Hrabě Monte Christo

Sice je to poměrně dlouhé, ale divákovu pozornost si to udrží bez problémů. Hlavní zásluhu na tom má (samozřejmě kromě parádní předlohy) Marais, který jako idealistický floutek moc neoslní, ale jako zapšklý, tajemný, prachatý hrabě doslova válí. Knihu jsem četl před staletími, takže si nic nepamatuju, stejně jako neznám jiné verze příběhu, ale myslím, že touhle verzí divák nic nezkazí. A řekl bych, že moc nestárne. (26.09.2010)

Nevím, co napsat do komentáře. Tenhle Monte Christo mi přišel úplně bez života, bez šťávy. Líbilo se mi, že podrobně vysvětluje, kdo je kdo, kdo je s kým spřízněn, kdo koho zrazuje a proč atd. Ale jinak jsem na Jeana Maraise koukala jako puk. Bez vášně, bez lásky, bez nenávisti, studený jako cela, ve které pobýval. Jeho protivníci a zrádci byli zase příliš afektovaní. Osobně dávám přednost verzi s Chamberlainem. Není sice dokonalá, ale je aspoň romantická. (08.09.2011)

Nesmrtelná pohádka pro romantické duše každého věku o tom, že spravedlnosti je možné dosáhnout už zde na zemi, že pomsta je možná a sladká, zvláště má-li mstitel k dispozici neomezené prostředky, takže je něco jako sám Pán Bůh... Krásné a věrné zpracování Dumasova románu, některé detaily jsem však ve filmu postrádala. (To je ta nevýhoda všeobecně známé a oblíbené předlohy, že divák se pak chová jako tříleté dítě, které se dožaduje, aby pohádka byla i po padesáté vypravována stejně jako poprvé!) (18.02.2017)

Podle mě nejlepší zpracování knihy... Především kvůli nesprasenému závěru (sláva hurá), kdy konečně někdo nebyl přehnaně invenční, nevymýšlel žádné koko..., totiž koniny, ale přidržel se předlohy. Dantès konečně vypadal, jak jsem si ho kdysi v šerém dávnověku při čtení knihy představovala, což ani Caviezel ani Depardieu, při vší uctě k nim, nesplnili. A ačkoliv byly oproti předloze vypuštěny nějaké osoby (Valentina, druhá paní de Villefort, paní Danglarsová, Maxmilian Morrel) a tím samozřejmě i jejich osudy a tudíž některé linie knihy a některé postavy byly pro změnu sloučené do jedné (Danglars a Caderousse), stejně se někteří v záplavě osob nevyznali ani tak (viz diskuse), takže zřejmě udělali tvůrci dobře. A když už jsem projevila shovívavost při úpravách, které provedli v MGM s mým oblíbeným Quo vadis, při natáčení velkofilmu podle nepochybně kvalitnější předlohy Henryka Sienkiewicze, projevím ji i zde, protože také francouzským filmařům se adaptace přeslavného románu A. Dumase st. velmi povedla. (06.09.2012)

Asi nejvěrněji (mnohdy téměř doslovně) natočená filmová adaptace světoznámého románu francouzského klasika Alexandra Dumase staršího. Hrabě Monte Christo je vystavěný na idejích romantismu a toho se drží i filmoví tvůrci. Tragická a nenaplněná láska, výjimečný osud dlouhodobě žalářovaného, vzpoura proti onomu nepřátelskému osudu, vnitřní rozervanost... K tomu režisér Robert Vernay přidává postavu a vzezření ženského idolu Jeana Maraiseho, taktéž s romantickými prvky ve stylu oblékání... Dumas však tvořil především pro široké masy (byl nejčtenějším - a také velmi bohatým - autorem své doby) a tak sepsal osudy Edmonta Dantése alias hraběte Monte Christa především jako dobrodružný román, sice na základě historických faktů a se spektrálním pozadím doby (známá je jeho tvůrčí spolupráce s historiky), ale pořád s rastrem čtivosti a prožitku čtenáře... (tomu odpovídají i romanticky ozvláštněné výjimečné dějové peripetie...) A duch Dumasova Monte Christa se dá nalézt i v této nadmíru povedené adaptaci... Tohle je zlatý fond francouzské kinematografie... (27.09.2008)