Hrbáč

Rytíř Lagardère (Jean Marais) je svědkem vraždy vévody Filipa de Nevers (Hubert Noël), kterou má na svědomí hrabě Philippe de Gonzague (François Chaumette). Lagardére umírajícímu slíbí, že se postará o jeho malou dcerku Auroru, o jejíž život hrabě také usiluje. Lagardère s Aurorou unikne do Španělska, kde ji vychová jako vlastní. S Aurory vyroste krásná mladá žena a Lagardère se rozhodne pro jejich návrat do Francie, aby se konečně mohla shledat se svoji matkou, ale protože je Lagardére stále hledán, rozhodne se přestrojit za starého hrbáče... Jean Marais už pro mně asi navždy zůstane především hrdinným novinářem Fandorem z Fantomasovy trilogie (kterou stejně jako Hrbáče natočil šikula André Hunebelle), ale pravdou je, že si zahrál také ve spoustě historických filmů, jako je právě Hrbáč. Ten vychází ze stejnojmenného románu Paula Févala a nabízí prakticky vše, co by člověk od dobrodružně-romantického příběhu čekal, ať už je to udatný hrdina, lstivý padouch, krásná "dáma v nesnázích", napínavé souboje muže proti muži, atraktivní prostředí šlechtických sídel a všechny tyto ingredience jsou okořeněné také špetkou lásky a humoru (a také naivity, ale to už k tomuto žánru a také době vzniku filmu tak nějak patří). Jean Marais je jako rytíř Lagardère (a zároveň záhadný hrbáč) výborný (pro tyhle role se prostě narodil), stejně jako Bourvil v roli lehce natvrdlého, ale dobráckého sluhy Passepoila, Sabine Sesselman v dvojroli matky/dcery svou krásou pochopitelně potěší nejednoho muže (včetně mě) a zajímavý výkon podává také François Chaumetter jako intrikánský hrabě de Gonzague. Hrbáč tak je historickým filmem ve stylu Tří mušketýrů, který v sobě má akci, napětí, humor i romantiku, navíc v tom správném poměru, takže za sebe můžu jenom dodat, že se tento filmový výlet do doby Ludvíka XIV. prostě povedl. (22.10.2018)

Jeden z mnoha francouzských šermířských filmů o lásce, zradě a pomstě ničím neurazí, ale ani nevybočuje z průměru. Zápletka ve stylu hraběte Monte Christa. Bohužel za ním ale silně pokulhává v načasování důležitých a pro soky nečekaných odhalení – všechno vyšumí tak nějak do ztracena. Dvě třetiny filmu se těšíte, jak padouši dostanou efektně a po zásluze na frak a pak je po všem, ani nevíte jak, žádné vzrušující emoce a vášně (v tomto žánru dost stěžejní)se nekonají. Navíc Jean Marais je už poněkud postarší (ale budiž) a herečka v dvojroli matky a dcery je sice nesmírně elegantní a půvabná, ale ve chvílích, kdy hraje matku, by se nějaká ta vráska v rámci zachování alespoň minimální důvěryhodnosti hodila (maskéři asi zaspali) (29.08.2004)

Pro mě tohle není nejlepší adaptace, a to přestože obvykle dávám přednost starším verzím filmů před novějšími. U tohohle románu mám raději zfilmování s Danielem Auteilem, ačkoliv i tam by se našly mouchy. Bohužel však pravdou je, že nemám ráda Jeana Maraise. Jakkoliv je tedy toto zfilmování celkem kvalitní, včetně pěkných šermovaček a krásné Aurory (přestože když na ni pokřikují "Óroro", vstávají mi vlasy na hlavě), není to nic, co bych si s chutí pouštěla opakovaně. Bohužel. (02.07.2014)

Akčné žánrové zaradenie dnes možno vyznie trošku nadsadene, no práve takéto snímky boli v onej dobe najväčším vzrušujúcim zážitkom s akčným ladením. Šermiarske súboje sú prekvapivo kvalitné, drsné a krvavé, romantika a sentimentálnosť filmu ubližovala len v prvej polovici, film sa poriadne rozbehne až po prehupnutí do tej druhej. Zápletka je však postrádateľná a herci len príjemní. 70%. (02.05.2009)

Hunebelle měl tentokrát smůlu, neb v prvních minutách Hrbáče zmocnilo se mě jízlivé rozpoložení a sepsal jsem si následující seznam: šerm, jed, happy end, honička na koních, bál, intrikánka, nečestně zabitý klaďas, supertajný dopis, sirotek/díte s tajenými rodiči. Začal jsem si dělat čárky. Šerm - 6x, jed - 0x, happy end - 1x, honička na koních - 2x, bál - 2x, intrikánka - 0x, sirotek - tak napůl, nečestně zabitý klaďas - 1x, supertajný dopis - 1x. A to mi možná nějaká ta čárka unikla. Zapomněl jsem na vypečeného sluhu! Někdo by mohl tvrdit, že k filmům tohoto žánru a z této doby, to prostě neodmyslitelně patří. Já tvrdím, že stejně tak by k žánrovým vlastnostem mohl směle přiřadit tuctovost. Proces umělecké (scénaristické) tvorby by neměl připomínat míchání balíčku karet. Tam také jsou králové, svršci, dámy a spodci. (20.01.2010)