Humr

Podivnost nad podivnosti. Neustále mi to připomínalo Never Let Me Go namíchané s artovými Hunger Games pro hipster dospěláky. První půlhodina je převelice zajímavá a byl jsem v očekávání toho, co přijde dál. Zvlášť když jsem měl před sebou to nádherné vizuální podání (opravdu to vypadá jako skvělý příklad toho, jak za pár šupů natočit obrazově, především pak barevně působivý film). Jenže ve chvíli, kdy hlavní postava opouští hotel, se příběh noří do toporné kaskády pseudoartových scének, které se pohybují na pokraji sebeparodie. To navíc od počátku filmu podporuje absolutně nucený a nepřirozený hipster vypravěč v podání Rachel Weisz (kterou mám jinak velice rád), který se nám snaží sdělit, jak se Colin Farrell cítil při utírání zadku na záchodě. Můj vztah k filmovým vypravěčům je veskrze kladný, ale už i já jsem pochopil, že dovolit si mít ve filmu vypravěče, je velké umění a kumšt. Humr se tak u mě potácí někde na pomezí zajímavého nápaditého pokusu a trapného kýče. A nezachránila to ani Léa Seydoux, kterou si již definitivně přidávám na svůj zalaminátovaný seznam celebrit, se kterými se můžu vyspat. 6/10 (08.01.2016)

Stanley Kubrick konečně našel sobě rovného? Tuto otázku jsem si v průběhu filmu neustále pokládal. Režisér Yorgos Lanthimos totiž pojal snímek The Lobster jako jedno velké utopické drama, ve kterém účastníci, potažmo i vypravěčka samotná, vypráví své příběhy a pohnutky zvláštně neosobním způsobem. První polovina, která se odehrává v Hotelu, je jednoduše geniální - po celou dobu jsem filmu neměl co vytknout, jelikož režisér nám servíruje jednu excelentní scénu za druhou. Nicméně, v polovině druhé, kdy dojde na nějaké city, to začne lehce drhnout. Neříkám, že to snímek úplně pohřbilo, to ne, avšak po strhující neosobní a utopické první polovině mi projevené city herců přišli jako velmi rušivý element celého snímku. Až na tento prvek jsem zcela ohromen. Jsem si téměř jist, že za pár let bude The Lobster brán jako utopický, geniální a zvláštním způsobem divný film, jenž měl velký potenciál, který do puntíku využil. „We dance alone. That's why we only play electronic music.“ (04.01.2016)

Veľmi zaujímavé, ale unesený z toho nie som. Na druhej strane chápem prečo z toho majú festivalový diváci orgazmy. Je to originálne, so super námetom, parádnymi hercami a unikátnou atmosférou. Ale takisto je to na mňa obrovský bizar a totálne tomu chýbajú emócie. Hocijaké. Dokonca ma to ani neštvalo. Nič to so mňou nerobilo, iba som pozeral na pekné a slušne natočené obrazy. 7/10 (25.04.2016)

Kdepak humr. Hroch. Kdybych si zkrátka musel vybrat, v co budu přeoperován, tak rozhodně na hrocha, protože je mi povahově nejblíž. Mně se budoucnost v tomto snímku prostě líbila, proti velbloudům pobíhajícím po lesích taky nic nemám, ale na můj vkus se tam příliš často mísily okamžiky zábavné s těmi dramatickými a občas mi to moc nedávalo smysl. Taky jsem nějak nepochopil, proč se sbližovali lidé pouze se stejnými poruchami, když slečna s krvácejícím nosem by určitě mohla milovat pajdavého. Kdyby mně šlo o život, tak bych si v zástupu přebraných dam určitě vybral. Asi tu s máslovými sušenkami, protože sázela na úplatky v podobě jídla či sexu a na svůj protějšek neměla vůbec žádné nároky. (13.07.2015)

Tomuto „skvostu“ bych rozhodně trochu upravil distribuční název, a to vyškrtnutím počátečního „H“, protáhnutím „u“ a osazením „d“ na konec. Takový titul by daleko lépe charakterizoval ubíjející hemoroidiádu, která dokazuje, že hranice mezi snesitelným bizárem a úmornou artovou pičovinou pro ufony je opravdu tenká. Úmrd slouží výhradně k ukájení uměleckých ambicí nějakého patrně patologicky osamělého řeckého narkáče, jemuž piko vnuklo „fuckt hustou“ existenciální sci-fi vizi dekadentně upadajícího lidstva. Ta spočívá v represivně vynucené ultimativní seznamce „Najdi si partnera, nebo tě proměníme v tapíra!“. Aby ten absurdní kýbl sraček alespoň nějak udržel pohromadě, musel jej náš milý Jorgos Šňupakis dovybavit vskutku neprůstřelnou premisou, že se v blízké budoucnosti začneme všichni chovat jako totální kokoti. Výsledkem je ukrutný pomatený blivajz, táhnoucí se jako tchýnin chrchel, s asi třemi explicitně šokujícími momenty, které však zdaleka nevyváží ty dvě hodiny, během nichž se člověk modlí, aby měl oplechovanou prdel. A nevytrhl to ani jako o život hrající fešácký Kolín, ani rozkokošná Ráchel, od které bych si i v jejích devětačtyřiceti klidně nechal zahřát pneumatiky před velkou cenou, a vůbec by nemusela škemrat. S kapesníkem napuštěným nějakým výživným syntetickým rozpouštědlem bych to možná viděl optimističtěji a zajisté si vychutnal ty přehršle skrytých metafor, artových jinotajů a hlubokých filosofických mouder, ale nedávno jsem odmašťoval plot, takže došlo. (13.01.2020)