Kočka

Film, pri ktorom by aj starogrécki cynici krútili hlavou. Manželstvo je údajne prístrešok, do ktorého pri každej búrke trochu zatečie. Pod túto chabú strechu ale už zatiekli hektolitre a obidvaja manželia zožieraní hnevom pijú zo svojho pohára jedu plnými dúškami. Pre niekoho možno dovedené ad absurdum, pre niekoho až bytostne reálne... Až kým nás smrť nespojí. Či nerozdelí? (30.01.2017)

Hutné psychologické drama, které se bolestně zařízne, projde až do morku kostí a neochvějně rezonuje. Žalostný pohled na předměstskou čtvrť koresponduje s vyhořelým vztahem starého manželského páru, jejichž bytí se zúžilo na rozdělenou kuchyň, zamčené skříňky a psaní lístků. Jean Gabin a Simone Signoret jsou v tomto drtivě smutném příběhu tak přesvědčiví, že jsem jim věřila každé gesto, každý pohled a trápila se s nimi. Kočka, obvyklý domácí mazlíček, tady odrazový můstek... (08.08.2019)

Nejdusnější psychologické drama na téma "dokud nás smrt nerozdělí", jaké můžete vidět. Zapomeňte na Kdo se bojí Virginie Woolfové i na Válku Roseových, to byly jen komediální čajíčky, v porovnání s Kočkou skoro laskavé a chlácholivé. Signoretteová a Gabin hrají manžele, kteří už spolu ani nekomunikují mluveným slovem, jen popsanými lístečky, zanechávanými na strategických místech. Zpravidla na nich stojí KOČKA nebo PAPOUŠEK, jako němá připomínka domácích miláčků, kteří se nesnášeli tak, že musel být jeden pro druhého zlikvidován. A podobně je to se vztahem manželů Bouinových, plným krutého psychologického mučení. Doporučuju i Simenonovu novelu, ale až jako doplněk. Nejdřív si "vychutnejte" hroznou atmosféru tohoto filmu. Vtáhne vás do toho polozborceného domu mlčení, kde Bouinovi čekají na smrt, protože jsou oba příliš staří na to, aby odešli a začali nový život. 100% (03.01.2006)

Jeden z nejsmutnějších filmových příběhů, co znám. Tenhle film by měl být zakázán osobám, které nejsou v perfektní psychické kondici, mohl by je dovést k sebevražednému puzení, tak silnou má atmosféru. Nechce se mi vláčet s pověstnými nočními ptáky do Atén, abych zmiňovala perfektní výkony obou hlavních představitelů. Kočka je prostě filmová paráda, jakou uměl právě Pierre Granier-Deferre. Stejně, jako Klec (1975), řeší na malém prostoru a v minimalistických kulisách rozpad vztahu dvou lidí. (05.05.2011)

I destrukci lze podat kultivovaně, s nadhledem, mrazivým, chirurgicky působícím nezúčastněným, odosobněným pohledem a chladem. Chladem, který mrazí, rozkladem, z nějž cítíme hnilobu, ale také cosi stálého, přetrvávajícího. Vazby, které bychom chtěli zrušit vůlí, se ozývají v našem podvědomí a nevědomí, nezeslabeny, dále. A berou si svou daň. Zasmušilé zákoutí staré (pařížské?) čtvrti, postupně obestavované novostavbami rychle se rozrůstajícího velkoměsta, působí jako zhmotnělý anachronismus, ze všech stran utěsnaný před nárazy současnosti. Kocouří král, paprsek, udržující starému muži kontakt se životem, se stává předmětem nenávisti nešťastné, s životem se loučící stárnoucí ženy. Brutální vražda nevinného mňoukajícího kočičího stvoření, vyděšeného, nechápajícího dvounožčinu náhlou agresi, jdoucí za a přes meze jeho chápání a vnímání, erozi vztahu i životů, jež jsou na ni navázány, jen urychluje. Také zbylá pouta propadají smrtnosné hnilobě. Sevřené, civilně úsečné herectví obou protagonistů mrazí: jak svou precízností, tak údělem, který ztělesňuje. Spojeni v životě i v smrti. Jak romanticky to zní a jak velkou hrůzu to také nezávisle na sobě může reprodukovat! KOČKA je skutečně velkým zážitkem pro každého filmového fanouška, jakkoliv se jedná o pamlsek, který hořkne na jazyku. (07.06.2010)