Kes

Některé filmy (ale nejen filmy, Kes je Loachovým zpracováním knihy Barryho Hinese, takže i texty, dramata, obrazy apod.) nestárnou, protože jejich témata jsou univerzální. Realita ukázaná ve filmu se navíc nijak v dohledné době měnit nebude, proto je triumfem autorů (kolektivu produkční skupiny Woodfall), že snímek starý dvě generace působí silně a čile dnes, stejně jako určitě zapůsobí za dvě, tři generace příští. Tato kinematografie si vždy s ohledem na humanismus svých motivů a raison d'être najde místo. K ocenění jsou též kromě režie (i hudební stránky) fascinující herecké výkony dětí i dospělých, i poštolky. (08.09.2010)

O filmu už bylo napsáno dost ostatními uživateli, nemusím tedy opakovat fráze "působivé sociální drama" a podobně. Obvykle mám při sledování filmů v pozdních hodinách problém neusnout, "Kes" však moji pozornost udržela. Oslovila mě depresivní atmosféra i prostý příběh... Jenže pak přišel useknutý závěr, který z poměrně detailního a komplexního pohledu na život jednoho mladičkého outsidera, nesoustředěného mimoně bez budoucnosti, udělal jen neuzavřenou epizodu. Takhle film uříznout v podstatě uprostřed nějaké scény, to mi nepřišlo jako nejšťastnější krok. Byla jsem rozhodnutá srazit hodnocení na 3*, ale prostě se k tomu nedokážu donutit. "Kes" ve mně zkrátka něco zanechala. 71% (10.04.2009)

Tenhle film jsem viděla dvakrát: jednou jako malá a po dlouhých letech, světe div se, na Nově a to dopoledne, a dvakrát jsem z něj byla totálně zničená ! Film se odehrává kdesi v Anglii, půlka města je nezaměstnaná, všude špína, zima. Rodina, kterou tvoří dva bráchové a matka, funguje z podstaty, protože nikdo nevydělává, matka domu tahá případné sponzory a tatínky, ale pořád se nedaří. Mladší z bráchů, introvert a samorost šikanovaný ve škole i v rodině, najde zraněnou poštolku (ornitologové prominou, jestli to je jiný pták), pojmenuje jí Kes, věnuje jí všechen čas a ona se stane středobodem jeho života a jediným, zato skutečným, přítelem. (08.03.2005)

Kluk, kterej si moc radosti v životě neužil. Vynikající David Bradley by si zasloužil Oscara, protože to, co předvedl, jsem u dětského herce snad ještě neviděl. Sociální drama je to až do morku kostrče a dýchne na vás beznaděj ve formě smrdutého dechu nenávistných učitelů a jiných obyvatel. Od Kena Loache jsem ještě nikdy nic neviděl, ale už teď je mi jasný, že chcu vidět všechno. (17.07.2008)

Scénárista tohoto snímku, Barry Hines, byl vůbec hodně sociální autor. Vlastně od něj neznám nic, co by nebylo sociálně kritické (viděl jsem ještě Threads). Mimochodem odmítl prodat práva Disneymu, protože to chtěli předělat podle svých šablon, s dobrým koncem a radostnej. A to není. Film je syrová výpověď o lidech, kteří se ze svýho svrabu ani nemůžou vyhrabat prostě proto, že ani neví jak a když už na to náhodou připadnou, osud nebo okolí stojí proti nim a nejsou jim nijak nakloněni a ještě je spíš osočují z podivínství a snahy vymanit se předepsanému životu a třídě. Atmosféra filmu je hutná, opravdu hutná, kdo se na něj začne dívat s rozjařenou náladou patrně rychle přepne, nebo mu ji to zkazí. Člověk se taky nakonec musí zamyslet, jestli mu vůbec jsou k něčemu ty vymoženosti, na co to vlastně je. A mně ještě po letech zůstala v paměti hláška staršího bratra hlavního hrdiny, když se upravuje kvůli večerní zábavě a dívá se do zrcadla: Jsem prostě kořen. (Mimochodem to byla poštolka a taky jsem to viděl dopoledne na Nově, když jsem si náhodou hodil marod.) (11.04.2006)