začíná přetáčet obraz, si divák chtě nechtě připadá jako návštěvník kasina, který právě prohrál celé své jmění a vrací se pln marných pocitů domů. I kdyby vyhrál, i kdyby protentokrát vyhrál, stále bude jen poraženým, pravidla hry jsou totiž v první řadě prohrát - co dál, to se uvidí. Podobně jako s vlastnosti žánru, experimentuje Haneke se samotným divákem a jeho očekáváními. Vzhledem k naléhavosti tématu, vzhledem k "artovému" přídechu filmu, vzhledem k Hanekeho předchozím počinům (například v Bennyho videu řešil rovněž téma brutálního násilí, které je jaksi "nestoudně" a také jako by náhodou zaznamenáváno a tudíž i zvěčňováno filmem) by divák snad i očekával (navíc ve srovnání s mainstreamovou produkcí akcentující podobná témata) poněkud explicitnější přístup, než který Haneke nakonec zvolil. I to je ovšem jen součástí manipulace. Haneke se totiž nesnaží zjistit (podobně jako například Hostel či Saw), co všechno ještě divák snese vidět, ale zajímá ho, na co všechno je schopen divák čekat s vědomím, že mu to nakonec ukázáno bude. Nevztahuje se to pouze k násilí, ale také k explicitní nahotě. Během scény, ve které je hlavní hrdinka vězniteli nucena se svléknout, není ukázáno ani to, co by patrně ukázal kterýkoli mainstreamový film, přitom o několik minut později Hanake ve scéně, které už divák nepřikládá takový význam, dokazuje, že se zobrazením nahoty rozhodně problém nemá. V momentě, kdy se hrdinka převléká, jako by se otevřeně přiznával k manipulaci - a v explikaci tedy cílí tam, kde to nemá žádný smysl. () (méně) (více)