Tonka Šibenice

Ohromná romantická exprese. Výraz vnitřního proudu doby, cit první republiky na plátně... Vždyť tehdy Karel Čapek tvořil svá vrcholná civilní skeptická "maločeská" díla, a do toho tahle nadnárodní sentimentální bombička. Věřím, že to někde v kině Hvězda viděl a potají uronil. Vždyť je tu všechna slovanská tragičnost, otevřenost, srdečnost a fatalita, ovšem ve špičkovém západním zpracování -- dokonalá souhra formy a obsahu, které zdánlivě jdou proti sobě. Malířův skvost, co by se dal pověsit na stěnu, nebýt složen z chladných fotek na běžícím celuloidu. Mnou viděn na bizarním kanálu CS Film, informačním to zdroji konformním a alibistickém, a přesto hojném, bohulibém. Páni. Zážitek. (21.07.2010)

Pozoruhodný počin na nemý film. Ak máme kúsok empatie v sebe, tak dokážeme trošku cítiť s príbehom, ktorý naberá hĺbku. Čo som si všimla a páčilo sa mi: nočné a ranno hmlisté zábery Prahy, kamera pohyblivá rôznymi smermi aj do hĺbky priestoru, zvláštny typ montáže /jak sa len volá? - mnoho záberov očí/rúk "krúžiacich"/, ľudové piesne vo filme a na zábave, spev, záverečný výkrik. Ešte by ma zaujímalo, ako sa dohovárali ľudia na place. Tonka bola Slovnika, matka Ruska, chlap Čech, režisér Čech, natáčali aj vo Francúzsku s Francúzmi... (03.02.2012)

„Co chceš? Ulice je ulice.“ A přitom tam byla naděje…Začátek byl vyloženě prosluněný, úsměvný a vůbec sálající příchozím jarem. Navíc inspirativní. Třeba v tom, že když se člověk začne oddávat něžnostem s milou a v tom okamžiku ho zaskočí nenadálý příchod potencionální tchyně, neprůstřelnou kamufláží je popadnout harmoniku a začít na ni hrát, jako by nechumelilo. Jenže po návratu do Prahy přijde ona osudná noc ve vězení (nápaditá práce se stíny!) a najednou to s hlavní hrdinkou, která přijde ke svému cejchu v podstatě jako slepá k houslím, jde pomalu ale jistě z kopce. A divákovi je poběhlice se srdcem na pravém místě (neb co může dát taková žena muži v předvečer jeho smrti cennějšího, než natahovacího trpaslíka co tancuje, ehm) čím dál víc líto, s velkým přispěním její představitelky Riny, která byla výborná zvláště v té „destruktivní“ poloze. A někdy se člověk dočká štěstí jen v mrákotách …Přítomnost zvuku ve filmu je každopádně příjemná, i když jde převážně jen o hudbu (s pár dodanými zvuky a zpěvem). Za mě solidní 4*. (07.04.2019)

Z povídek, fejetonů a reportáží o pražském životě před první světovou válkou, které napsal spisovatel a novinář, pražský rodák Egon Erwin Kisch, byl snad nejznámější příběh prostitutky Tonky, inspirovaný skutečnou událostí. Podle Kischova zpracování, které bylo v podání živelné Xeny Longenové inscenováno nějaký čas na scéně divadla Adrie, natočil režisér Karel Anton ve volné úpravě film, náležící k vrcholům tehdejší světové kinematografie. Anton, který již předtím několikrát prokázal své nesporné nadání, se mohl při realizaci filmu opřít o znamenitý scénář Willyho Haase, novináře a Kischova blízkého přítele. Autoři projevili zároveň velký smysl pro filmové výtvarné pojetí dramatického příběhu venkovského děvčete, které se po příchodu do města dostane na šikmou plochu a nakonec upadne v opovržení i ve svém okolí, když přijme nabídku jedné noci s odsouzencem na smrt. Film byl původně natáčen v ateliérech na Kavalírce, které však tehdy nešťastnou náhodou katastrofálně vyhořely a tím byla zničena i značná část již natočeného materiálu. Než se film podařilo dokončit v zázemí vinohradských ateliérů, vtrhl do Československa nový fenomén - zvukový film. Anton neváhal, přijal nabídku pařížských studií a bryskně dotočil několik mluvených částí. Film byl pak uveden v několika různých jazykových mutacích (v Německu se hrál pod názvem Die Galgentonni a ve Francii jako Tonischka). Do hlavní role byla obsazena jihoslovanská kráska Ita Rina, která měla v té době za sebou řadu německých filmů i mezinárodně proslavený Machatého Erotikon. Exkluzivní herecké obsazení doplňuje sugestivní Josef Rovenský a skvělá Vera Baranovskaja. TONKU pak lze pokládat za jednu z prvních vlaštovek nové éry domácí kinematografie a především jako silný tragický příběh lásky a odpuštění. Krutý a přitom tak lyrický. (26.09.2009)

Mistrovské dílo sklonku našeho němého filmu, které po filmové stránce strčí do kapsy i leckterý zahraniční snímek. Kamera velmi dynamizuje konvenční snímek a pečlivé osvětlení mu dodává na tísnivé až kammerspielovské atmosféře (velmi intenzivní jsou z tohoto hlediska scény z vězeňské cely). Ita Rina je pro plátno jako stvořená, její lehké umění mimiky zanechává hluboký účinek z postavy. Baranovskaja je zde velmi temperamentní a ukazuje trochu odlišńý herecký odstín, než jaký předvedla v Matce nebo filmu Takový je život. Velmi působivá je subjektivní vize v závěru, jež působí v nesmírné opozici k temným dekoracím zasněžené Prahy. Jednoduše nemám co vytknout. (12.11.2009)