foto

Bourvil

  • nar. 27.7.1917
    Petrot-Vicquemare, Seine-Maritime, Francie
  • zem. 23.9.1970 (53 let)
    Paříž, Francie
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Jen ve francouzských kinech vidělo jeho filmy 180 miliónů diváků, odehrál přes šedesát hlavních a vedlejších rolí. Jeho věhlas brzy přesáhl hranice Francie a Bourvil se již za svého života stal legendou. Dodnes se o něm točí dokumenty a vycházejí knihy, jejichž tématem je to, jak je možné, že herec s nepříliš atraktivní vizáží a rolemi dobrosrdečných prosťáčků z venkova se stal jednou z nejvýraznějších osobností francouzského filmu 20. století. Narodil se jako André Raimbourg v malé vesnici Pretot-Vicquemare v severní Francii. Svého otce nikdy nepoznal, Albert Raimbourg (1889-1918) padl v závěru první světové války, matka Eugénie (1891-1970) se pak znovu provdala, s třemi malými dětmi a druhým manželem žila ve vesnici Bourville nedaleko od Pretot-Vicquemare. V názvu vesnice je také původ Bourvilova pseudonymu, protože když se začal protloukat pařížskými kabarety, chtěl se odlišit od svého o něco staršího bratrance Luciena Raimbourga (1903-1973), který byl taktéž hercem. Bourvil se sice vyučil pekařem, ale už ve škole bavil spolužáky a učitele svými komickými výstupy, mimoto obstojně zpíval a naučil se hrát na harmoniku. Širší hudební vzdělání mu rodina nemohla dopřát, práci pekaře se nechtěl věnovat, nesedlo mu ani v rodině tradiční farmářství, takže nakonec odešel zkusit štěstí do Paříže.

Cesta vzhůru

Ačkoliv z nechuti k rodinnému zemědělskému podnikání utekl do města, v Paříži začal sklízet první úspěchy díky skečům s postavou venkovského prosťáčka, k níž připojoval i zpěv. Zpočátku se pohyboval v kabaretech a hudebních kavárnách na předměstích, když v roce 1937 narukoval do armády, působil ve vojenských divadlech. Teprve za války našel dlouhodobější uplatnění v muzikálovém divadle Alhambra, tehdy se začal prosazovat i v rozhlase. V té době se také poprvé mihnul před kamerou v epizodě vědce v jedné z úvodních scén filmu HVĚZDNÉ PLAVBY (Croisières sidérales, 1941), který byl ale svým sci-fi pojetím spíše kuriozitou než hodnotným příspěvkem francouzské kinematografie.

V roce 1943 se oženil s Jeanne Lefrique (1918-1986), rozšíření rodiny ale z existenčních důvodů o pár let odložili. Bydleli tehdy ostatně na periférii v malém pronajatém bytě v sedmém patře, Bourvil nebyl ještě úplně přesvědčen, že ho divadlo uživí a nějakou dobu si přivydělával jako instalatér. Výraznější úspěch se dostavil s komickou písničkou Tužky (Les crayons), s níž vystupoval na jevišti a natočil ji pro rozhlas, v roli zpěváka na svatbách ji zpíval i ve filmu OBĚŠENCOVA FARMA (La ferme du pendu, 1945).

Sólový hráč

Od roku 1945 točil Bourvil několik filmů ročně a odborníci se již v počátcích jeho slávy snažili najít odpověď na to, jak se nepříliš pohledný představitel dojemně směšných prosťáčků mohl stát velkou hvězdou. Francouzská kinematografie, respektive celá francouzská společnost se po druhé světové válce vyrovnávala s nepříjemnou zkušeností německé okupace. Řada filmařů se zkompromitovala spoluprací s německou společností Continental-Films a i běžný občan hledal v kině hrdinu z masa a kostí. To přesně splňoval Bourvil, s nímž se diváci v kinech snadno a rádi ztotožnili. V soukromí byl ovšem kultivovaným gentlemanem a mimo jiné proslul obdivuhodným přehledem ve francouzské hudbě. Dobře zvládal i cizí jazyky a například anglicky mluvil tak dobře, že později některé své filmy pro distribuci v Británii a Spojených státech daboval v angličtině.

Bourvilovy možnosti uspět ve filmu vycítil režisér André Berthomieu, který sice zastával poněkud svérázné stanovisko, že film není umění, ale jen obchod, zároveň měl ale cit pro potenciál začínajících herců. Jejich první společný film NENÍ AŽ TAK HLOUPÝ (Pas si bête, 1946) zaznamenal obrovský triumf, v roce 1947 byl třetím nejúspěšnějším filmem ve francouzských kinech a vidělo jej přes šest miliónů diváků. Postavu venkovského rolníka Léona Ménarda, který se nakonec prosadí jako hudebník v Paříži, pak Bourvil zopakoval v dalších Berthomieuových filmech BÍLÝ JAKO SNÍH (Blanc comme neige, 1948) a SRDCE NA DLANI (Le coeur sur la main, 1949).

V další fázi pomohl Bourvilovu popularitu budovat režisér Jean Boyer, který taktéž patřil k osvědčeným tvůrcům komerční produkce. Z jejich spolupráce vyniká adaptace literární předlohy Guy de Maupassanta MLÁDENEC PANÍ HUSSONOVÉ (Le rosier de Madame Husson, 1950) a komedie o nenápadném úředníčkovi se zázračnými schopnostmi MUŽ, KTERÝ PROCHÁZÍ ZDÍ (Le passe-muraille, 1951). Galerii postav venkovských dobráků s notnou dávkou selského rozumu mu umožnili rozšířit i další významní režiséři jako Claude Autant-Lara (ZELENÁ KOBYLA – La jument verte, 1959) nebo René Clair (VŠECHNO ZLATO SVĚTA – Tout l'or du monde, 1961).

Během poměrně krátké doby si Bourvil vybudoval věrné a početné publikum, a i když sám toužil po dramatických úlohách, vážnějším polohám se raději vyhýbal, aby své příznivce neztratil. Přesto diváky v kinech oslovil i v rolích, které rozhodně komediální nebyly. Byl to například malicherný profesor Tardivet v Cayattově dramatu DVOUSTRANNÉ ZRCADLO (Le miroir à deux faces, 1958). Tady byla jeho partnerkou Michèle Morgan, s níž pak vytvořil nesourodou milostnou dvojici venkovského pytláka a bohaté Židovky v příběhu z doby okupace FORTUNAT (1960). Zajímavou roli soudce odehrál také v justičním dramatu DOBRÉ DŮVODY (Les bonnes causes, 1963) režiséra Christiana-Jaque.

Spoluhráč

V padesátých letech patřil Bourvil již k nejlépe placeným francouzským hercům, což se promítlo i do jeho soukromí – s manželkou konečně mohli opustit podnájem na periférii, přestěhovali se do vlastního a narodili se jim dva synové Dominique (*1950) a Philippe (*1953). Oba dnes patří k významným osobnostem, ovšem úplně v jiných oborech. Bourvil na rozdíl od mnoha jiných neměl manýry sebestředné hvězdy, proto také neměl problém v řadě filmů hrát druhé housle. Ostatně právě za jednu roli, která nebyla úplně jeho sólovým výstupem, dostal prestižní mezinárodní ocenění. V postavě pašeráka Marcela Martina ve filmu NAPŘÍČ PAŘÍŽÍ (La traversée de Paris, 1956) byl partnerem Jeana Gabina a tato role vynesla Bourvilovi Volpiho pohár za nejlepší herecký výkon na festivalu v Benátkách.

K tématice Bourvilových vedlejších rolí se sluší připomenout také dva muzikály režiséra Richarda Pottiera ZPĚVÁK Z MEXIKA (Le chanteur de Mexico, 1956) a SERENÁDA Z TEXASU (Sérénade au Texas, 1958), jejichž hvězdou byl tehdy velmi populární operetní zpěvák Luis Mariano. I tyto filmy byly komerčními trháky, k nám se ale nikdy nedostaly. Celkem čtyři filmy natočil Bourvil s osvědčeným tvůrcem historických dobrodružství André Hunebellem. Poprvé se objevil jako sluha Planchet ve filmu TŘI MUŠKETÝŘI (Les trois mousquetaires, 1953), nejlépe si jej ale můžeme pamatovat jako popleteného sluhu Passepoila, který byl protipólem romantického hrdiny Jeana Maraise ve slavné adaptaci románu HRBÁČ (Le bossu, 1959). Sluší se připomenout i další setkání s Jeanem Gabinem na neméně slavné adaptaci literární předlohy BÍDNÍCI (Les misérables, 1958), v níž Bourvil jako pan Thénardier předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů v dramatické poloze. Není překvapením, že v kinech muselo zafungovat i spojení s dalším slavným komikem Fernandelem. V postavách dvou majitelů restauratérů, kteří jsou soky v lásce i podnikání, natočili komedii DIETNÍ KUCHYNĚ (La cuisine au beurre, 1963). Ani tento film u nás není známý, ve Francii jej ale tehdy v kinech vidělo přes šest miliónů diváků.

S Funèsem

Ačkoliv se před kamerou Bourvil pohyboval buď sám nebo po boku řady dalších velkých hvězd, nejvýznamnější a komerčně nejúspěšnější se jeví spojení s Louisem de Funèsem, byť spolu natočili jen dva filmy. Setkali se sice již při práci na komedii APRÍLOVÝ ŽERT (Poisson d'avril, 1954), tady byl ale Funès zatím jen figurkářem, zatímco Bourvil již hvězdou. V jejich filmografii pak můžeme najít v 50. a 60. letech ještě další tři společné filmy, ale až v roce 1964 přišel režisér Gérard Oury s nápadem dát je dohromady před kamerou jako ústřední dvojici. Funès Bourvila již léta obdivoval a chuť ke spolupráci byla oboustranná. Tady byl počátek komedie SMOLAŘ (Le corniaud, 1965), která se natáčela na podzim roku 1964 v řadě exteriérů mezi Neapolí a Bordeaux. Došlo ke konfliktům především díky tomu, že Oury o dva milióny franků překročil plánovaný rozpočet, ale i kvůli Funèsově manželce Jeanne, která se domnívala, že herci nemají ve scénáři rovnocenný prostor. K tomu dodejme, že Funès měl tehdy za sebou teprve první díl Černíka a Fantomase a mezinárodní sláva jej zatím čekala, Bourvil měl ostatně oproti němu třikrát vyšší honorář. Úspěch byl ale famózní, SMOLAŘ přilákal do francouzských kin bezmála dvanáct miliónů diváků a ohlasy přišly i ze zahraničí. Funès a Bourvil si v rozhovorech pro novináře navzájem skládali komplimenty a další spolupráci nic nestálo v cestě.

O Funèsovi se traduje, že měl komplikovanou, nesnášenlivou povahu a spolupráce s ním byla obtížná, díky vzpomínkám kolegů ale víme, že je to účelově přiživovaná legenda. Měl mezi herci řadu přátel, s nimiž se pravidelně stýkal. Naopak, obecně se uvádí, že s Bourvilem jej pojil přátelský vztah, paradoxně ale právě s ním se mimo natáčení potkával jen výjimečně. Povzbuzen úspěchem SMOLAŘE přepracoval Gérard Oury svůj starší scénář situovaný do doby německé okupace Francie a VELKÝ FLÁM (La grande vadrouille, 1966) byl na světě. Tento film je výjimečný především tím, že jako první v historii evropské kinematografie pojal druhou světovou válku humorným pohledem a Oury tím prolomil tabu – o válce se totiž dosud točily zásadně dramatické scénáře. Příběh dirigenta (Louis de Funès) a malíře pokojů (Bourvil), kteří jsou okolnostmi donuceni chránit anglické letce před nacistickými okupanty, vznikal v pohodové atmosféře v létě 1966, podobně jako při předchozím natáčení, tak i tady se Bourvil se svou půvabně dojemnou komikou báječně doplňoval s rtuťovitým Funèsem a několik jejich společných improvizací mimo scénář bylo natočeno. Mezitím stoupl Funèsův kredit, takže tady již měli i rovnocenné postavení v ohodnocení a oba si odnesli shodný honorář ve výši jednoho miliónu franků.

VELKÝ FLÁM byl nevídaným kasovním trhákem. Ve francouzských kinech jej vidělo přes 17 miliónů diváků a tento rekord překonal až o třicet let později Cameronův TITANIC. Jestliže se návštěvnost Bourvilových filmů v kinech již léta počítala v miliónech diváků, VELKÝ FLÁM je v tomto směru nesmrtelným fenoménem. V celonárodní anketě v roce 2000 se VELKÝ FLÁM stal bezkonkurenčně nejlepším filmem v dějinách francouzské kinematografie. Gérard Oury měl později pro Bourvila a Funèse další práci, v komediálním duchu hodlal natočit klasickou divadelní hru Ruy Blas od Victora Huga. Pracovní schůzka s Bourvilem v červenci 1970 jej ale nepřesvědčila, že by k natáčení mohlo dojít. Bourvil již totiž několik let před veřejností úzkostlivě tajil závažné onemocnění, jeho sešlost v létě 1970 ale nenechala nikoho na pochybách, že jeho stav je vážný.

Opona padá

V létě 1967 točil režisér Alex Joffé komedii CVOKOVÉ (Les cracks, 1968) ze sportovního prostředí. Bourvil tady hrál hlavní roli a během natáčení se zranil pádem do příkopu. Následovalo zdánlivě banální vyšetření v nemocnici, které však odhalilo závažnou diagnózu – tzv. Kahlerovu nemoc, poměrně vzácné nádorové onemocnění napadající bílé krvinky. Bourvil se dozvěděl, že mu zbývá jen několik let života a zbývající čas se rozhodl naplno využít. Připomeňme na tomto místě početnější spolupráci s režisérem J. P. Mockym, s nímž točil poprvé již v roce 1963, z pozdější doby uveďme komedii s nevšedním námětem VELKÉ PRÁDLO (La grande lessive, 1968). V režii již zmíněného Gérarda Ouryho absolvoval také další setkání s hvězdou zcela odlišného ražení a film VELKÝ ŠÉF (Le cerveau, 1969), v němž byl jeho parťákem J. P. Belmondo, zabodoval ve francouzských kinech jako nejúspěšnější titul v roce 1969. S Belmondovým věčným rivalem Alainem Delonem se pak setkal v roli komisaře Matteiho v kriminálce OSUDOVÝ KRUH (Le cercle rouge, 1970). Naopak bez většího ohlasu prošuměla jedna z jeho nejlepších dramatických rolí ve filmu VÁNOČNÍ STROM (L'arbre de Noël, 1969) slavného režiséra Terence Younga.

Mezinárodně obsazený válečný film ATLANTSKÝ VAL (Le mur de l'Atlantique, 1970) měl premiéru v polovině října 1970. Diváci v kinech aplaudovali vestoje, byla to pocta Bourvilovi, který u toho již nebyl. Zemřel v Paříži v noci z 22. na 23. září 1970 ve věku 53 let, svou předčasně ukončenou kariéru těsně před smrtí okomentoval slovy: „To není spravedlivé." V závěru roku 1970 se do kin dostaly ještě další Bourvilovy dva filmy, realizace se nakonec dočkal i zmiňovaný Ouryho projekt, i když Funès po Bourvilově smrti původně vůbec nechtěl točit. Ve filmu POŠETILOST MOCNÝCH (La folie des grandeurs, 1971) Bourvilovu roli převzal zpěvák Yves Montand.

Et cetera

Ve stínu Bourvilovy práce před kamerou zcela zanikají jeho další aktivity, nicméně ještě v padesátých letech byl nadále i vytíženým divadelním hercem. I po druhé světové válce působil v již zmíněném divadle Alhambra, poté hrál i na dalších scénách zaměřených na operetní a komediální repertoár (Théâtre des Champs-Elysées, Théâtre des Variétés), zmínku si zaslouží i opereta La route fleurie, v níž sice hrál jen vedlejší roli, inscenace nicméně dosáhla impozantního úspěchu v podobě více než 1.300 repríz v Paříži i v zájezdových představeních po celé Francii. Úspěšný byl i v rozhlase, po zmíněném úspěchu s písní Tužky (Les crayons) vydal na přelomu 40. a 50. let také řadu dalších písní na gramofonových deskách.

Kromě trofeje z festivalu v Benátkách za film NAPŘÍČ PAŘÍŽÍ (La traversée de Paris, 1956) získal několik dalších filmových cen ve Francii, v roce 1960 obdržel Čestnou medaili hlavního města Paříže. Z řad miliónů fanoušků si na něj vzpomněl i ten nejvlivnější – francouzský prezident Charles de Gaulle přišel v roce 1968 s nabídkou na nejvyšší státní vyznamenání. Prestižní Řád Čestné legie Bourvil odmítl, ve stejném roce byl nicméně dekorován Řádem umění a literatury udělovaným ministerstvem kultury.

Manželka Jeanne zahynula v lednu 1986 při autonehodě, když jela uctít na hrob Bourvilovu památku v den jeho narozenin. Jejich mladší syn Philippe Raimbourg (*1953) je dnes uznávaným ekonomickým odborníkem a autorem několika publikací, mimo jiné přednáší na pařížské Sorbonně. Starší syn Dominique Raimbourg (*1950) vystudoval práva a byl advokátem, působil v městské samosprávě v Nantes a od roku 2007 je poslancem Národního shromáždění. K rodinným poměrům dodejme, že Bourvilův nevlastní bratr Marcel Ménard z matčina druhého manželství byl v letech 1971-2001 starostou ve vesnici Bourville.

Pavel "argenson" Vlach

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace